Zasedání Národního shromáždění československého roku 1919.

Tisk 433.

Zpráva

školského výboru o návrzích Dra Mareše, Dra Srdínka a Dra Krejčího na změnu zákona ze dne 28. února 1882 ř. z. č. 24 o universitě Karlově- Ferdinandově v Praze. (Tisk 161, 168, 208.)

Než počal školský výbor poradu o těchto návrzích, prohlásil před ním pan ministr školství a národní osvěty, že vláda si nepřeje, aby se hýbalo otázkou obou pražských universit před ukončením mírového jednání, poněvadž by si Němci stěžovali, že jsou utiskováni v česko-slovenském státě, což by nám mohlo škoditi před mírovou konferencí. Na to odvětil člen dr. Mareš, že právě universitní otázka ukazuje, jaký útisk tu bylo Čechům snášeti od Němců a od rakouských vlád, tak že její podrobné vylíčení může poskytnouti vládě důležitého dokladu o česko-německých poměrech v Čechách právě pro mírové jednání. A dále, že Němci budou protestovati, i když by se od nás nic proti nim nestalo; vždyť akademický senát německé university v Praze již protestoval u našeho ministerského předsedy proti našemu návrhu, dříve, než jsme o něm počali zde jednati. Kdybychom tedy od tohoto jednání po přání naší vlády upustili, zdaž by to nevypadalo tak, jakobychom ustupovali před protestem akademického senátu německé university a ustupovali proto, že zamýšlíme způsobiti křivdu této universitě? Kromě toho, universitní otázka v Praze vyžaduje naléhavě nápravy pro velikou tíseň, která nastala právě na české universitě.

Školský výbor usnesl se potom jednomyslně probrati poměry obou pražských universit do podrobna. V následující schůzi výboru oznámil zástupce ministerstva školství státní sekretář dr. Drtina, že akademický senát německé university v Praze skutečně podal u naší vlády protest proti našim návrhům, a připomněl, že třeba postupovati tak, aby si Němci nemohli do žádného útisku ztěžovati. Člen F. V. Krejčí připojil k tomu, že by otázka universitní neměla býti vytrhována z celého souboru česko-německé otázky, který by měl býti řešen v celku až po uzavření míru. Na to odvětil člen dr. Mareš, že universitní otázka tvoří zvláštní celek, že tu trvá křivda nám učiněná na nesporně naší půdě, v Praze, kdežto v jiných oborech správy již nastala náprava, a to i na území, kde bydlí především Němci. Školský výbor potom v poradě pokračoval.

Člen dr. Krejčí položil váhu zvláště na mravní stránku universitní otázky, ježto universita v Praze byla založena především pro národ český, jenž však byl svého práva k ní zbavován a málem úplně zbaven, z čehož by byl mravně odůvodněný důsledek, aby německá universita v Praze byla úplně zrušena a pro Němce založena universita nová, až budou připojeni mírovou konferencí k československému státu. Návrh, který o tom podal dr. Krejčí (tisk 208), byl pojat do této zprávy s tím, že by naň došlo, kdyby návrh dra Mareše, mravně ne tak důsledný a skutečným poměrům lépe hovějící, nedošel zákonité platnosti. Proto vzat za základ tento referát a návrh dra Mareše.

Universita v Praze byla založena od císaře Karla IV. jakožto krále Českého, se svolením českých stavů, zlatou bullou ze dne 7, dubna 1348, která výslovně uvádí účel: »aby věrní naši obyvatelé království, kteří po ovoci věd neustále lačnější, nebyli nuceni žebrati po cizích, ale nalézali stůl pro sebe připravený v království...a aby za slavné pokládali zváti cizince k účastenství...«

Majetníky stolu, totiž university, měli tedy býti věrní obyvatelé království; cizinci však měli k němu býti zvání. Těchto cizinců, zvláště Němců, přišlo na Pražskou universitu tolik, že během let zvykem si osobili právo na tři hlasy v řízení university, kdežto Čechům zbyl jen jeden hlas. Němci v Čechách usedlí tehdy si university téměř nevšímali, tak že studenti z tehdejších německých měst v Čechách byli v mizivé menšině proti českým studentům z nejodlehlejších vesnic. Cizí Němci zmocnili se Pražské university a v tom stala se náprava Dekretem kutnohorským krále Václava IV. r. 1409, z přičinění M. Jana Husa, V tomto dekretu praví se: »...národ německý, nemající dosud obyvatelského práva v království Českém, přiosobil si ve věcech universitních tři hlasy, národ český, téhož království pravý dědic, toliko jednomu hlasu se těší a ho užívá: pročež považujeme to my za nespravedlivé a velice neslušné, aby cizí a přespolní lidé užívali prospěchů obyvatelů zemských, ti však se cítili škodlivým nedostatkem sklíčeni. Nařizujeme, abyste napotom národ český ke třem hlasům připustili...«

Němečtí cizinci tehdy se nepodrobili královskému rozhodnutí, raději odešli z Prahy a založili universitu v Lipsku. V době zápasu o tři hlasy napsal Hus: »Tak měli by cizí národové se svými staršími (na universitě) přísahati králi Českému Václavovi, že mu budou věrni a poslušni.« Nebyli tedy, a na Husa proto zanevřeli. A později, r. 1412, Hus doložil: »A tiemto obyčejem měla by pokolenie německá, jenž jsú v Čechách, jíti před krále a přisáhnúti, aby jemu i zemi byli věrni: ale to se stane, až had na ledu se zhřeje

Pražská universita přešla svévolným odchodem Němců cizozemců cele do rukou národa českého; neboť Němci v Čechách usedlí byli na universitě v mizivé menšině a téměř úplně se ztráceli. Pozbyla-li tím universita německého významu, dosáhla tím většího významu českého: neboť se stala ohniskem duchového hnutí, jež má dosud význam všelidský. Po velikém napjetí následovala i tu ochablost, tak že pražská universita ke konci 15. století byla jako »klenot zrezavělý«.

V 16. století počali evangeličtí stavové pečovati o povznesení pražské university a zřídili k tomu zvláštní sněmovní komisi. Avšak tato snaha byla překažena od Ferdinanda I., jenž roku 1547 počal soustavně lámati českého ducha. Pokořil v tom roce česká města a zkrušil při tom též pražskou universitu. Chtěl ji celou vydati katolíkům, ale připadl na horší: založil proti Karlově universitě r. 1556 jesuitskou akademii u sv. Klimenta, za tím účelem, aby vykořenila kacířství z českého národa a rozšířila v něm katolickou víru. V zakládací bulle z r. 1562 obdařil Ferdinand I. jesuitskou akademii privilegiemi, jako právem promočním a právem zakládati školy po celém království, a opatřil ji hojnými statky i důchody z královské komory.

Jesuité oddali se svému poslání přehorlivě. Zřídili v Klementinu šestitřídní gymnasium, potom učení filosofické a theologické. Jesuitská kolej byla svým založením zcela rozdílná od university; nebylo na ní fakult, nebylo voleného rektora, nebylo svobodně učících profesorů. Vše bylo podřízeno řádové poslušnosti. Z Prahy založili jesuité školské kolonie v Jindřichově Hradci, v Krumlově, v Olomouci. Universita, které náležela správa školství v celém království, uznávala sice, že jsou tu porušovány její privilegie, ale neodvážila se odporovati tomu. A tak dosáhla jesuitská působnost největšího rozsahu za Rudolfa lI.

Jesuitské školy vynikaly nad universitní přesností ve vyučování a pořádkem v žactvu; tu naučili se žáci mnohem dříve latinsky, až se rodiče divili; a žáků přibývalo. Ale obsahem bylo jesuitské učení chatrné a nehybné. V tom zase vynikala universita Karlova, která vydala mnohem více učenců a spisovatelů, přes své nedostatky. Neboť jesuitská akademie byla vydržována státním nákladem, kdežto universita byla odkázána jen na vlastní fondy a nadání, které jí byly někdy i ve prospěch jesuitské akademie odnímány, jakož jí bylo vůbec překáženo a její působení stěžováno. Přesto kvetlo školství, řízené universitou, tak že Pavel Stránský mohl prohlásiti, že sotva byl jiný národ, jehož mládež, zvláště mládež chudá, by byla měla upravenější cestu k vyššímu vzdělání, než měl národ český. Z takového prostředí jediné mohl vzejíti Komenský.

Na universitě působili tehdy vynikající mužové, jako právník Koldín (1558), Daniel Adam z Veleslavína (1572), Lupáč z Hlavačova (1578), humanista Matouš Collinus (1566), jehož náhrobek stojí ve dvoře Karolina, astronom a lékař Tadeáš Hájek, správce českého školství Bacháček z Nauměřic; konečně anatom Jan Jesenský. Z jesuitů zasluhuje vzpomínky jen Václav Šturm.

Počátkem 17. století čeští stavové se zase starali o povznesení university. Sněm dosadil k tomu defensory university. A universita volila si rektory z panského stavu, očekávajíc od nich podpory. Avšak tyto snahy vzaly za své bitvou na Bílé Hoře. Universita pro účast na rebellii obsazena vojskem Bouquoiovým, její statky uchváceny. Mistři obrátili se s prosbou, aby byla zachována universita Karlova, do Vídně k Ferdinandu II., ale se smutnou se vrátili. Obrátili se za přímluvu do Drážďan ke kurfirstu Saskému; tím však postavení university jen se zhoršilo. Její nedávný rektor Jan Jesenský popraven na Staroměstském náměstí. A 28. března 1622 došel hejtmana staroměstského Hermana Černína z Chudenic císařský dekret, aby mu Karlova universita vydala všechna svá privilegia, která prohlášena za propadlá pro účast na rebellii. Poslední profesoři složili v dubnu r. 1622 své űřady a opustili svá kollegia. V listopadu r. 1622 vydána universita jesuitům. Na památku mělo jí zůstati jméno Karlovo. Ale jesuité navrhli sami pojmenování Carolo-Ferdinandea a spojili ji s Klementinskou akademií.

Zařízení této nové university mělo být ustanoveno zvláštní zlatou bullou, podle návrhů jesuitů. Rektorem měl býti vždy jen rektor jesuitského kolegia; jemu mělo býti přikázáno soudcovské a promoční právo i správa všeho školství. Kancléřem university měl být jen člen jesuitského kolegia, podřízený rektorovi. Rektor měl jmenovati profesory na právnické i na lékařské fakultě. Na theologické fakultě neměl býti professorem než jen člen jesuitského kolegia.

Takováto osobivost jesuitů vzbudila proti nim odpor jiných řádů, zvláště dominikánů, a hlavně arcibiskupa Harracha, jenž, seznav obsah chystané bully, protestoval proti porušování arcibiskupských práv, zvláště v oboru církevního soudnictví; ohrazoval se též proti porušení arcibiskupova privilegia jakožto kancléře university, ježto on sám zbyl po universitě Karlově a na něj že by měl padati trest, určený kacířům? Císař kázal r. 1624 vyšetřovati věc; ale jesuité hned bullu, ještě nevydanou, počali prováděti. Arcibiskup jakožto kancléř university prohlásil jejich promoce za neplatné a vymohl u papeže zákaz promocí jesuitských r. 1628. l zřídil s opatem strahovským zvláštní kněžský seminář ve dvoře králově.

Spor nedošel za Ferdinanda II. rozřešení; zlatá bulla. 13 let připravovaná, nevydána. Po 10 let nebylo žádných promocí.

Ferdinand III. ujal se znova universitní otázky. Kázal r. 1638, aby jesuité vydali universitu Karlovu, která obnovena ve dvou fakultách, právnické a lékařské, pod správou protektora, který měl dosazovati profesory. Karlově universitě vráceny též některé její statky, tak že na př. Rečkova nadace (statek Michelský) jest nyní majetkem jen právnické a lékařské fakulty. A když jesuité počali konati promoce, předstírajíce, že jejich zákaz platil jen universitě Karlově-Ferdinandově, která nyní přestala, vymohl si též arcibiskup u papeže promoční právo pro svůj seminář. To zase mu zakázal císař, zakázal i návštěvu arcibiskupských škol. A arcibiskup zase vymohl u papeže obnovení zákazu promocí na jesuitské koleji.

Takové zmatky a spory v katolické církvi, jíž bylo vydáno všechno české školství, způsobily rozvrat tohoto školství, které přece i za úpadku předbělohorského vzkvétalo. Ferdinand lIl. dosadil k narovnání sporů novou komisi r. 1642, která navrhla spojiti obě university; nedošlo k tomu pro odpor arcibiskupův. Myšlenka spojiti obě university zase oživla po r. 1648, kdy studenti obou universit svorně pod vedením jesuity Plachého hájili pražského mostu proti Švédům. Ale tu zase Karlova universita se bránila spojení s Ferdinandovou. Konečně nařídil císař spojiti obě university v jednu o čtyřech fakultách, z nichž právnická a lékařská pošly z university Karlovy, theologická a filosofická z university Ferdinandovy, tak že privilegia obou měla zůstati zachována; rektor měl býti volen z fakult střídavě.

Akt spojení prohlášen slavně v Týnském chrámě 4. března 1654, napřed česky, potom též německy. Avšak toto spojení university nepovzneslo. Rozvoj jesuitů v Čechách znamenal úpadek národního vzdělání a duševní ztrnutí. Ne sama pohroma 30 leté války, nýbrž hlavně duševní útisk jesuitský způsobil v Čechách. dlouho trvající duševní tmu.

Když koncem 17. století počalo v Anglii a Francii vycházeti slunce moderní vědy, tu rozpomenul se i Josef l. na pražskou universitu. Superintendent university Birelli podal r. 1710 císaři zprávu o příčinách úpadku university a návrhy na její povznesení. Předčasná smrt Josefa I. a zvláště odpor jesuitů nápravu překazily. Jesuité namítali, že jejich způsob vyučování za 150 let se osvědčil a že není důvodu jej měniti. Došlo jen ku přestavbě Karolina r. 1718, kterou provedl stavitel Kaňka. Za Karla VI., posledního Habsburga, byla duševní tma v Čechách nejhlubší.

Marie Terezie počala opravy na pražské universitě bez jesuitů. Zřízeny nové profesury na fakultě právnické, lékařské i filosofické; ano, i na theologickou fakultu uvedeni profesoři mimo jesuitský řád, jeden dominikán a jeden augustinián (1760). Jesuité vzdorovali, nechtěli profesorů pustiti do Klementina, dělali pletichy proti nim. Na filosofickou fakultu připuštěn za profesora K. H. Seibt, aby přednášel německy »über schöne Wissenschaften«. Jinak ale universita zbavena autonomie, zavedeni na fakultách direktoři studií, ke kontrole profesorů, k řízení zkoušek, k censuře thesí a spisů. Statky pronajaty a profesoři placeni.

Hlavní strůjce duševního úpadku v Čechách, jesuitský řád, zrušen r. 1773. Ale z bývalých jesuitů zbyli přece ještě profesoři, zasluhující čestné zmínky: Chládek pro fysiku a Vydra pro mathematiku. Právníkům přednášel o politických vědách Buček.

Josef lI. provedl na universitě Pražské podstatné změny studijním řádem z r. 1784. Vyučovací předměty znamenitě rozmnoženy o dějepis, přírodopis, fysickou geografii. Vedle Seibta povolán za profesora aesthetiky protestant August Meissner. A co hlavního: místo dosavadní latiny ustanovena za vyučovací jazyk pro všechny předměty němčina. Jen na theologické fakultě pastorálka a na lékařské babictví přednášeno též česky. Tu dostala tedy poprvé, z panovnické libovůle, pražská universita ráz university německé.

Jinak zbav na universita téměř veškeré samosprávy; všechny její statky převzaty do státní správy, profesoři placeni ze studijního fondu. Leopold II. povolil poněkud svobodám, odevzdal řízení studií profesorským sborům; zřídil profesuru jazyka českého (1793). Ale František l. svobody zase zrušil a zavedl direktory studijní znova. Ve stavu mlhavé otupělosti trvalo vše až do r. 1848.

Tu vyslovilo 15. března 1848 studentstvo požadavek, aby přednášky na universitě i na technice se konaly v obou zemských jazycích. Akademický senát i profesorské sbory souhlasily a 31. března vydala vláda dekret, jímž se dovolovalo doktorům po ohlášení u akademického senátu konati přednášky jazykem českým nebo německým nebo kterýmkoliv jiným. Prohlášena tedy na universitě svoboda vyučovacího jazyka a došlo dále též ke svobodě vyučování vůbec, která učiněna základem moderní university, jak jej vybudoval ministr Lev Thun.

Od r. 1848 byla tedy na Pražské universitě svoboda vyučovacího jazyka. Každý docent měl právo přednášeti česky nebo německy nebo jinak. Záleželo jen na dalším kulturním rozvoji českého národa, že by se byl své university zase ujal, jako za krále Václava. S počátku vláda sama povolávala na universitu české profesory. Povoláni Purkyně a Čelakovský, ustanoveni Koubek, Hanuš, Vocel, Tomek. Na právnické fakultě přednášeli česky Grünwald a Frič. Ale policejní absolutism let padesátých přerušil další rozvoj. Ministr Lev Thun přál sice národu českému, ale aby dokonal v pokoji; vyznal později, že tehdy stačilo ohlášení pouze českých přednášek na universitě, aby profesor byl označen za Ultračecha a tím byl na vysokých místech kompromitován, tak že ho žádný ministr neochránil. Čeští profesoři zůstávali mimořádnými, němečtí dostávali se rychle před ně. Postavení českých profesorů stávalo se beznadějným; a přece někteří vytrvali.

Po pádu absolutismu nastal rychlý rozvoj českého školství. Některá gymnasia počeštěna a nová zakládána nákladem českých obcí. Tím vzrůstala potřeba českých přednášek na universitě. Na sněm přicházely četné petice za zřízení českých přednášek. R. 1864 byla na sněmě velká universitní debata. Purkyně navrhl, aby se na lékařské fakultě přednášelo také česky; a Grégr ve velké řeči volal po rovnoprávnosti na universitě vůbec. Rieger prohlásil: jsme jednou zde a většina obyvatelstva a nepřipustíme, aby s naším jazykem se zacházelo na vědeckých učilištích macešsky.

Naproti tomu namítl německý profesor Brinz, že sice uznává zásadu rovnoprávnosti na universitě, že však tu má býti tázána universita sama, což může od ní požadovati jen vláda. A pověstný Kuh vyslovil pravé smýšlení Němců: Chcete-li plnou rovnoprávnost, postavte vedle staré university universitu novou; starou Němcům, novou pro Čechy.

Proti tomu ozval se hned odpor Čechův. Rieger prohlásil, že návrh není míněn upřímně: máme žádati mnoho, abychom nedostali nic. Přijata konečně resoluce, aby přednášky na universitě odpovídaly potřebám země.

Druhá velká debata o universitě byla na sněmě r. 1866. Rieger podal tu návrh 73 poslanců, ale pro všechny povinné předměty byly na všech fakultách zřízeny profesorské stolice české. V debatě vyjádřil se Lev Thun, že neběží jen o praktické potřeby, nýbrž o právo národa na duševní vývoj ve vlastním jazyku. Odpůrce L. Hasner namítl, že praktickým potřebám jest již vyhověno a že další rozmnožování českých profesur jeví se nepotřebným. Universita že nemůže býti založena bez vědecké literatury.

Tato námitka opakována potom neustále, jakoby národ měl míti napřed vědeckou literaturu, aby mohl míti universitu, což je souvislost zřejmě převrácená. Ani německý profesor nemůže a nesmí se obmezit jen na německou literaturu vědeckou. Je tu zřejma macešská starost a péče.

Německá minorita žádala, aby byla tázána universita. Hasner dovozoval zase, že, je-li zřízení české university možné a nutné, ať se to stane rozdělením university. A tomu zase Čechové důrazně odporovali. Minorita hájila »práva Němců v Čechách na vlastní universitu«. Na to namítl Thun, že němčina byla zavedena na universitu od Josefa lI. ne proto, aby se vyhovělo nějakému právnímu nároku německému, nýbrž aby mrtvý jazyk ustoupil živému. Tím, že k jednomu jazyku přistupuje druhý, žádné právo se neporušuje. Herbst obával se počeštění university tím, že by se německé přednášky dostávaly do českých rukou. - Tato obava vedla Němce k tomu, že se rozhodně zasazovali o rozdělení university, proti odporu Čechův.

Jest pamětihodno, že akademický senát tehdy (r. 1868) se vyslovil pro provedení rovnoprávnosti na universitě. Ale vláda neměla k tomu vůle. Teprve r. 1869-70 počato s rozmnožováním, českých přednášek na universitě. Brzy však nastala doba tomu velmi nepříznivá. Ministr Stremayr počal s budováním nových ústavů a zvelebil tím universitu; zároveň však důsledně ji poněmčoval. Po Purkyňovi přišel E. Hering, po Treitzovi - E. Klebs. Čech nedostal se na Pražské universitě k ničemu, ani k asistentuře.

Konečně rozřešena otázka Pražské university za Taafa podle vůle Němců, ač rozřešení to připisováno Čechům jako úspěch a koncese za to, že vstoupili r. 1879 na říšskou radu.

Čeští poslanci totiž ve svém Memorandu nežádali zřízení nové české university, nýbrž provedení návrhu Riegrova z r. 1866, aby na všech fakultách Pražské university byly zřízeny pro všechny povinné předměty profesorské stolice české, tak aby rigorosa a zkoušky mohly býti konány jazykem českým.

V rozpočtovém výboru podána tedy od Čechů resoluce, aby vláda si dala povoliti úvěr k tomu konci, aby na universitě Pražské bylo učiněno zadost oprávněným požadavkům českého národa. Avšak ministr vyučování Stremayr prohlásil tu jako stanovisko vlády, že prospěch státu a zřetel na kulturu vyžadují, aby zachován byl německý ráz Pražské university. Přes to resoluce byla přijata v plenu sněmovny malou většinou. Její cena závisela docela na dobré vůli ministra vyučování, kterým se stal Conrad. Ten prohlásil, že resoluce nezůstane bez výsledku, pokud poměry dovolí. Ale rozhodnutí přišlo jiné.

Rozhodnutí stalo se cestou neparlamentární, císařským rozhodnutím ze dne 11. dubna 1881, a to podle vůle Němců: aby v Praze byly zřízeny university dvě, jedna s vyučovací řečí německou, druhá s vyučovací řečí českou. Rozdělení Pražské university bylo tedy za zasedání parlamentu oktroyováno. Šalamounský rozsudek proveden - po rakousku: dítě rozseknuto a pravé matce dána horší polovice.

Vládní předloha zákona (16. května 1881) týkala se již jen způsobu, jak má býti nařízené rozdělení provedeno. V odůvodnění této předlohy uvedeno, že k založení university nebo k její změně není třeba zákona, ježto založení university nebo její změna jest pouhým opatřením v oboru vyučovací správy; že podle císařského nařízení mají obě university nésti jména Carolo-Ferdinandea; a že podle téhož nařízení mají býti stanoveny normy zaručující, aby žádný studující university s výhradně českým vyučovacím jazykem nevstoupil do nějakého odvětví veřejné prakse bez průkazu dokonalé znalosti německého jazyka a schopnosti užívati ho.

Ve školním výboru, jemuž byla předloha přikázána, zastávali českou věc Kvíčala a Jireček. Bylo-li rozdělení Pražské university pro Čechy porážkou, obávali se ještě porážky další, aby totiž česká universita nebyla zřízena jako universita zcela nová, bez právní souvislosti s universitou starou, která by zůstala Němcům, jak oni chtěli a k čemu se klonil též ministr Conrad. Právní souvislosti české university s universitou starou sice obhájili, ale za cenu zlou; a málem by byla bývala vydána marně.

Touto cenou byla ve školním výboru přijatá resoluce, vyzývající vládu, aby vědecké ústavy, sbírky a instituty, zřízené při universitě Karlově-Ferdinandově, byly ponechány těm profesorským stolicím, s nimiž toho času jsou spojeny, kromě botanické zahrady a těch klinik, které nejsou pro německou universitu nezbytné, kterých však třeba k aktivování lékařské fakulty na universitě české.

Ze zprávy výboru nejde na jevo, co pohnulo českého referenta Kvíčalu ku přijetí této resoluce. Praví se tu pouze, že odpovídá spravedlnosti a slušnosti, aby ústavy byly ponechány těm učitelským stolicím, s nimiž byly toho času spojeny. K tomu přistupovala úvaha, že dohoda právě v této věci měla velký vliv na to, že se obě strany dorozuměly. To jest, bez té věci nebylo by došlo k dorozumění v universitní otázce vůbec.

Debata v plenum poslanecké sněmovny 30. a 31. května 1881 ukázala ještě na jiný důvod, jejž uvedl Kvíčala: naději na národní smír v Čechách. Ale tu naději schladil tehdy ihned německý poslanec Alter, mluvě o moři horkosti, které dělí oba národy v Čechách. Ke smíru nedošlo ani tehdy ani potom. Moře dělící oba národy stalo se dokonce mořem krve, a to vše ne vinou Čechův. Debata týkala se hlavně historické a právní kontinuity university, na které Čechům zvláště záleželo, neboť pokládali právem universitu Karlovu za své dědictví, Němečtí řečníci mluvili naproti tomu o české universitě jako o universitě nové. Tak dovozoval profesor Lustkandl, že Pražská universita nebyla založena toliko pro Čechy, ale nedokázal tím, co tvrdil, že by až do té chvíle byla bývala vždycky německá. Skutečně byla té chvíle Pražská universita od roku 1848 německá i česká, jak zdůraznil referent Kvíčala, podotknuv, že Němci mají sice většinu mezi profesory, za to však mezi studenty že mají většinu Čechové. Lustkandl navrhl též, aby resoluce o ústavech a sbírkách byla pojata do zákona samého, tak aby podle zákona zůstaly universitě německé. A to ještě s dodatkem, že vztahy klinických a anatomických ústavů k ústavům zdravotním mají býti upraveny podle zásady rovného nároku. To jest ta pověstná parita, které nebylo v kompromisu, navrženém od referenta Kvíčaly. A kompromis byl porušen ještě i tím, že německá levice hlasovala ve třetím čtení proti zákonu.

Ještě těžší byl boj o českou universitu ve sněmovně panské, která protahovala vyřízení zákona tak, že se tím otevření české university zdrželo o rok. Velká universitní debata konala se tu až 9. a 10. února r. 1882. Většina školského výboru panské sněmovny, jejímž zpravodajem byl Unger, navrhovala změnu zákona, přijatého sněmovnou poslaneckou, v tom směru, aby jen německá universita zůstala universitou starou, kdežto česká by byla teprve nově založena, třebas i jí bylo dopřáno jména Carolo-Ferdinandea. Německá universita měla zůstati v držení všeho jmění a všech práv university staré. Unger pronesl tu větu: Českou universitu chceme všichni, ačkoliv jí vlastně nechceme. Tomaschek přál sice Čechům university, jen neměla vzejíti z university staré, která měla zůstati Němcům. Panská sněmovna rakouská osvědčila se tehdy, jako až do posledního svého vzdechu, zarputilým nepřítelem českého národa. Ale ani tehdy neměla síly, rovné svému nepřátelství: přijala návrh menšiny svého výboru, aby byl universitní zákon schválen ve znění, přijatém sněmovnou poslaneckou. Tak povstal universitní zákon z 28. února 1882. Odpor v panské sněmovně proti tomuto universitnímu zákonu byl ohlasem petice akademického senátu Pražské university ze dne 28. listopadu 1881 k panské sněmovně, aby zákona přijatého ve sněmovně poslanecké neschvalovala; a z této petice čerpali též panští řečníci své hlavní důvody. Petice ta nabyla zvláštního významu i dnes, pročež je třeba uvésti z ní některé závažné věci. Akademický senát je v ní proniknut přesvědčením, že dvojjazyčnost university měla by nevyhnutelně za následek její úpadek a že již její stav vyžaduje rychlé pomoci proti vystupování národních snah, kteráž pomoc se může státi jen zřízením zvláštní české university, tak že by integrita nynější university Karlovy-Ferdinandovy zůstala zachována.

Akademický senát má za odůvodněné historicky i věcně, že podle intencí vysokých zakladatelů svých a podle zájmů říše má universita sloužiti vyššímu vzdělání všech synů říše; a tomuto úkolu že může dostáti jen tehdy, bude-li její vyučovací řeč německá, t. j. mezinárodní řeč národů rakouských, a bude-li se moci oddati pěstovaní a učení vědy, nerušena jsouc vnitřními třenicemi a vměšováním politicko-národních tendencí. Z tohoto důvodu přimlouvá se akademický senát za zřízení university české, ale s tím předpokladem, že zřízení této nové university se nestane na vrub a na škodu university trvající, jakož i, že tím bude národní žádostivosti učiněn konec.

Tomu však nevyhovuje zákon, přijatý poslaneckou sněmovnou, praví akademický senát, ježto ukládá rozděliti nynější universitu tak, že by obě nové university zůstaly v souvislosti rozmanitými vztahy. V Praze přece již trvá universita s německou vyučovací řečí, dovozuje akademicky senát; tato universita není rovnoprávná, nýbrž německá, na které ovšem některé přednášky mohou býti konány též česky. Nynější německé universitě, praví akad. senát, nemůže přece její jmění býti vzato proti její vůli, aby ho bylo užito ve prospěch nových útvarů. Akademický senát je však volný odstoupiti příští české universitě část majetku universitního. Ale protestuje proti stejnému jménu Carolo-Ferdinandea české university i proti slovu »böhmisch«, které má za pojem geografický, podle kterého obě university jsou »böhmisch«. Tím mohl by býti neznalý zmaten, zvláště když by na české universitě byly konány zkoušky a vydávána vysvědčení též v německém jazyce.

Akademický senát požaduje dále, aby Karolinum zůstalo staré, německé universitě, jíž jest v knihách též připsáno, a dopřává české universitě Klementina. Důvod jest zřejmě mravní, symbolicky; neboť Karolinum jest stará universita Karlova.

Zvláštní starosti působí akademickému senátu ustanovení, že posluchač, immatrikulovaný na české universitě, by mohl poslouchati přednášky též na universitě německé. Ježto většina studentů jest české národnosti, praví akademický senát, lze očekávati, že v nejbližší době bude počet immatrikulovaných na české universitě větší, než na německé. Ale právě tak jistě lze předpovídati, praví akad. senát, že čeští studenti nuceni mocí skutečnosti velmi záhy vydatně užijí dovolení poslouchati přednášky též na universitě německé, tak že jest nejen možno, nýbrž do cela nejvýše pravděpodobno, že česká universita bude míti většinu immatrikulovaných, německá však většinu skutečných posluchačů. Česká universita bude míti větší frekvenci na papíře, německá ve skutečnosti. - To se osvědčilo jako předpověď skutečně německá.

Akademický senát neměl na tom dosti, že resoluce, navrhující, aby universitní ústavy zůstaly těm profesorským stolicím, se kterými pravě byly spojeny, byla pojata do zákona: nestačil mu ani Lustkandlův dodatek o stejném nároku klinik a anatomií na nemocnice, nechtěl vůbec žádné parity. Neboť dovozuje, že zásada stejného nároku může pouze stanovit, že nová (česká) universita bude v každém směru dostatečně vypravena; že však nesmí býti zásada ta vykládána tak, že by obě university vždy a buď co buď měly právo požadovati stejné míry učebných a výzkumných prostředků, beze všeho zřetele k jejích snad velmi různě se utvařujícím potřebám a výkonům. »Nechť příště se vyvine v Praze lépe ta či ona universita, vždy bude nutno trvati na zásadě, že ta, která více vykoná ve vědě a v učení bude míti právo žádati více. Další vývoj každé z obou universit, zvláště na lékařských fakultách, byl by v budoucnosti zdržován, kdyby druhá mohla činiti vždy stejné nároky na základě ryze formálního, ale věcně neodůvodněného stejného oprávnění.

Tu prohlásil německý akademický senát ve vážné chvíli pro budoucnost zásadu, která má pro nás nyní veliký význam: neboť vývoj obrátil zásadu, myšlenou k jejich prospěchu a přednosti, v přednost a prospěch náš.

Proti petici akademického senátu podali panské sněmovně protipetici čeští profesoři a docenti staré university v počtu třiceti a jednoho, bez profesorů fakulty právnické, dne 10. ledna 1882. Snadno vyvrátili osobivost akademického senátu, že by pražská stará universita byla německá; k tomu stačila sama skutečnost, že tu byli. Důmyslné právnické dedukce akademického senátu o německém vlastnictví staré university rozpadly se samy. Vyvrátili a obrátili snadno důtku akad. senátu, mluvícího o »vystupování výlučně národních snah« tím, že určili podrobněji tyto snahy jako snahy, jejichž cílem jest pouze panování jedné národnosti nad druhou, které jsou vždy nepříjemnější minoritě než majoritě, kterou mají Němci v učitelských sborech, v protivě ke většině studentů.

Protipetice českých doktorů práv ze dne 29. ledna 1882 odmítla insinuaci akademického senátu, že by po vyloučení českých docentů z university mohla se stará universita zase věnovati pěstování vědy, nerušena jsouc vnitrními třenicemi a vměšováním politicko-nacionálních tendencí. Neboť takové tendence jeví se zřejmě v tom, když senát prohlašuje beze všeho důkazu a proti zřejmým skutečnostem starou pražskou universitu za výhradně německou a tvrdí-li, že pouze universita s německou vyučovací řečí může vésti k vyššímu vědeckému vzdělání. Také petice Spolku Českých Lékařů z 30. ledna 1882 obracela se proti petici akademického senátu, žádajíc zvláště, aby příští česká fakulta lékařská byla opatřena vyučovacími prostředky, ústavy, dotacemi, asistenty stejnou měrou, v jaké jsou dány fakultě německé.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP