Zasedání Národního shromáždění československého roku 1920.

Tisk 2654.

Návrh

členů Národního shromáždění Dra Lukavského, Dra Hajna, Dra Budínského a společníků,

na úpravu administrace správy školství a o úpravě organisace úřadů pro školství a nár. osvěty. (Dodatek k tisku 2634.)

Mírová smlouva mezi celnými mocnostmi spojenými i přidruženými a Čechoslovenskem ze dne 10. září 1919, jakož i ústava Národním shromážděním přijatá a také presidentem republiky sankcionovaná, obsahuje ustanovení, kterým se musí přizpůsobiti také předpisu o školství. Smlouva St. Germainská předpokládá, že bude ustanoven v naši republice jazyk státní a ustanovuje ochranu za platností jazyka státního pro menšiny jinonárodní a také pro příslušníky církví a ras. Jazykový zákon umožnil již národnostním menšinám 20%ním užívati svého národního jazyka před úřady.

Ve školství rozeznává mírová smlouva dvojí možnost: jednak školství veřejné, které stát má vydržovati poměrným dílem z nákladů na školství veškeré (čl. 9 smlouvy mírové) - jednak školství soukromé, které občané, menšině náležející, mají právo svým nákladem vybudovati zrovna tak, jako občané národnostní většiny. Pokud tedy stát svým občanům dovoluje zřizovati školy a ústavy soukromé, platí pro většinu i menšinu práva stejná. (Čl. 8 smlouvy mírové.)

Rozdělení republiky v župy má za následek zaniknutí právní existence zemí, což vede důsledně k tomu, že třeba zákonem stanoviti, kdo stane se nástupcem zemí ve školství; nový volební řád do obcí nevyhnutelně vyžaduje nového ustanovení o místním dozoru školním, má-li tento dozor zůstati vůbec zachován.

V souhlase s veškerým učitelstvem, a zajisté i se všemi činiteli veřejného života, vyslovuje se zásada, také již v zákoně ze dne 7. února 1919, č. 76 prohlášená, že věcný náklad na školství převezme státní správa. To se týká zejména obcí. Tím spíše jest odůvodněno, aby převzal stát i náklad osobní. Z toho by plynulo, že by ve příčině školství nebylo jiných konkurenčních činitelů a že by i zastoupení obce v dozoru mohlo odpadnouti. Avšak, poněvadž zásada zákona ze dne 7. února 1919, č. 76 nemohla býti doposud uskutečněna, ponechává se i nadále povinnost nésti aspoň na školství obecné a občanské věcný náklad obcím, z čehož plyne přirozeně povinnost, že jsou obce spolučinnými při dozoru a správě školství, na které náklad nesou. Jenom v těch místech, kde jsou národní školy různého vyučovacího jazyka, bylo účelné pro zjednodušení věci a zamezení dalších neshod pojmouti do zákona ustanovení, že i věcný náklad na národní školy národnostní menšiny v obci (obecné i občanské školy menšinové t. j. školy, jichž vyučovací jazyk jest jiný, než jazyk nynější většiny zastupitelstva obecního), ponese stát a veškerá správa jejich, a to i hospodářská, opatřuje se orgány vládními, nikoli místní radou školskou a osvětovou.

Avšak neběží jen o organisaci dozoru ke školství, nýbrž o všecky úkony, které opatřovati má v nejvyšší instanci ministerstvo školství a národní osvěty, tedy i o potřeby kulturní. A tu jest zajisté účelno, aby nejenom úkoly školské, nýbrž i tyto kulturní úkoly, byly opatřovány již od nejnižších instancí příslušnými orgány. Historické a umělecké památky, knihovny, čítárny, letopisy místní, památky přírodní, pořádání produkcí a manifestací s tendencí lidově-výchovnou, to vše zajisté jsou obory činnosti, jež nemají býti ponechány samy sobě, nýbrž mají býti řádně organisovány. To se sice má státi podle příslušných zákonů o obecních knihovnách a osvětových sborech, ale je třeba tuto organisaci uvésti v souhlas i se školou, což se právě uskuteční součinností místní školské a osvětové rady a rady knihovní (zákon z 22. července 1919, č. 430).

Rozložení jinonárodních menšin vede k tomu, že bylo třeba stanoviti určité stejnorodé oblasti pro jednotnou správu a určiti, které jazyky v těchto oblastech jsou jazyky vyučovacími. Jazyk československý, jakožto jazyk státní, mějž platnost jako vyučovací jazyk ve všech oblastech republiky a budiž povinným jazykem vyučovacím na všech školách, od škol občanských počínajíc, ba i v nejvyšších třídách škol obecných může býti aspoň nepovinným vyučováním umožněno šířiti znalost tohoto jazyka. Státní občané českoslovenští jazyka německého roztroušeni jsou po celém území republiky, a jest tedy spravedlivo, aby v těch obcích - nejenom městech, jak předpisuje mírová smlouva - kde tvoří značnější menšinu, aspoň takovou, že v pětiletém průměru má aspoň 40 školou povinných dítek v obci, obdržela tato menšina občanův obecnou školu nákladem veřejným, a aby i pro menší počet dětí bylo jí umožněno vydržovati školu soukromou. Jiné menšiny, polské, maďarské a karpatoruské tvoří kompaktní území, i jest tedy účelno, aby jen v té oblasti, k níž toto území přísluší, bylo možno zřizovati školy veřejné s vyučovacím jazykem maďarským, polským nebo karpatoruským.

Podle tohoto rozdělení jest tedy vhodno, aby jednotlivé správní oblasti ve školství tvořilo území všech žup, povstalých ze země.

1. České, ve kterém jest možno zříditi školy veřejné s vyučovacím jazykem československým anebo německým;

2. moravsko-slezské, ve kterém se zřizují veřejné ústavy s vyučovacím jazykem československým, německým nebo polským;

3. území žup slovenských s vyučovacím jazykem československým nebo maďarským a německým;

4. území žup karpatoruských s vyučovacím jazykem československým nebo karpatoruským nebo německým.

Nadbytkem ještě se dává ministru školství právo a moc, aby povolil z důvodů uvážení hodných aspoň soukromé vyučování ve školství i jiným jazykem, nežli tuto jsou jmenovány.

Dozor nad školy všeho druhu, ať veřejné nebo soukromé, vykonává stát. Dozor vyšší, než místní kulturní rady, vykonává se podle povahy škol, o něž jde, dílem orgány zemské školní a osvětové rady, dílem ministerstva. Organisace škol národních, obecných i občanských, opatroven, škol mateřských, jakož i škol na roveň postavených škole měšťanské, i dozor na toto školství, připadá zemské školní a osvětové radě a jejím orgánům. K tomu přistupuje dozor na školy střední v posavadním rozsahu. Ministerstvu školství připadá zřizování a organisace veškerého školství ostatního. Avšak i při tom ministerstvo školství a národní osvěty resp. zemská rada školní a osvětová, přibírají k součinnosti v konkrétním případě i funkcionáře ministerstev a úřadů jiných, zejména kde běží o stavby budov školských a veřejných, opatření zdravotnická, a při různých pracech odborných, kterých je potřebí, aby účelu školského a výchovného bylo dosaženo.

Posavadní okresní školní rady, jakožto instituce naprosto přežilé, se zrušují a nahrazují se kulturními komisary okresními (okresními kulturními inspektory), kteří jsou orgány zemské rady školní a osvětové, jejíž jménem vykonávají na určité oblasti dozor a všechny přípravné práce potřebné pro rozhodování zemské rady školní a osvětové, v nevyhnutelných případech pak činí zatímní a neodkladné opatření až do konečného rozhodnutí. Inspektoři odborní pak při zemské radě školní a osvětové jsou pověřeni specielním úkolem vykonávati dozor nad vyučováním určitým předmětům.

Značných změn bylo potřebí jednak ve složení místních rad školních a osvětových, při čemž položen důraz, aby bylo zastoupeno nejen učitelstvo, nýbrž i rodiče. Moment, že místní rada vykonává dozor i jménem státu, naznačen aspoň tím, že předseda a členové místní rady školní a osvětové musí skládati slib do rukou zmocněnce zemské školní a osvětové rady.

Živel občanský v zemské školní a osvětové radě uplatňuje se tím, že župní zastupitelstvo volí do zemské kulturní rady své delegáty, živel učitelský tím, že delegáty své vysílá dílem zemská konference učitelská, dílem pak zástupce učitelstva jmenuje ministr školství a národní osvěty.

Všechny tyto reformy jsou vedeny snahou, aby se školská správa vykonávala rychle a účelně. Proto se dává značná pravomoc, jak předsedovi zemské kulturní rady, tak ministru školství, aby nařízeními a opatřeními v konkrétním případě umožnili opatření, které jeví se potřeba. Z té příčiny opatření povahy administrativní dějí se s konečnou platností. To se týká zejména stanovení počtu tříd podle největšího nebo nejmenšího počtu žactva a možnost disponovati učitelstvem podle potřeby, což již posavadními zákony jest umožněno.

Až dojde podle zákona ze dne 7. února 1919, č. 76, k tomu, aby stát převzal veškeren náklad na školství, bude změna tato míti za následek ovšem novou úpravu, zejména v dozoru školním. Závazek tento musí býti splněn, poněvadž jen za předpokladu jeho platnosti byla přijata řada důležitých zákonů, jež by zněly zcela jinak, kdyby měla zůstati v platnosti působnost obce dotčená §em 20 zákona ze dne 7. února 1919, č. 76.

Dáti právo každému občanu státnímu, aby svým nákladem zřizoval školy soukromé všeho druhu, nezdá se účelným, když stát sám je ochoten přinášeti největší oběti rozvoji školství pro veškeré občanstvo, jednak zabezpečení učitelstva škol soukromých vyžaduje, aby se opíralo o sám stát a nikoliv o soukromou dobročinnost, hlavně však proto, že stát nemůže se vzdáti rozhodujícího vlivu na vzdělávání své mládeže v duchu republiky Československé. Proto stanovena přesná pravidla o školách a kursech soukromých. Z těchto úvah vycházeje, navrhujeme, aby byl Národním shromážděním přijat zákon, jehož osnovu připojujeme.

Po stránce formální navrhuje se, aby předloha tato byla odevzdána kulturnímu výboru Národního shromáždění, aby o ní podal zprávu a návrh do 3 dnů.

Zákon

ze dne …………………………….. 920,

kterým se upravuje organisace úřadů pro školství a národní osvětu v republice Československé.

§ 1.

Státu přísluší právo říditi a organisovati veškeré školství, výchovu mravní i občanskou, osvětu, vzdělanost a umění mezi příslušníky státu Československého, vykonávati nad ústavy a podniky, věnovanými vědě, školství, vychovatelství mládeže i lidu, osvětě nebo umění, vrchní dozor a je buď svým nákladem zřizovati a vydržovati, anebo aspoň podporovati, pokud působení jejich je v souhlase se zákony státu Československého.

§ 2.

Stát pečuje o školství a národní osvětu tím, že zřizuje a svým nákladem vydržuje, anebo aspoň podporuje školy, vzdělávací a vychovávací ústavy pro dítky občanů československých, pro jejich učitelstvo, pro pěstování vědy a umění i odborných vědomostí teoretických i praktických pro všecka povolání občanstva, určuje pravidla pro činnost těchto škol a ústavů, vykonává nad nimi dozor a mimo to poskytuje studijní podpory, jak na vzdělávání v hranicích státu Československého, tak i mimo tyto hranice.

§ 3.

Státní školy a ústavy vzdělávací a vychovávací jsou:

a) školy vysoké,

b) školy střední a ústavy pro vzdělání učitelstva,

c) školy odborné všeho druhu,

d) školy národní (obecné, občanské i pomocné),

e) školy mateřské a opatrovny,

f) různé běhy (kursy) výchovné a vzdělávací.

O kolika třídách neb ročnících má se škola organisovati a jak dlouho se má organisace ponechati beze změny, rozhoduje příslušný úřad, při čemž platí pro opatrovny zásada, že má býti v jednom oddělení nejvýše 40 dítek, pro školy obecné a občanské, že nemá býti ve třídě více než 80, avšak ne méně než 30 dítek, pro školy střední neb odborné ve třídě ne více než 50, avšak ne méně než 20 dítek. Výminky stanoví od případu k případu ministr školství. Učitelstvo na těchto školách je co do práv i povinností pokládati za státní úředníky.

Veřejné školy a ústavy vzdělávací a vychovávací nemohou býti zřizovány i vydržovány jiným nákladem než státním. Obce nebo župy nemohou zřizovati a vydržovati škol a ústavů vzdělávacích vůbec, vyjma opatrovny a školky mateřské.

Zřízení a vydržování škol církevních a konfesijních upraveno bude zvláštním zákonem.

§ 4.

Školu vysokou neb střední zříditi, organisovati a její sídlo stanoviti, je možno pouze zákonem. Zřizování škol nižších je zůstaveno příslušným orgánům vládním v mezích povolených nákladů. Nižádná škola, ani soukromá, ani veřejná, nesmí býti zřízena a otevřena dříve, dokud úhrada nákladů není zabezpečena.

§ 5.

Vyučovací jazyky na školách republiky Československé jsou tyto:

a) na všem území republiky Československé státní, oficielní jazyk československý, pak jazyk německý;

kromě toho:

b) Na Moravě a ve Slezsku jazyk polský,

c) na Slovensku jazyk maďarský,

d) v Podkarpatské Rusi jazyk karpatskoruský.

Ministr školství a národní osvěty může povoliti školu i s vyučovacím jazykem jiným, zejména jde-li o školu soukromou.

Za jakých podmínek přijímají se žáci do škol určitého jazyka vyučovacího, stanoví specielní zákony školské.

§ 6.

Státní jazyk československý je na všech školách vyšších, nežli obecná národní škola, povinným učebným předmětem. Na obecných školách národních může býti aspoň v nejvyšších třech ročnících předmětem nepovinným.

Návštěva obecné školy národní jest povinnou po osm let, počínajíc školním rokem, před jehož počátkem dítko dokončilo šestý rok svého života.

§ 7.

Každý občan republiky Československé nebo spolek občanů má právo žádati, aby mu bylo dovoleno vlastním nákladem zřizovati a vydržovati školy národní (obecné i občanské), opatrovny a školy mateřské.

Má-li býti zřízení školy soukromé povoleno, jest potřebí, aby vydržovatel škol splnil tyto podmínky:

a) učitelé těchto škol musejí býti bezúhonnými občany republiky Československé a míti stejnou kvalifikaci, jako učitelé na školách státních, stejného druhu,

b) služební a pensijní platy učitelů těchto nesmějí býti menší, nežli platy učitelů na školách státních stejné kategorie;

c) učebná osnova soukromé školy, o niž se žádá, musí obsahovati aspoň to, co obsahuje učebná osnova škol státních stejné kategorie, a musí býti zemskou školní a osvětovou radou kontrolována a pokud obsahuje více než osnova škol státních, musí býti schválena ministerstvem školství a národní osvěty;

d) školní budova má býti schválena po komisi, vyslané zemskou radou školní a osvětovou touto radou, která zjistí, odpovídá-li budova požadavkům zákonným;

c) vydržovatel jest povinen složiti kauci, rovnající se aspoň jednoročnímu nákladu na vydržování žádané školy; kauce bude po zrušení školy vrácena, prokáže-li vydržovatel školy, že dostál všem závazkům vůči personálu i vůči žactvu a věřitelům;

f) škola soukromá podléhá stálému dozoru státnímu jak po stránce výchovné a vzdělávací, tak po stránce zdravotní a stavební a ubytovací.

Tomu, kdo těmto podmínkám nevyhovuje, nebudiž zřízení školy povoleno, a škola, která přestala těmto podmínkám vyhovovati, budiž zrušena. Školy, zřízené bez povolení státního, buďtež zavřeny a vydržovatelé pohnáni k odpovědnosti.

Školou rozumí se ústav, ve kterém se udílí současně vyučování aspoň třem žákům z různých rodin, jež netvoří příbuzenstvo.

§ 8.

Každý občan republiky Československé nebo spolek občanů má právo zřizovati učebné kursy (běhy), kterými si mají žáci osvojiti specielní vědomosti nebo zručnosti, jako: kursy jazykové, písařské, strojpisecké, těsnopisné, kreslířské, řečnické, pěvecké, hudební, tělocvičné a tomu pod. Ten, kdo kurs řídí nebo v něm vyučuje, musí prokázati k tomu u příslušných úřadů náležitou způsobilost.

Učebné kursy specielní povolují se příslušnými úřady školskými a osvětovými za stejných podmínek jako školy soukromé. Učebné kursy, jež mají ráz podnikání živnostenského, anebo směřují k zdokonalení zručnosti řemeslné, povolují se a jsou kontrolovány úřady politickými a živnostenskými. Jinak platí o pořádání a vydržování učebných kursů soukromých totéž, co bylo ustanoveno o obecných a občanských školách soukromých.

§ 9.

Orgány vládní, jimž přísluší uskutečňovati péči státu v §u 1 vyznačenou podle tohoto zákona i ostatních zákonů jsou ministerstvo školství a národní osvěty, pak úřady i orgány a ústavy jemu podřízené.

§ 10.

Péčí státu o výchovu školství a o vzdělání v mezích rozpočtu státního uskutečňuje ministr školství a národní osvěty, který si vyžádá, kde se toho jeví potřeba, součinnosti i jiných ministerstev. Ministr školství a národní osvěty, nebo správce ministerstva tohoto

a) pečuje o to, aby se uskutečňovaly příslušné zákony, za kterýmžto účelem vydává prováděcí nařízení k nim i nařízení administrativní, navrhuje presidentu republiky jmenování funkcionářů od VI. hodnostní třídy počínajíc, pokud jsou podřízeni ministerstvu školství a národní osvěty, a jmenuje podle příslušných ustanovení činovníky VII. až XI. hodnostní třídy, pokud jich jmenování není vyhrazeno úřadům nižším. Při tom jest povinen říditi se zásadou, že každý veřejný funkcionář v republice Československé musí prokázati kromě odborné své způsobilosti znalost státního jazyka československého slovem i písmem. Dispens od úplné znalosti státního jazyka smí ministr školství a národní osvěty povoliti pouze výjimečně;

b) připravuje osnovy zákonů, jeho oboru se týkajících, a pečuje o to, aby osnovy zákonů byly v souhlase s opatřeními ostatních ministrů. Za tím účelem jest také oprávněn vyplňovati prozatímními nařízeními mezery, objevivší se v zákonech do jeho oboru příslušných;

c) má právo zřizovati a organisovati a nákladem státním vydržovati anebo aspoň podporovati školy, ústavy a podniky, aby se uskutečnila nebo sesílila péče státu, v §u 1. stanovená, pokud pravomoc tato není výslovně svěřena orgánům jiným, a vydává o tom normativní pravidla, předpisy a nařízení, jakož i rozhodnutí a výměry v jednotlivých případech. Zejména také určuje nebo navrhuje typ jednotlivých škol, vychovávacích a vzdělávacích ústavů, a to všeobecných i odborných;

d) stanoví pravidla o mluvnické a pravopisné správnosti vyučovacích jazyků ve školách,

c) vydává osnovy učebné a zkušební předpisy pro všechny druhy škol a ústavů vychovávacích i vzdělávacích, šetře při tom zásady, že spisovný jazyk československý jest povinným učebným předmětem na všech školách republiky Československé, vyšších, než školy obecné;

f) schvaluje učebné knihy a učebné i vědecké pomůcky a zakazuje vše, co by účelu, v §u 1 vytčenému, bylo na úkor;

g) stanoví dobu feriální pro jednotlivé druhy škol;

h) tvoří a svolává poradní sbory znalecké neb stavovské, o jednotlivých oborech své působnosti, hradí jejich náklady a určuje jejich pravomoc a volební i jednací řády;

ch) rozhoduje o stížnostech do rozhodnutí nižších instancí a z moci úřední zastavuje rozhodnutí nižších orgánů a úřadů, jsou-ji v odporu se zákonem, i když proti nim nebyla podána formální stížnost;

i) rozděluje úřední agendu ministerstva podle odborů, přiděluje jednotlivé odbory referentům a bdí nad tím, aby úřední jednání dálo se ve všech odděleních souhlasně, rychle a správně, za kterýmžto účelem přikazuje referentům dostatečný počet náležitě vzdělaného personálu, a opatřuje všechna oddělení příslušnými pomůckami;

f) bdí nad tím, aby vyřizování úřední dálo se podle jednotných zásad, pročež svolává, kdykoliv potřebu toho uzná, příslušné referenty na poradu, jimž ustanovuje předsedu, nepředsedá-li sám;

k) má právo jednotlivé části své úřední agendy buď na dobu přesně určenou, anebo do odvolání, svěřiti funkcionářům svého ministerstva - a to, uzná-li toho potřebu, i mimo sídlo své vlády působícím - nebo nižším instancím, se stejným účinkem, jako by výkon byl sám předsevzal;

l) má právo získávati si způsobem, jaký za vhodný uzná, úsudek o stavu škol a ústavů, své péči svěřených, i o činnosti funkcionářů, prováděním jeho nařízení pověřených, jakož i o podstatě, pokroku a účelnosti školských a osvětových zařízení cizozemských, vysílati za tím účelem inspektory, experty i plnomocníky nejen do míst republiky Československé, nýbrž i za hranice, a hraditi jim náklad cestovní;

m) vykonává vrchní dozor státu nad konfesemi a církvemi, stanoví pravidla o jich účasti ve vyučování a výchově mládeže i v institucích osvětných, dále pravidla pro ochranu památek a zařízení kulturních a etických, pokud zvláštním zákonem již nejsou stanoveny;

n) činí opatření, jichž výkon jest mu přikázán ústavou a zákony.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP