Zasedání Národního shromáždění československého r. 1918.

Tisk 59.

Pilný návrh

poslance Dra V. Schieszla a soudr., týkající se úpravy invalidní renty

pro válečné poškozence a jejich rodiny.

Dlouhotrvající válka světová odkázala celému světu smutné dědictví: válečné invalidy a jejich rodiny. Počet válečných invalidů československé republiky dosahuje přes 150.000 poškozenců, kteří své zdraví ztratili na bojišti. Tito zmrzačení občané, kteří proti své vůli a proti svému přesvědčení krváceli v poli, právem očekávají, že bude o jejich existence alespoň do té míry postaráno, aby beztak smutný svůj život alespoň uhájiti mohli.

Péče o invalidy ve starém Rakousko-Uhersku byla organisována velmi nahodile a ne byla vůbec sociální péčí. Ve všech sousedních státech opírala se péče, invalidní o sociální zákonodárství pečlivě vedené a předem vybudované. Proto také váleční poškozenci států sousedních těšili se takovým ochranným opatřením, že břemena svého osudu klidněji nesli a tím také důsledky invalidity byly v zájmu veřejném zmírňovány.

Invalidní renta v Rakousku byla stanovena superarbitračními vojenskými komisemi, je jichž výnosy opíraly se vždy o vojenské zájmy a při nichž konečně nemálo padal na váhu moment národnostní.

Klasifikace českých invalidů byla zpravidla jednostranná, procenta pracovní nezpůsobilost neodpovídala skutečnému zmenšení fysických a duševních možností válečného poškozence. Superarbitrační činnost štábního lékaře Dra Halbhubera v Praze byla přímo pověstná. Tisíce českých lidí Drem Halbhubrem vyšetřovaných utrpělo úžasné ztráty hmotné anebo bylo dále, ač neschopno, ve službách rakouské armády mrzačeno. Tento systém byl dán všeobecně známou tendencí: do krajnosti využitkovati síly československého národa, tyto ničiti a konečně vyhubiti i zbytky energie válečných poškozenců.

Ale nejen to, že invalidní renta nebyla činem pronikavé péče sociální. Invalidé dostávali 6, 8, 14, 22, 30 korun měsíčně, vídeňská pensijní likvidatura c. k. druhého armádního sboru ve Vídni ani této renty řádně nevyplácela. "Družina českých válečných invalidů« zjistila několik tisíc podobných případů, ohromný počet invalidů nedostal však invalidní renty vůbec. Také ve výplatě rent byl systém: čeští invalidi rent nedostávali, anebo velmi nesprávně, invalidé neslovanští těchto potíží neměli, zadržené a nevyplacené obnosy na rentách jdou do statisíců.

Zákonem ze dne 28. března 1918 byla do jisté míry otázka rent upravena. Ale zákon tento vůbec prováděn nebyl, zůstal již na papíře. V některých okresích provedeno pouze vyplácení státního příspěvku k invalidní rentě prostřednictvím okresních vyživovacích komisí, ale většina invalidů tohoto státního příspěvku nedostala, za toto však i v jiných okresích zastavena byla výplata vyživovacích příspěvků rodinám invalidů, jakmile invalida obdržel státní příspěvek 30-40 K měsíčně na výživu.

Dnem 1. listopadu 1918 zastavila vídeňská pensijní likvidatura výplatu rent vůbec. To znamená, že se přes 150.000 československých invalidů ocitlo na ráz v situaci, která vyžaduje rychlého rozřešení. Sociální postavení válečných invalidů je velmi neutěšené, poněvadž až na malé výjimky rekrutují se tito občané ze širokých vrstev lidových. Tím roste nedostatek a bída, zoufalství a hlad. Desetitisíce invalidů počítalo i s tou nepatrnou rentou - dnes nemají ničeho.

Tito poškozenci i přes svou invaliditu jsou však vesměs dobrými občany, řádnými a uvědomělými příslušníky československé republiky. Jejich organisace »Družina českých invalidů« jest založena na podkladě národním a svépomocném, ve starém Rakousku již v roce 1917 vytkla své zásadní směrnice, následkem čehož prodělala tuhou persekuci, řízenou vídeňskou vládou, jejich schůze byly soustavně rozpouštěny. V den převratu státního přihlásila se celá organisace do služeb Národní obrany, postavila vlastní prapor »Družiny českých invalidů«, který od počátku vykonává přesně svou povinnost, a zřídila konečně vlastní sbor pro bezpečnostní a pořádkovou službu, a to nejen v Praze, ale i ve všech větších městech.

Z toho vychází nade vši pochybnost, že pro válečné poškozence československé republiky nutno se strany státu vykonati ona zákonitá opatření, která by znamenala pronikavou sociální ochranu. Bude sociálně politickým úkolem státní správy postaviti veškeru péči o válečné poškozence a jejich příslušníky na široký podklad pronikavé péče sociální, okamžitě však je potřeba vydati zákon, kterým se upravuje invalidní renta pro všecky válečné poškozence a jejich rodiny.

Proto podepsaní navrhují:

Ministerstvu pro sociálně-politické věci československé republiky se ukládá, aby ihned za součinnosti »Družiny českých invalidů« a povolaných odborníků vypracovalo a co nejrychleji Národnímu shromáždění československé republiky předložilo osnovu zákona, kterým se definitivně upravuje otázka invalidní renty válečných poškozenců a jejich rodin.

V Praze, dne 19. listopadu 1918.

Dr. Schieszl,

Kalina, dr. Herben, Machar, Votruba, Janda, dr. Lukavský, Sís, dr. Malínský, B. Fischer, dr. Syllaba, dr. Hajn, dr. Metelka, inž. Bečka, dr. Mareš, Rosenkranc, dr. Šámal, J. Němec, Bulín, Matoušek.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP