Zasedání Národního shromáždění československého roku 1920.

Tisk 2652.

Vládní návrh.

Zákon

ze dne ……………........................ 1920

o zubním lékařství a zubní technice.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

Zubní lékařství, jehož součástí jest umělá náhrada zubův a chrupu, jest odvětvím vědy a umění lékařského. Vykonávati odborně zubní lékařství a s ním spojenou umělou náhradu zubův a chrupu mohou jenom lékaři, to jest doktoři veškerého lékařství, kteří jsou oprávněni vykonávati lékařskou praxi v Československé republice a kteří mimo to nabyli k tomu zvláštní způsobilosti na státním ústavu pro zubní lékařství a zubní techniku, a tím práva na titul zubního lékaře. Ústav ten zřídí ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy ve srozumění s ministerstvem školství a národní osvěty.

Lékaři, vykonávající zubní lékařství, jsou oprávněni míti síly pomocné. K výkonům lékařským mohou býti přibráni pouze lékaři.

§ 2.

Živnost zubní techniky mohou vykonávati a to doživotně jenom ti zubní technikové, kteří do vydání tohoto zákona nabyli příslušného živnostenského oprávnění, a to jen v rozsahu, jak platnými ustanoveními v jednotlivých součástech Československého státu stanoveno.

Oprávnění ku provozování zubní techniky mohou po vyhlášení tohoto zákona nabýti pouze osoby, které v den vyhlášení zákona plně vyhovují podmínkám, jež jsou podle ustanovení do té doby platných v jednotlivých částech Československého státu stanoveny pro nabytí koncese neb oprávnění ku provozování zubní techniky. Této výhody dostane se však osobám těm jen tehdy, zažádají-li o koncesi (oprávnění) ku provozování zubní techniky do 6ti měsíců po vyhlášení tohoto zákona. Pro udílení těchto koncesí a pro nabytí těchto oprávnění jsou směrodatna ustanovení, platná v době vyhlášení zákona v jednotlivých součástech Československého státu.

V případech zvláštního zřetele hodných může ministerstvo obchodu v dohodě s ministerstvem veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy povoliti výjimky z ustanovení odst. 2., § 2.

§ 3.

Koncesovaní nebo oprávnění zubní technikové, kteří do roka po vyhlášení tohoto zákona (§ 2, odst. 1.), po případě do roka po udělení koncese, nebo po nabytí oprávnění (§ 2, odst. 2.), vykonají zvláštní praktickou zkoušku před komisí za tím účelem jmenovanou, mohou výjimečně doživotně vykonávati svou živnost v rozsahu stanoveném v § 4.

Ustanovení toto platí také pro zubní techniky, kteří nevykonali zkoušku ve smyslu nařízení býv. uherského ministerstva vnitra čís. 112.026 z roku 1911, které opravňovalo zkoušené zubní techniky ku provozování zubní techniky v rozšířeném rozsahu v nařízení tomto vytčeném.

Koncesovaní nebo oprávnění zubní technikové, kteří v den vyhlášení zákona jsou nejméně dvacet let činni v zubní technice, mohou býti od vykonání zkoušky osvobozeni, po slyšení příslušného společenstva (gremia), živnostenským úřadem II. instance v dohodě s úřadem, který obstarává veřejnou správu zdravotní ve II. instanci.

Pravidla o praktické zkoušce a složení zkušební komise určí ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy nařízením v dohodě s ministerstvem obchodu.

§ 4.

Zubní technikové, kteří vykonali s úspěchem praktickou zkoušku (§ 3, odst. 1. a 2.), jakož i kteří od této zkoušky byli osvobozeni (§ 3, odst. 3.) mohou mimo oprávnění v § 2, odst. 1., zmíněná vykonávati veškery výkony na zubech a chrupu, jaké jsou nutny k tomu, aby mohli provésti umělou náhradu zubův a chrupu. Jako průkaz pro toto oprávnění bude jim zkušební komisí vydán diplom.

§ 5.

"Zubní technikové, kteří s úspěchem vykonali praktickou zkoušku podle § 3, odst. 1. a 2., nebo podle nařízení býv. uherského ministerstva vnitra čís. 112.026 z roku 1911, anebo, kteří od zkoušky byli osvobozeni (§ 3, odst. 3.), smějí užívati označení "diplomovaný zubní technik".

Zubní technikové ostatní smějí užívati jedině označení "zubní technik".

Všechny ostatní tituly a označení jsou zakázány.

§ 6.

Oprávnění lékařův a ranhojičů, kteří v době vyhlášení zákona již vykonávají zubní lékařství a umělců náhradu zubův a chrupu, jest tímto zákonem nedotčeno.

Až do doby, kdy bude poprvé skončen výcvik lékařů v státním ústavě pro zubní lékařství a zubní techniku (§ 1), může ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy po slyšení příslušné lékařské komory a příslušné lékařské fakulty povolovati jednotlivým lékařům (doktorům veškerého lékařství) přiměřeně kvalifikovaným, aby vykonávali odbornou praxi zubního lékaře.

§ 7.

Přestupky tohoto zákona, pokud nejsou trestný podle ustanovení živnostenského řádu a pokud nepodléhají trestu přísnějšímu, trestají úřady, které obstarávají zdravotní službu v I. stolici, pokutou od 100 Kč do 1000 Kč neb vězením (na území kdysi uherském uzamčením) v trvání od 10ti dnů do 3 měsíců. Při opakování může býti vysloven hned trest vězení neb ztráta koncese (oprávnění).

§ 8.

Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení. Všechna dosavadní ustanovení, vydaná dřívějšími vládami v součástech nynějšího státu Československého, jimiž byla upravena živnost zubní techniky, se zrušují, pokud jejich platnost se dočasně nezachovává tímto zákonem.

§ 9.

Provedením tohoto zákona se pověřuje ministr veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy a ministr obchodu, průmyslu a živností ve srozumění s ministrem školství a národní osvěty.

Důvodová zpráva.

A. Důvody všeobecné.

Živnost zubní techniky má svůj původ v dobách, kdy nebylo dostatečně postaráno o lékařskou pomoc pro širší vrstvy obyvatelstva, a kdy v důsledku toho vykonávali některé úkoly lékařské též laikové, nelékaři. V dobách těch na př. lazebníci vedle svého řemesla tahali zuby, pouštěli žilou, felčaři a některé porodní báby se řemeslně zabývali napravováním údův a zlomenin kostí, kýlořezci a kamenořezci prováděli operace, jež nyní ovšem mohou vykonávati jen lékaři.

Přes to, že mezi těmito laickými osobami nalezli se jednotlivci, kteří dlouholetou zkušeností a zručností, jakož i přirozeným nadáním dopracovali se výsledků, jež mohly výjimečně soutěžiti i s výsledky lékařskými, nebude nikdo považovati za pokrok, kdyby se v dnešní době zaváděl stav, který odporuje základním ustanovením zákonným o vykonávání lékařské praxe. Tím spíše, když v dnešní době jest dostatek graduovaných lékařův a kdy i léčení dobytka svěřuje se zvěrolékaři s vzděláním vysokoškolským.

V polovici minulého století sluli zubními techniky lidé, kteří se řemeslně zabývají vyřezáváním umělých zubův a chrupů ze slonoviny a mrožoviny a kteří jako pomocné síly zubních lékařů vykonávaly tyto práce podle návodu lékařů na odlitcích. K vymezení pravomoci těchto zubních technikův ustanovil dekret dvorní kanceláře ze dne 14. září 1842. č. 28.561, že "zubním technikům, oprávněným toliko ke zhotovování umělých zubův a chrupu, nejsou dovoleny operativní výkony v ústech lidských a přehmaty podobné, že budou trestány jako fušerství". Výnosem ministerstva státního ze dne 21. prosince 1864, čís. 5787, bylo zasazování a přizpůsobování umělých zubů do úst dovoleno jenom lékařům.

Nařízením ministerstva z 12. ledna 1887, čís. 33.191, bylo prohlášeno, že "zubní prothesa je podřízenou částí zubního lékařství". Nařízením býv. rak. ministerstva obchodu v dohodě s ministerstvem vnitra ze dne 20. března 1892, čís. 55 ř. z., byla živnost zubních techniků zařaděna v Rakousku mezi koncesované živnosti. Podle § 2. tohoto nařízení živnost zubní techniky obsahuje živnostenskou mechanickou výrobu umělých zubů, náhradních částí pro lidská ústa a součástek takovýchto náhradních částí. Zubní technik jest oprávněn samostatně předsebráti otisk a úpravu náhradních částí zubních v docela zdravých lidských ústech. Avšak jest mu zapověděno vykonati kterékoliv výkony v ně docela zdravých ústech lidských, nebo také při docela zdravém stavu úst, kterékoliv úkony měnící povahu ústních útvarů (jako uštipkovati špičky zubův a zubních kořenů, připilovávati, čistiti a konservovati zuby, odstraňovati pokažené kořeny atd.). Praktickým prováděním tohoto nařízení vznikly rozpory pokud jde o oprávnění zubních techniků k výkonům v lidských ústech. K odstranění těchto rozporů byly již v bývalém Rakousku konány četné porady, na jejichž podkladě měla býti přivoděna nová úprava v tom směru, aby zubní techniku nadále směli vykonávati jen zubní lékaři a aby provozování zubotechnické praxe bylo dosavadním zubním technikům ponecháno jen do jejich vymření. K uzákonění této osnovy však nedošlo.

Právním podkladem zákonné úpravy živnosti zubotechnické na Slovensku jest zákon z roku 1884, čl. XVII. (živnostenský řád). Na základě § 5. tohoto zákona živnost zubotechnická byla prohlášena nařízením bývalého uherského ministerstva obchodu čís. 12.941, ze dne 16. května 1903, za živnost řemeslnou, k jejímuž samostatnému provozování jest podle § 4. cit. zákona třeba prokázati náležitou způsobilost. Kdo podle dosavadních ustanovení chce živnost zubotechnickou na Slovensku provozovati, jest povinen hlásiti to živnostenskému úřadu a prokázati, že se řemeslu zubní techniky řádně vyučil (doba výuční není zpravidla delší 3 let) a že po dva roky pracoval jako pomocník odborně u zubního technika. Splní-li někdo tyto podmínky a vyhovuje-li i jinak všeobecným podmínkám živnostenského zákona, nemůže mu býti odepřeno úřadem vydání legitimace (živnostenského listu), a úřad musí rozhodnouti o ohlášené živnosti ve třech dnech, jinak je oznamující oprávněn zahájiti živnost zubní techniky.

Oběžníkem bývalého uherského ministerstva vnitra čís. 112.026/VII. z roku 1911 bylo zubním technikům, kteří v době data tohoto výnosu provozovali samostatně živnost zubotechnickou na základě živnostenské legitimace, prováděli-li podle vyvinuté praxe také úkony spadající do oboru zubního lékařství, dovoleno, aby v těchto úkonech pokračovali, pokud samostatně provozují živnost zubotechnickou a prokáží-li svou zběhlost a dovednost ve zmíněných úkonech při zvláštní zkoušce, ke které bylo se přihlásiti do 60ti dnův od data tohoto výnosu. Po projití této 60tidenní lhůty nebyly zpravidla přihlášky ke zkoušce přijímány a nebylo možno tohoto rozšířeného oprávnění nabýti.

V Národním shromáždění republiky Československé podali členové Národního shromáždění Slavíček, Netolický a soudruzi dne 15. ledna 1919 návrh na novou úpravu živnosti zubní techniky (tisk 313). Při projednávání tohoto návrhu v živnostenském výboru Národního shromáždění dne 18. února 1919 a ve společné schůzi zdravotního a živnostenského výboru dne 5. března 1919, bylo uloženo ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, aby v dohodě s účastněnými ministerstvy vypracovalo osnovu zákona na úpravu nejen praxe zubotechnické, ale i praxe zubolékařské a aby osnova ta byla Národnímu shromáždění předložena jakožto vládní návrh zákona o zubním lékařství a zubní technice. Vyhovujíc tomuto usnesení, předkládá vláda tuto osnovu.

B. Důvody zvláštní.

K § 1.

Umělá náhrada zubův a chrupu vyžaduje řadu lékařských zákroků v dutině ústní, jako jsou úprava zbylých zubův a kořenů, extrakce kořenův atd. V ústech takto připravených vezme se otisk, ze kterého se získá přiměřený sádrový odlitek. Na odlitku tomto hotoví se v laboratoři vhodná prothesa a prothesa ta se pak zasadí do úst. Příprava dutiny ústní a zasazení prothesy do úst jsou výkony čistě lékařské. Jest tedy umělá náhrada zubů a chrupu podstatnou součásti umění zubolékařského. Poněvadž zubní lékaři dnešní doby v celku neovládají mechanické práce, potřebné k zhotovení prothesy tak, jak toho vyžaduje praxe, jest nutno zaříditi ústav, ve kterém by se zubní lékaři naučili těmto pracím. Ústav tento zřídí ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy po dohodě s ministerstvem školství, jakožto ústav samostatný a budou do něho přijímáni doktoři veškerého lékařství za účelem výcviku v zubním lékařství a v zubní technice.

K § 2.

Paragraf tento ponechává zubním technikům již oprávněným nabytá práva podle dosavadních zákonitých předpisů a umožňuje, aby oprávnění ku provozování zubní techniky dostalo se osobám, které v den vyhlášení zákona vyhovují podmínkám platným v jednotlivých součástech republiky Československé pro nabytí koncese neb oprávnění ku provozování zubní techniky.

K §§ 3. a 4.

Aby oprávněným zubním technikům, kteří nabyli zvláštní zručnosti v zubní technice, bylo umožněno vykonávati zubní techniku tak, jak ji dosud jejich většina, byť i neoprávněně vykonávala, jest stanoveno, aby těm zubním technikům, kteří s úspěchem složili praktickou zkoušku aneb, kteří svou dlouholetou činností skýtají záruku zručnosti, bylo dovoleno vykonávati veškeré úkony nezbytné k umělé náhradě zubů a chrupů, které jinak spadají v obor působnosti lékařské. Ustanovení toto platí i pro zubní techniky na Slovensku, kteří nevykonali zkoušku ve smyslu oběžníku bývalého uherského ministerstva vnitra čís. 112.026 z roku 1911. Povšechná stylisace 2. odst. paragrafu 3. zahrnuje nejen zubní techniky, kteří v r. 1911 měli již příslušné oprávnění, nýbrž i ty, kteří oprávnění toho nabyli po roce 1911. Ovšem budou pak směti tito zubní technikové provozovati své oprávnění v rozsahu § 4. nového zákona jak vyplývá z citace §§ 3. a 4.

K § 5.

Tento § řeší otázku titulu zubních techniků a rozlišuje název pro zubní techniky, již nemají práva vykonávati úkoly v předešlém § zmíněné, a pro zubní techniky, jimž toto rozšířené oprávnění jest uděleno, jakož i zubní techniky, kteří vykonali zkoušku podle oběžníku bývalého uherského ministerstva vnitra čís. 112.026 z roku 1911.

K § 6.

Lékařům a ranhojičům, kteří před vyhlášením zákona již vykonávali zubní lékařství, oprávnění jejich se ponechává. Druhý odstavec tohoto paragrafu jest ustanovením přechodným na dobu, dokud z ústavu pro zubní lékařství a zubní techniku nevyjdou absolventi jakožto zubní lékaři nového typu.

Formálně se navrhuje, aby osnova zákona byla přikázána výboru sociálně politickému za účasti výboru živnostenského ku podání zprávy ve lhůtě pětidenní.

V Praze dne 22. března 1920.

V zastoupení ministra
veř. zdravotnicví a těl. výchovy,
ministr pro zásobování lidu:
Houdek v. r.



Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP