Zasedání Národního shromáždění československého r. 1920.

Tisk 2672.

Zpráva

právního výboru

o vládním návrhu zákona tisk č. 1398,

jímž se doplňuje zákon ze dne 22. května 1919, kterým se mění ustanovení občanského práva o obřadnostech smlouvy manželské, o rozluce a o překážkách manželství.

Výbor právní navrhuje:

Národní shromáždění nechť se usnese o této osnově zákona:

Zákon

ze dne .............................. 1920,

jímž se doplňuje zákon ze dne 22. května 1919, kterým se mění ustanovení občanského práva o obřadnostech smlouvy manželské, o rozluce a o překážkách manželství.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Čl. I.

Zákon ze dne 22. května 1919, č. 320 sb. z. a n. se takto doplňuje a mění:

1. § 3 zní:

"Vyhlášky občanské činí politický úřad okresní a ve městech s vlastním statutem úřad obecní, pověřený politickou správou, na Slovensku matrikář.

Místně příslušný jest úřad, v jehož obvodu mají snoubenci řádné bydliště.

Má-li každý z nich řádné bydliště v obvodu jiného úřadu, vykonají vyhlášky úřady oba.

Vyhlášky jest vyvěsiti veřejně na úřední desce oznamovací a k dožádání také na úřední desce v obci, ve které mají snoubenci řádné bydliště.

Konají-li se u politického úřadu okresního pravidelné dny úřední, budiž manželství vyhlášeno také ústně o jednom úředním dnu nebo o více takových dnech.

V cizině může vykonati vyhlášky příslušný diplomatický zástupce nebo konsul Československé republiky nebo jeho náměstek podle zmocnění uděleného vládou, nechtějí-li nebo nemohou-li snoubenci uzavříti manželství podle nařízení v místě platných, když alespoň jeden ze snoubenců má řádné bydliště v obvodě toho kterého zástupce a ženich jest státním příslušníkem československým. Vyhlášky vyvěsí se na úřední desce tohoto úřadu a na jeho požádání také v místě, kam snoubenci jsou příslušni nebo kde druhý snoubenec má své bydliště; je-li třeba, vyhlásí se též ve veřejném listě vycházejícím v obvodu těchto míst.

Přivolení k manželství lze prohlásiti teprve, když visely vyhlášky na úředních deskách aspoň čtrnáct dní."

2. §. 5 zní:

"K platnosti vyhlášek a na ní závislé platnosti manželství stačí, když vyhlášky visely na úředních deskách úřadů uvedených v § 3 aspoň osm dní."

3. § 7 zní:

"Snoubenci mohou žádati za zkrácení lhůty vyhlášek, nebo za jejich úplné prominutí. Zkrátiti lze lhůtu z důležitých důvodů. Vyhlášky lze prominouti, jen když věc je naléhavá, anebo jde-li o osoby, o kterých se vůbec za to má, že jsou již manžely. V obou těchto případech musí však strany potvrditi, že jim není povědoma žádná překážka zamýšleného manželství. Nedostatek tohoto potvrzení není na překážku účinnosti prominutí.

Zkrátiti lhůtu vyhlášek náleží na politický úřad okresní (obecní), vyhlášky prominouti na politický úřad druhé stolice; toto právo přísluší na Slovensku županovi. Je-li tu blízké nebezpečenství smrti nebo jsou-li tu zvláště naléhavé důvody, přísluší právo, prominouti vyhlášky, na politický úřad okresní (obecní), na Slovensku na matrikáře, v cizině na zmocněného zástupce (konsula).

Vyhlášek není třeba, když byla prominuta překážka po uzavření manželství, ale přivolení k manželství je prohlásiti znovu. Bude-li šetřeno tohoto předpisu, jest k manželství hleděti tak, jako by bylo platně uzavřeno hned od původu."

4. § 8 zní:

"Přivolení k manželství se prohlašuje před přednostou politického úřadu okresního (obecního) nebo jeho zástupcem (na Slovensku před matrikářem), u přítomnosti dvou svědků a přísežného zapisovatele. Příslušný je úřad, který vyhlásil manželství. Před úřadem místně nepříslušným lze přivolení prohlásiti jen ke zmocnění úřadu místně příslušného.

V cizině lze prohlásiti za podmínek § 3, odst. 6. přivolení k manželství před úředníkem, jenž vykonal vyhlášky nebo jeho náměstkem a má se pak za to, jakoby byl uzavřen sňatek v Československé republice."

5. § 11 zní:

"Politické úřady okresní (obecní, matrikáři) vedou o vyhláškách a o sňatcích knihu vyhlášek a knihu sňatků a vydávají z nich na požádání úřední vysvědčení.

Na Slovensku se zapisují církevní sňatky též do státních matrik; za tou příčinou jest povinen oddávající duchovní oznámiti zápis do tří dnů státnímu matrikáři. Podrobnosti upraví nařízení. Duchovní, který by tohoto ustanovení nezachoval, bude potrestán administrativní policejní vrchností pokutou do 500 Kč.

Také zástupce Československé republiky v cizině jest povinen, oznámiti zápis o oddavkách politickému okresnímu úřadu (na Slovensku matrikáři) domovské obce ženichovy, aby tam zapsán byl do knihy oddavek."

6. § 12 zní:

"Stranám občansky již oddaným je dáno na vůli, chtějí-li se podvoliti také církevním obřadům. Tu není třeba, aby byly vykonány znovu církevní vyhlášky. Přejí-li si snoubenci pouze církevní sňatek, konají se vyhlášky a oddavky u příslušného duchovního správce. Při různém náboženství snoubenců vyhlášky konají se u obou duchovních správců, oddavky u jednoho z nich neb u obou podle vůle snoubenců.

Církevní vyhlášky vykonají se vyvěsením na desce u hlavního vchodu do chrámu (modlitebny). Kromě toho mohou býti ústně vyhlášeny před věřícími při bohoslužbě v třech zasvěcených dnech.

I při církevních vyhláškách a oddavkách platí §§ 2, 6, 7 a 9 tohoto zákona, a pokud není jinak ustanoveno v § 12, platí obdobně ustanovení §§ 3, 4, 5, 8, 10 a 11."

7. § 14 zní:

"a) Právo žalobní se promlčuje v případech § 13 a) d) do jednoho roku ode dne, kdy manžel se dověděl o cizoložném neb úkladném činu manžela druhého; v případě § 13 b) do jednoho roku ode dne, kdy se dověděl o jeho odsouzení;

b) právo žalobní se promlčuje v případech § 13 a) d), uplynulo-li ode dne spáchaného činu pět let;

c) právo žalobní pomíjí odpuštěním. Provinil-li se však vinný manžel poznovu, nebo dověděl-li se manžel, který odpustil, o jiné skutečnosti před odpuštěním nastalé a k návrhu na rozluku opravňující, může se k odůvodnění rozluky dovolávati i skutečností odpuštěných.

V případech § 13 e) stačí jediné nové jednání;

d) lhůty v odst. a) b) uvedené se přerušují žádostí nebo žalobou o rozvod, bude-li v řízení žadatelem nebo žalobcem náležitě postupováno. Bude-li žádost nebo žaloba pravoplatně zamítnuta, sluší k věci hleděti tak, jako by lhůty přerušeny nebyly."

8. § 16 zní:

"a) Soud vyšetří věc postupuje podle zásad nesporného řízení. Na soudu jest také, aby dal manželům poučení o všech důsledcích rozluky. Souhlasí-li oba manželé s rozlukou a soud nabude konaným šetřením přesvědčení, že jest tu vskutku nepřekonatelný odpor, vysloví rozluku usnesením. V něm vyřkne spolu, zdali a kterému z manželů lze přičísti vinu na rozluce.

Jde-li o manželství před působností tohoto zákona rozvedené, stačí, když soud nabude přesvědčení, že nejde o čin nerozvážný.

b) Souhlas se žádostí za rozluku dlužno předpokládati, když manžel, proti němuž žádost za rozluku směřuje, na soud se nedostaví; na tento následek budiž upozorněno v obsílce, kterou je doručiti tomuto manželu do vlastních rukou zároveň se stejnopisem žádosti. Právo soudu použíti donucovacích prostředků podle § 87 zák. o org. s. tím dotčeno není.

c) Nesouhlasí-li druhý manžel s rozlukou nebo tvrdí-li strany, že jsou tu jiné důvody, než nepřekonatelný odpor, soud odkáže žadatele na pořad práva."

9. § 17 zní:

"Byl-li soudem pravoplatně vysloven rozvod podle §§ 107 - 109 ob. zák. obč. a to z některého důvodu uvedeného v § 13 tohoto zákona, může manžel, jenž není převážně vinen na rozvodu, nehledě k předpisu § 15 žádati za rozluku manželství na podkladě provedeného už sporu o rozvod. Dojde-li soud na základě konaných šetření, při nichž se mu je říditi zásadami řízení nesporného, k přesvědčení, že by skutečnosti ve sporu o rozvod na jevo vyšlé byly už tehdy odůvodnily výrok o rozluce, kdyby oň bylo bývalo žalováno, vysloví rozluku manželství usnesením, do něhož převezme výrok o vině z rozsudku, vydaného ve sporu o rozvod téhož manželství. Rozluky nelze tu vysloviti, jestliže stav uvedený v § 13 g) pominul."

10. § 25 zní:

"1. Ustanovení §§ 63, 64, 66, 67, 94, 111, 115, 116, 125, 133, 134, 135, 136 ob. zák. obč., dv. dekr. ze dne 26. srpna 1814, č. 1099 sb. z. s. a ze dne 17. července 1835, č. 61 sb. z. s., jakož i §§ 25 a 123 zák. čl. XXXI. z r. 1894 se zrušují.

2. Dědická nezpůsobilost ustanovená jako následek cizoložství v § 543 ob. zák. obč. pomíjí, jestliže ti, kdo soudně se doznali k cizoložství, nebo z něho byli usvědčeni, stanou se manžely.

3. Švagrovství je překážkou manželství potud, že jeden manžel nemůže uzavříti manželství s příbuzným druhého manžela v pokolení přímém a s plnorodým nebo polorodým jeho sourozencem."

11. § 26 zní:

"Jde-li o prominutelnou překážku, může ji k žádosti stran prominouti z důležitých důvodů politický úřad druhé stolice (župan). Týž úřad jest povolán prominouti, aby vykázány byly listiny k uzavření sňatku potřebné (§ 78 ob. z. obč., dv. dekr. ze dne 22. prosince 1814, sb. z. s. č. 1118, § 113 zák. čl. XXXI. z r. 1894). Je-li potvrzeno, že jest tu blízké nebezpečenství smrti, nebo jiný zvláště naléhavý důvod, může výkaz listinami prominouti politický úřad okresní (obecní úřad v městech s vlastním statutem, matrikář)."

12. § 30 zní:

"Ustanovení §§ 1 až 12, 25, týkající se zrušení § 25 zák. čl. XXXI. z r. 1894, pak §§ 26 a 29 tohoto zákona vztahují se také na Slovensko."

Čl. II.

Zákon nabývá účinnosti za čtrnáct dní po vyhlášení; jej provésti náleží ministru spravedlnosti a vnitra.

Odůvodnění.

Vládní návrh č. t. 1398 navrhuje, aby zákon ze dne 22. května 1919, č. 320 sb. z. a n. o obřadnostech smlouvy manželské, o rozluce a o překážkách manželství doplněn neb změněn byl v §§ 1, 12, 14, 16, 26 a 30.

Při poradách výboru právního o tomto vládním návrhu ministerstvo spravedlnosti v dohodě s ministerstvem vnitra a pro sjednocení předložilo další návrhy na změnu neb doplnění citovaného zákona v §§ 3, 5, 7, 8, 11, 12, 17 a 25.

Výbor právní oba tyto návrhy vzal v úvahu, jak následuje:

K § 1 vláda navrhla doplněk, podle něhož snoubenci mohou býti oddáni jen, vykáží-li se vysvědčením veřejně ustanoveného lékaře, že nejsou stiženi chorobou, která se příčí účelům manželství, nebo která by škodlivě působila na zdraví druhého manžela nebo potomstva.

V odůvodnění tohoto doplňku vláda poukazuje k resoluci přijaté zároveň se zákonem o reformě manželského práva ze dne 22. května 1919, č. 320 sb. z. a nař., kterou Národní shromáždění vyzvalo vládu,

"aby k zajištění pohlavního zdraví manželů a zdravého potomstva co nejdříve vypracovala a Národnímu shromáždění předložila příslušnou osnovu zákona obsahu sociálně-hygienického, mravnostně-policejního a trestně-právního".

Avšak dříve ještě, než výbor právní počal jednati o řečeném doplňku §u 1, zástupcové vlády prohlásili, že vláda od něho upustila, opírajíc se o výrok komise státní zdravotní rady, podle něhož

"věda lékařská dosud není s to, aby mohla alespoň ve většině případů přesně určiti neschopnost aneb schopnost snoubenců k manželství vzhledem k potomstvu. Nepokročila dosud do té míry diagnostika nemoci v tak zvaném latentním stadiu (syfilis, kapavka, nervové a duševní choroby), ani prognostika nemocí co do dědičnosti, ani prognostika genealogická z rodokmenu, aby mohly dáti lékařům vodítko pro rozhodování při tak obecném a častém podnětu, jako jest uzavření sňatku. Podati posudek by bylo úkolem pro každodenní praxi neřešitelným, nebo by se zvrhlo v prázdnou formalitu."

Přes tento znalecký úsudek výbor právní nerad opouštěl původní návrh vlády a zevrubně uvažoval o tom, nebylo-li by lze choroby bránící sňatku obmeziti taxativním výpočtem jich aspoň na nemoci pohlavní; když však zástupcové vlády opětně odmítli spolupůsobení při stilisování zákona v tomto směru, upustil konečně výbor od svého záměru, jednak proto, aby nebylo tím zdržováno vydání této novely, jednak proto, že původní návrh vlády znamenal beztoho jen splátku na vyzvání resoluce shora zmíněné, která měla na mysli opatření hlubší a všeobecnější. Výbor však očekává, že vláda nepustí se zřetele řečenou resoluci a že po bedlivých úvahách příštímu Národnímu shromáždění předloží příslušnou osnovu zákona.

Do § 3 navrhla vláda vsunouti nový odstavec šestý o vykonání vyhlášek v cizině, což jest důsledkem současně navrženého druhého odstavce §u 8, podle něhož lze v cizině uzavříti sňatek též před diplomatickým zástupcem nebo konsulem Československé republiky.

V posledním odstavci § 3, v němž jest řeč o tom, že vyhlášky mají se vyvěsiti na úředních deskách příslušných úřadů politických i obecních, škrtnuta slova "politických i obecních", poněvadž v § 12 se zároveň navrhuje, aby i církevní vyhlášky se vykonaly vyvěsením na desce u hlavního vchodu do chrámu a poněvadž podle § 3 běží nyní též o vyhlášky na úřední desce zahraničního zástupce republiky.

Dále byla z důvodů naznačených u § 5 doba vývěsu vyhlášek prodloužena z deseti na čtrnáct dní.

§ 5, jenž ustanovuje, že k platnosti vyhlášek a na ní závislé platnosti manželství stačí, když vyhlášky visely na úředních deskách aspoň pět dní, měl býti po návrhu vlády škrtnut, poněvadž prý podle posledního odstavce § 3 lze přivolení k manželství prohlásiti teprve, když vyhlášky visely aspoň deset dní a poněvadž se nedoporučuje, aby v zákoně pro týž úkon stanoveny byly dvě různé lhůty a aby pro tak důležitý akt, jako jest vykonání vyhlášek, připuštěna byla krátká lhůta pětidenní.

Výbor nepřistoupil k tomuto návrhu vlády. Kdyby se škrtl § 5, vyžadovalo by se k platnosti vyhlášek a na ní závislé platnosti manželství o každém případu přesné dodržení desítidenní lhůty vývěsu podle posledního odstavce §u 3. Kratší lhůta §u 5 hledí však zachovati platnost manželství v těch případech, kdy z opomenutí neb neznalosti vyhlášky nevisely po celou dobu v § 3 vyžadovanou. Výbor zachoval proto § 5, prodloužil však dobu tímto paragrafem předepsanou z pěti na osm dní, aby v každém případu doba tato obsahovala aspoň jednu neděli, poněvadž obyvatelstvo přespolní navštěvuje hustěji v tento den ona místa, kde vyhlášky se vyvěšují.

Následkem tohoto prodloužení lhůty § 5 na osm dní byla také doba vývěsu v posledním odstavci § 3 přiměřeně prodloužena z deseti na čtrnáct dní.

§ 7 zákona v odstavci druhém dává politickému úřadu druhé stolice právo prominouti vyhlášky. Toto právo se podle návrhu nyní výslovně přiznává na Slovensku županovi, kterému by podle župního zřízení rovněž náleželo. Pro blízké nebezpečí smrti zákon v § 7, odst. 2 dává právo prominouti vyhlášky politickému úřadu okresnímu; možnost tato se nyní podle návrhu rozšiřuje i na jiné zvláště naléhavé důvody, jakými mohou býti na př. okamžité povolání k službě válečné a podob. Na Slovensku třeba toto právo přenésti na bližší osobu, kterou jest matrikář, v cizině na zmocněného zástupce republiky. Tím se odůvodňují příslušné doplňky v citov. 2. odstavci § 7 a důsledné škrtnutí poslední věty tohoto odstavce, podle níž řečené právo přísluší županovi.

§ 8 doplněn odstavcem druhým, kterým se připouští uzavření sňatku v cizině.

§. 11 doplňuje se odstavcem druhým, podle něhož na Slovensku se zapisují církevní sňatky též do státních matrik, v nichž nutno udržeti evidenci, když se nyní připouští též sňatek církevní; tento důvod řádné evidence platí též pro sňatky uzavřené v cizině, pročež připojen k §u 11 odstavec poslední.

§ 12 zákona v prvním odstavci dává stranám občansky již oddaným na vůli, chtějí-li se podvoliti též církevním obřadům. K tomuto ustanovení připojena podle návrhu vlády věta: "Tu není třeba, aby byly vykonány znova církevní vyhlášky." Nechce se tím ovšem zasahovati do vnitřních záležitostí společností náboženských a výboru právnímu bylo jasno, že ustanovení toto nelze vynutiti přes odpor zástupce příslušné společnosti náboženské. Přes to většina výboru ponechala tuto větu návrhu vládního, jelikož i podle praxe církevní v podobných případech zhusta se promíjí vykonání vyhlášek.

Podle druhého odstavce §u 12 zákona konají se vyhlášky církevní před věřícími při bohoslužbě o třech dnech zasvěcených, podle návrhu mají se však vykonati vyvěsením na desce u hlavního vchodu do chrámu (modlitebny); kromě toho mohou býti ústně vyhlášeny před věřícími při bohoslužbě. Jest nesporno, že obligatorní vyvěsení vyhlášek na desce chrámové značně prospěje jich širšímu uvedení v známost, což uznávají i kruhy církevní. Poněvadž pro obor práva civilního stačí vyhlášky vykonané vývěsem, byla škrtnuta druhá věta druhého odstavce §u 12, podle níž k platnosti manželství bylo třeba aspoň jedné vyhlášky.

V § 14 odst. d) byla do první věty za slova: "bude-li v řízení" vložena slova: "žadatelem nebo žalobcem", což jest snad samozřejmé, ale přidáno bylo za příčinou odstranění všech možných pochybností.

§ 16 zákona pojednává o rozloučení manželství již rozvedeného. Žádati za rozluku může tu podle § 15 sice každý manžel pro nepřekonatelný odpor, vyžaduje se však souhlas obou manželů a soud má nabýti přesvědčení, že je tu vskutku nepřekonatelný odpor a běží-li o manželství před působností zákona rozvedené, že nejde aspoň o čin nerozvážný.

Avšak podle poslední věty odstavce a) § 16 při manželství před působností zákona rozvedeném není třeba k rozluce souhlasu druhého manžela a není třeba zjišťovati ani rozvážnost počinu, uplynula-li od provedeného soudního rozvodu tři léta. Tento dodatek vyvolal v široké veřejnosti největší znepokojení. Mohlo býti manželství dobrovolně rozvedeno, tedy dohodou stran, mezi manžely není snad ani "nepřekonatelného odporu" a přece by mohl manžel, jenž dal podnět k rozvodu, aneb k jehož přání byl proveden bez důležitých důvodů, zneužíti tohoto ustanovení k tomu, že by zažádal za rozluku manželství a soud by jeho návrhu musil vyhověti, aniž byl dán souhlas druhé strany neb prokázán nepřekonatelný odpor, jenž v § 13 i) uvádí se jako jeden z důvodů pro rozluku. Mohl by tím utrpěti újmu i manžel na rozvodu zcela nevinný, kdežto přece podle § 13 h) nelze vysloviti rozluku k žalobě manžela, který jest převážně vinen rozvratem manželství. Nesouhlasí-li jinak druhý manžel, soud odkáže žadatele na pořad práva (§ 16, odst. c), kdežto podle shora citovaného dodatku poslední věty odstavce a) §u 16 odňato jest manželu, byť i nezavinil rozvodu, právo, aby odepřením souhlasu zabránil rozloučení manželství, třebas tu nebylo ani jediného důvodu zákonem požadovaného. Pozbývá takto druhý manžel, který rozluky si nepřeje, veškeré ochrany, které by mu jinak poskytl odst. c) §u 16, totiž že by musil pořadem práva dokázati žadatel, že na jeho straně jest důvod opravňující k rozluce. I to uvážiti třeba, že mohl prominut býti důvod rozvodu (§ 14), třebas jej zavinil druhý manžel, jehož souhlasu se nyní nevyžaduje a že nedal příčiny již k rozvodu neb rozluce a přece musí býti manželství rozloučeno, aniž druhá strana může se proti tomu brániti.

Tyto úvahy a cit pro spravedlnost doporučují tudíž, aby vyloučeno bylo z § 16 ustanovení poslední věty odstavce a), ježto není v souladu s ostatními předpisy zákona, jenž zachovává zásadu, že dlužno spíše trvati na zachování manželství.

Důsledně byla v odstavci c) §u 16 vyloučena věta "Nejde-li o manželství před působností tohoto zákona rozvedené," která se právě vztahovala k dodatečnému ustanovení poslední věty odstavce a), jež nyní jest škrtnuto.

Pro další zaopatření manželky, pro úpravu majetkových poměrů a zvláště pro přiznání zaopatřovacích požitků má značný význam, aby bylo pokud možno zjištěno, na čí straně jest vina na rozvodu neb na rozluce.

Bylo-li manželství rozvedeno rozsudkem, vysloví soud, zda-li a který z manželů rozvod zavinil.

Při dobrovolném rozvodu výroku toho není. Jelikož soud podle § 16 má zjistiti šetřením, že je tu nepřekonatelný odpor, bude mu snadno vyšetřiti, kdo má vinu na rozvodu a nyní na rozluce a vysloviti to v usnesení. K tomu směřuje věta, jejíž vložení v odst. a), § 16 se navrhuje: "V něm vyřkne spolu, zda-li a kterému z manželů lze přičísti vinu na rozluce."

Podle § 17 zákona může, bylo-li manželství rozvedeno rozsudkem, každý manžel žádati za rozluku na podkladě provedeného již spor o rozvod. Z dalších ustanovení toho paragrafu lze sice dovozovati, že nemůže tak učiniti manžel, jenž jest převážně vinen na rozvodu, neboť soud může vysloviti rozluku jen tehdy, když dojde k přesvědčení, že by skutečnosti ve sporu o rozvod na jevo vyšlé byly už tehdy odůvodnily výrok o rozluce, což by bylo nemožno k žalobě manžela vinného; aby zabráněno bylo možným pochybnostem vycházejícím ze znění první věty §u 17, byla slova: "každý manžel" nahrazena slovy "manžel, jenž není převážně vinen na rozvodu", čímž odstraněny nejen řečené pochybnosti, nýbrž i vyhověno obavám a žádostem, které z mnohých stran s té příčiny byly projeveny.

V § 25 zrušujícím různá ustanovení zákonná byl vedle § 25 zák. čl. XXXI z r. 1894 vsunut ještě § 123, jenž obsahuje trestní ustanovení proti duchovnímu, který vykoná oddavky církevní dříve, než byl uzavřen občanský sňatek. Ustanovení toto nutno rovněž zrušiti, když připouští se sňatek fakultativní.

§ 26 stanoví, že prominutelnou překážku manželství může prominouti politický úřad druhé stolice (župan). Jest záhodno pojmouti do tohoto paragrafu též ustanovení o tom, že týž úřad jest také povolán prominouti, aby vykázány byly listiny k uzavření sňatku potřebné. K tomu směřuje druhá věta.

V třetí větě dává se toto právo i nižším instancím, je-li tu blízké nebezpečenství smrti nebo jiný zvláště naléhavý důvod.

V § 30, jenž uvádí ustanovení zákona vztahující se na Slovensko, opominutím byl vypuštěn § 26 tohoto zákona, ač jest patrno, že i tento paragraf na Slovensku platí. Tato chyba byla nyní opravena.

V Praze dne 26. března 1920.

Předseda:
Zpravodaj:
Dr. Josef Matoušek v. r.
Dr. Ludvík Vaněk v. r.





Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP