Zasedání Národního shromáždění československého roku 1920.

Tisk 2385.

Zpráva

kulturního výboru

o petici cís. 1793 pet. o reformních požadavcích československého duchovenstva.

Občanstvo shromážděné na veřejné schůzi v Chrudimi dne 9. října 1919 pořádané republikánskou stranou československého venkova projevuje svůj plný souhlas s reformními požadavky českoslov. duchovenstva a žádá, aby Národní shromáždění a vláda jejich snahy podporovala. Petice podepsána jest zástupci všech politických stran, zástupci Volné Myšlenky a duchovenstva. To je významné pro poměr české veřejnosti k hnutí reformnímu v církvi katolické. Srovnávajíce to s jinými projevy můžeme souditi, že je to důkazem sympatie, které se těší hnutí to ve všech vrstvách našeho národa, a že také Národní shromážděni musí jemu věnovati pozornost.

Netřeba se šířiti o významu tohoto hnutí. Může býti posuzováno s různých hlediska jsou o něm možná mínění odchylná, ba i protichůdná. Má-li se v Nár. shromáždění učiniti předmětem úvah, rozumí se samo sebou, že nutno se stavěti na nějaké neutrální stanovisko a nikoli zaujímati stanovisko některé se stran, které se v lůně katolické církve octly při tom hnutí ve sporu. Nelze také určovati stanovisko etickým hodnocením. Snad bychom si mohli přáti, aby v reformním hnutí uplatňovaly se ideje opravdu pokrokové; aby reformní snaha prýštila z vnitřní nutnosti ideové skepse, jako tomu bylo v osvícenském hnutí na počátku minulého století v době našeho probuzení, odkud nám kynou světlé postavy Bolzana, biskupa Hurdálka, Zahradníka atd., aby se tedy týkala myšlenkové podstaty katolictví, aby byla skutečným obrodným procesem. Avšak takové hodnocení není na místě, kde jde o právní poměr občana jednotlivého nebo společenské organisace k státu a celku národa. Jsou zajisté práva, kterých nikdo nepozbude neetickým počínáním a pro některé obecné vztahy stačí, není-li v nich nic protietického.

A to je i v případě tak zv. reformního hnutí a tvoření se nové církve. Státu jsou události uvnitř nějaké církve lhostejné, pokud se při tom neporušuje mravnost a platný zákon. To nevyplývá pouze z principu odluky církve od státu, to je vyjádřeno také dosud platným zákonem z 20. května 1874.

Nám také nepřísluší zkoumat motivů, když běží o založení nové církve odtrhnutím se od staré. To je věc právnická a politická a právníci a politici nejsou mravokárci.

Ale rozhodně jest bdíti nad tím, aby nikdo nebyl zkracován žádným způsobem ve svých právech, když je chce uplatniti při tvoření nové církve. Podmínky toho jsou.vytčeny v § 1. zákona výše uvedeného.

To právo musí býti přiznáno i členům nějaké církve, když se chtějí od církve, k níž náležejí, odloučiti. Pokud jde při tom o prebendy, je věc složitá právnicky i politicky; ale nesmí se činiti složitější dovoláváním se instancí, jichž pravomoc bude zrušena nebo aspoň obmezena rozlukou církví a státu. Zde je třeba zasáhnouti a regulovati věc zákonem, jehož návrh je povinností vlády. Prozatím však jde o to, aby v důsledku neupravených poměrů nebyly kladeny neoprávněné překážky a aby nebyla volnost přesvědčení a právo koaliční, které jsou zákonem zaručeny, neoprávněným nátlakem obmezovány.

V tomto smyslu kulturní výbor navrhuje vyříditi petici takto:

Národní shromáždění béře petici občanů chrudimských č. 1793 pet. na vědomí a vyzývá vládu, aby ve smyslu platných zákonů chránila svobodu přesvědčení a spolčování před každým nátlakem a připravila osnovu zákonných předpisů o poměru nové církve k ostatním církvím.

V Praze dne 10. února 1920.

Předseda:
Zpravodaj:
Dr. O. Srdínko, v. r.
Dr. Frant. Krejčí, v. r.




Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP