Zasedání Národního shromáždění československého r. 1918.

Tisk 96.

Dotaz

posl. Dra. Ant. uhlíře, Fr. Housera a soudr. k panu ministru vyučování a národní osvěty o ochraně svobody svědomí ve školách.

Podle zákona, vydaného Národním výborem dne 28. října 1918 č. II., zůstávají zatím v platnosti veškeré dosavadní (t. j. rakouské) zemském a říšské zákony a nařízení.

Vyhlášením tohoto zákona, jehož účelem bylo zavésti jakýsi pořádek, nastal v různých odvětvích státní správy, zejména ve školách zmatek, který nemalou měrou ohrožuje zdárný vývoj a mravní základ této důležité instituce národní.

I. Nehledíme-li zatím k zákonům, o která vlastně nařízení jde? V českých školách mnohý inspektor nebo ředitel dával nařízení a přísně bděl, aby byla prováděna. Někteří okresní inspektoři pod osobní odpovědnosti ředitelů a správců škol nařizovali, aby i v tělocvičnách byly obrazy rakouských veličenstev, na chodbách válečné manifesty, aby každý žák uměl životopisy význačných členů panovnického rodu, aby se dávaly ročně každé třídě aspoň čtyři loyální úkoly, aby i v počtech a pravopise loyalita byla pěstěna, aby láska k širší vlasti rakouské byla vštěpována horlivěji nežli k vlasti české, aby na chodbách a ve třídách byly zpravidla vyvěšovány jen obrazy patriotické, atd., vedle rady směšných a malicherných předpisů jiných. Jest zřejmo, že těchto nařízení dnes již nikdo zachovávati nemůže. Ale v jiném oboru výchovy existují nařízení podobná, která se s duchem moderní, svobodné školy nesnášejí a musí tudíž býti výslovně zrušena.

Panu ministrovi není snad známo, že na velké části národních škol, i v samé Praze, katecheti a někde i ředitelé a učitelové podnes donucují žáky užívati t. zv. křesťanského, vlastně jezuitského pozdravení, o tomto pozdravu napsal Denis ve svém díle "Čechy po Bílé hoře" (I. str. 391) toto: "Jezuité právě (počátkem 18. stol.) zaváděli v zemi křesťanský pozdrav, jehož venkované podnes užívají: Pochválen buď Ježíš Kristus Až na věky věků! Amen. Kdokoli ho neužíval, byli hned podezřelý a stačilo k udání u vrchnosti a k trestání karabáčem" Ptáme se: Je tento pozdrav, připomínající svým původem dobu největšího našeho národního ponížení, na školách veřejných, kam dochází žactvo všech vyznání náboženských, nejen odůvodněn, ale vůbec nadále možný? Ví pan ministr dále o tom, že na našich veřejných školách, národních i středních, katecheti i mnozí učitelé nutí žactvo k určitým konfesijním modlitbám (na př. Zdrávas Maria) nebo k modlitbám sice všeobecným, ale s konfesijním zabarvením (počínajíce a končíce je křížem a vzýváním božské trojice)? Neexistuje přece ani zákon ani ministerské nařízení, které by předpisovalo konfesijní pozdravy a modlitby.

II. Ale i zákony rakouské a na řízení, jež vydávají rakouští ministři ve věcech školských, jsou tak často nejasné a tak si odporují, že učitelstvo i rodiče žáků zůstávají v právní nejistotě. Zákony ty působí zhoubně na mravní výchovu žactva i na smýšlení občanstva.

Tak především pověstná novela školní ze dne 2. května 1883, kde pod záminkou, že mládež má býti vychovávána v mravnosti a nábožnosti (čl. 1.) objevují se ustanovení,

že učitel může s přivolením úřadu církevního přidržen býti, aby byl při vyučování v náboženství dítek svého vyznání nápomocen (čl. 5., odst. 6.), že za odpovědného správce školního může ustanoven býti je n takový učitel, který prokáže, ze má způsobilost vyučovati náboženství toho vyznáni, ke kterému přináleží většina žáků té školy (čl. 48., odst. 2.)

a že správa školní povinna jest účastniti se dozoru nad mládeží školní při cvičení náboženském prostřednictvím učitelů příslušného vyznání.

V § 21. téže novely (odst. 2.) se praví o žácích, že teprve tehdy smějí vystoupiti ze školy, mají-li nejpotřebnější vědomosti školám obecným předepsané, jako náboženství, čtení, psaní a počítání.

Panu ministrovi jest jistě známo, co bylo vyvozováno z těchto ustanovení zákona klerikálními ministry rakouskými:

1. Náboženstvím a nábožností rozuměla se příslušnost k církvím státně uznaným, zvláště k církvi katolické. Učitelé, rodiče i žáci trestáni a týráni byli za to, jestliže nedostáli domnělým povinnostem, které jim byrokracie rakouská ukládala.

2. Učitelé, kteří vystoupili z církve a zůstali bez vyznání, byli úřadů svých zbavováni.

3. Učitelstvo proti svému přesvědčení bylo donucováno, aby zůstávalo ve svazku náboženských společností, s nimiž se ve svém přesvědčení nesrovnávalo a jichž pro duchovní útlak přímo nenávidělo. Bylo přidržováno dozírati při t. zv. náboženských cvičeních dětí a vyučovati výpomocně náboženství děti svého matrikového vyznání.

4. Definitivní řád školní a vyučovací z 29. září 1 905 v kap. o návštěvě školy čl. 63. zdůraznil, že dítky mají býti účastny při ohlášených náboženských cvičení svého vyznání. A protože rodiče jsou povinni přidržovati dítky k pravidelné a včasné návštěvě školy, donucovali katecheti za podpory úřadů školních děti k pravidelné návštěvě nedělních bohoslužeb, k účasti na zpovědi, přijímání a biřmování, k účasti na místních církevních slavnostech i na exerciciích jmenovitě v dobách postních. Kdo nevyhověl, byl trestán špatnou známkou z prospěchu, ano i z mravů, a úřady školní donucovaly rodiče pokutami, aby vykonávali svoji rodičovskou moc nad neposlušnými dětmi. Často bývala i zadržována vysvědčení dětem a zdržován jejich postup do vyšší třídy, dokud nevyhověly žádosti katechetů. Úřady školní měly i právo (§ 49. téhož rádu) v pochybných případech rozhodovati o náboženské příslušnosti dítek a jejich účasti při vyučování náboženství. Učitelé i žáci byli zotročeni, úpějíce pod dvojí knutou: rakouskou a římskou.

A týž rád školní a vyučovací jako na výsměch je nabádal (čl. 72.), aby škola pěstovala smysl pro všechno pravdivé, dobré a krásné, že se má snažiti, aby vychovala přímou, šlechetnou povahu.

Tážeme se tedy: Je možný i nyní, po revoluci ze dne 28. října 1918, tento policejní systém rakouský v českých školách? Jsou uvedené skutečnosti známy panu ministru vyučování a národní osvěty, a jaká opatření chystá, aby chráněna byla svoboda svědomí učitelstva i žactva ve školách a rodičů mimo školu?

0

Tážeme se dále, zda byly učiněny již přípravy, aby byl zrevidován po této stránce řád školní a vyučovací a zrušena v něm cestou nařizovací všecka ustanoveni, která učitele i žáky nutí k účasti na cvičeních náboženských, neboť je jisto, ze tato cvičení povahou svoji nepatří do školy, nýbrž do kostela, a jsou-li nařizována, že cit náboženský spíše podrývají nežli upevňují.

Posléze se tážeme, zda byla zrušena nebo upravena všecka nemoderní, ano nesmyslná ustanoveni školní novely, jmenovitě čl. 48. (o náboženské kvalifikaci správců škol a dozoru při náboženských cvičeních) a čl. 21. (o tom, že děti, vystupujíce ze školy mají prokázati též určité vědomosti o náboženství).

V Praze, 27. listopadu 1918.

Dr. A. Uhlíř, Fr. Houser,

Dr. Frant. Veselý, Dr. Ot. Krouský, Dr. T. Bartošek, Dr. Masaryková, Dr. Jar. Stránský, Dr. Rambousek, Dr. Veverka, Slavíček, Johanis, Pik, Stan. K. Neumann, Laube Rudolf, Frant. Zeminová, Netolický Jos., Holejšovský, A. Tučný, J. Rouček, Bož. Ecksteinová, Skurský, Aust, Hampl, Brožík K., Marek, Fr. Hummelhans.



Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP