Zasedání Národního shromáždění československého r. 1920.

Tisk 2378.

Vládní návrh.

Zákon.

ze dne.............................1920,

kterým se mění některá ustanovení zákonů o soudní příslušnosti a o soudním řízení ve věcech občanských.

Článek I.

Ustanovení článků III. a VIII. č. 1 zákona ze dne 1. srpna 1895, č. 110 ř. z. (uvozovacího zákona k jurisdikční normě), čl. VI. č. 2, čl. VI. č. 3 o vyrozumění nejvyššího dvorního maršálství, X., XI. č. 2, XII. č. 1, 2 a 4, XXIX. odst. 2. zákona ze dne 1. srpna 1895, č. 112 ř. z. (uvozovacího zákona k civ. řádu soudnímu), §§ 328 odst. 3., 417 č. 4, 420, 421, 445, 447 odst. 2., 449, 485 odst. 2., v § 493 odst. 2. první a poslední věta, §§ 500 odst. 2., 508 odst. 2. zákona ze dne 1. srpna 1895 č. 113 ř. zák. (civilní řád soudní), dále § 100 posl. odst., v § 134 odst. I. ustanovení, že žalobu podati jest v řeči maďarské, §§ 229 odst. 1., 2., 290 odst. 1. č. 1 a odst. 2., 332, 401 odst. 2. až 5., 408, 476 odst. 3., 485 druhá věta 2. odst., 507, 508 odst. 2., 510, 514, 516, 529 odst. 2., 531, 539, 545. 550 odst. 2. a 3., 553 odst. 2., 597, 598, 600, odst. 1. zák. čl. I. z roku 1911 (uherský civilní řád soudní) a cís. nařízení ze dne 19. července 1916, č. 223 a 224 ř. zák. pozbývají platnosti.

Článek II.

Pokud se osoby, které podle mezinárodního práva požívají práva exterritoriality, dobrovolně podrobí zdejšímu soudnictví, přísluší je vykonávati kromě případů, vytčených v § 85 j. n. a § 9 odst. 2. zák. čl. I. z r. 1911. vrchnímu zemskému soudu v Praze v prvé stolici. Řízení provede se podle hodnoty sporného předmětu podle ustanovení druhého dílu civilního řádu soudního a obdoby čl. XIV. uv. z. k j. n. V řízení odvolacím rozhodne o odvolání nejvyšší soud jako poslední stolice podle ustanovení civilního řádu soudního.

Ostatní osoby, nad nimiž příslušelo nejvyššímu dvornímu maršálství vykonávati soudnictví (čl. III. č. 1 a 2 uv. zák. k j. n.), podléhají řádným soudům, které jsou podle všeobecných ustanovení příslušný k rozhodování v občanských věcech sporných i nesporných.

Exterritoriálním osobám, pokud se nepodrobily zdejšímu soudnictví, a osobám, které jsou v jejich bytě, doručuje soudní vyřízení ministerstvo věci zahraničních (§ 119 odst. 1. č. ř. s.); jiné úřední úkony proti nim přísluší provésti vrchnímu zemskému soudu v Praze, když bylo dříve o nich vyrozuměno ministerstvo zahraničních věcí.

Článek III.

1. Článek VI. č. 1 uvoz. zákona k jurisdikční normě ze dne 1. srpna 1895, č. 110 ř. zák. a nový odstavec 3. § 234 zák. čl. I. z roku 1911 zní:

»Byl-li vznesen kladný spor o příslušnost mezi řádným soudem s jedné a správním úřadem nebo nejvyšším správním soudem s druhé strany (§ 3 zák. z 2. listopadu 1918, č. 3 sb. zák. a nař.), oznámí to strana neb úřad, učinivši návrh na jeho řesení, soudu, u něhož jest věc zahájena, anebo, byla-li již právoplatně rozhodnuta, soudu první stolice; při tom vykáže, že návrh byl podán. V tomto případu, jakož i tehdy, když podal návrh soud sám, přeruší soud řízení a zpraví o tom strany. Až do rozhodnutí sporu o příslušnost nelze ani exekuci povoliti, ani v ní pokračovati. Byl-li vydán rozsudek již před tím, než byl vznesen návrh na řešení sporu o příslušnost, může býti povolena exekuce k zajištění. Povolena býti mohou však i mezi sporem o příslušnost prozatímní opatření anebo provedeny důkazy k zajištění, pokud jsou vůbec přípustný.«

2. Článek X. uvozovacího zákona k zákonu o soudní příslušnosti zní:

»Tuzemskem ve smyslu jurisdikční normy jest území Československé republiky, ve kterém platí tento zákon. Za cizince se považují osoby, které nemají státní příslušnosti v území státním.«

Článek IV.

Zákon o vykonávání moci soudní a o příslušnosti řádných soudů v občanských věcech právních ze dne 1. srpna. 1895, cís. 111 ř. zák., mění se v těchto ustanoveních:

1. § 3 odst. 1. zní: »Pořad opravných prostředků z rozsudků a usnesení okresních soudův (odvolání, stížnost) jde v druhé stolici ke krajským a zemským soudům; byl-li však podáno odvolání z rozsudku, jejž vynesl okresní soud, vykonávaje obchodní soudnictví nebo soudnictví ve věcech horních, a jenž podle toho jest označen, anebo jejž vynesl okresní soud ve věcech směnečných a šekových (§ 51 č. 3), jde toto odvolání k obchodnímu soudu nebo k senátům zemských nebo krajských soudů, povolaným vykonávati soudnictví v obchodních anebo horních věcech.«

2. § 7 a čl. IV. č. 2 nov. ze dne 1. června 1914, čís. 118 ř. zák. zní:

»Právní rozepře o právech majetkových, jež náležejí před sborové soudy první stolice (§§ 50, odst. 1., 51 č. 1 až 3 j. n., zákon o ručení železnic z 5. března 1869, č. 27 ř. zák. a z 12. července 1902, č. 147 ř. zák.), projednává a rozhoduje člen těchto soudů, určený k tomu předsedou soud, jako samosoudce podle ustanovení o řízení před sborovými soudy první stolice, když předmět sporu na penězích nebo peněžité hodnotě (§§ 54 až 60 j. n.) nečiní více než 10.000 K anebo až do počátku ústního jednání se obmezí na tuto, anebo nižší částku.

Rozšíří-li se žalobní požadavek nad 10.000 K po zahájení ústního jednání (§ 235 č. ř. s.), projedná a rozhodne spor samosoudce.«

3. § 8. zní: »U vrchních zemských soudů vykonávají soudnictví, pokud není platnými zákony a nařízeními ustanoveno jinak, senáty, v nichž zasedají vedle předsedy dva soudcové. Jak se vykonává soudnictví v občanských věcech u nejvyššího soudu, ustanovuje zákon ze dne 16. dubna 1919, č. 216 sb. z. a nař.«

4. § 23 zní: »O odmítnutí soudce okresního soudu rozhoduje nadřízený sborový soud; náleží-li odmítnutý sborovému soudu, rozhoduje tento. Stal-li se vsak sborový soud vystoupením odmítnutého soudce neschopným se usnášeti, rozhodne sborový soud, podle pořadu stolic nadřízený, a byl-li odmítnut, celý sborový soud druhé stolice, nebo stal-li se pro odmítnutí členů nezpůsobilým se usnášeti, rozhodne nejvyšší soud (§ 5 ze zákona z 16. dubna 1919, č. 216 sb. z. a n.).«

5. § 49 č. 1 zní: »1. Rozepře o majetková práva, čítaje v to i spory vzniklé v řízení rozkazním a směnečném, když hodnota sporného předmětu není vyšší než 5000 K a nejde o spor, k jehož projednáni jest výlučně příslušný sborový soud první stolice.«

6. § 51 zní: »Před samostatné obchodní soudy neb obchodní senáty sborových soudů první stolice náleží, je-li hodnota sporného předmětu vyšší než 5000 K:

1. rozepře, které vzešly z obchodních jednání, když žalována jest obchodní společnost nebo kupec, jichž firma zapsána jest v obchodním rejstříku, anebo zapsané výdělkové a hospodářské společenstvo a když jednáni jest na straně žalovaného obchodem;

2. spory z obchodních věcí, naznačených v § 39 uv. zák. k obchodnímu zákoníku ze dne 17. prosince 1862, č. 1 ř. zák. z roku 1863;

3. rozepře povstalé ze směnečných jednání, jakož i podle zákona šekového ze dne 3. dubna 1906, č. 84 ř. z. § 24.

Nehledě na hodnotu sporného předmětu, spory:

4. z právních poměrů, týkajících se ochrany a použití známek, vzorků, modelů a výsad;

5. z jednání, týkajících se námořních lodí a námořní plavby, jakož i všech právních poměrů, které dlužno posuzovati podle soukromého práva námořského, pokud neplatí ustanovení § 49 č. 5 až 7.«

7. § 52 odst. 1.: »V místech, kde jest samostatný obchodní soud, náleží rozepře z jednání a poměrů naznačených v § 51 č. 1 až 3, pokud není hodnota předmětu sporu vyšší než 5000 K před okresní soudy pro věci obchodní.«

8. § 69: »Příslušníci státu Československého, kteří se zdržují ve stálém úředním postavení jako úředníci nebo zřízenci státní mimo území státu, podrží obecný soud, který tu měli naposledy. Není-li takového soudu, anebo nedá-li se zjistiti, jest soud v Praze, v jehož obvodu jest ministerstvo věcí zahraničních, jejich obecným soudem, mají-li domovské právo v území, kde platí tento zákon.«

9. § 85: »Ustanovení o výlučném soudu podle polohy nemovitosti (§ 81) i o soudech v §§ 82 a 83 uvedených platí též o exterritoriálních osobách.«

10. § 100 zní: »Žaloby proti příslušníku státu Československého o soudní rozvod, rozluku nebo prohlášení manželství za neplatné a jiné žaloby z poměru manželského nebo z poměru rodičů k dětem, které nejsou pouze majetkovými, mohou býti podány, není-li pro ně založen v tomto státu ani obecný ani zvláštní soud, buď u obecného soudu žalobcova, anebo, není-li ho rovněž, u zemského soudu v Praze, mají-li strany nebo žalovaný domovské právo v některé obci, kde platí tento zákon o soudní příslušnosti.

To platí též o žalobách proti manželu nebo otci, který byl příslušníkem Československé republiky v době, kdy sňatek uzavřel, ale později státního občanství československého se zřekl anebo pozbyl, jakož i o žalobách a o žádostech zdejších státních příslušníků za rozluku podle zákona ze dne 22. května 1919. č. 320 sb. z. a n. (§§ 13, 15. 17, 20 a 24).«

Článek V.

Uvozovací zákon k civilnímu řádu soudnímu ze dne 1. srpna 1895, č. 112 ř. zák. mění se takto.

1. První odstavec článku XXVIII., upraveného novelou ze dne 1. června 1914, č. 118 ř. zák. a jeho §§ 1 a 2 budou zníti:

»§§ 16, 20 a pátý odstavec § 19 zákona ze dne 27. dubna 1873. č. 67 ř. zák. o řízení upomínacím se zrušují. §§ 1, 2. 6. 7. 8, 13 a 14 téhož zákona se mění a budou zníti:

»§ 1. Podmínečným platebním rozkazem může býti na návrh věřitelův uloženo osobnímu dlužníku, aby splnil peněžitou pohledávku, nebo pohledávku v jiných věcech zastupitelných, pokud hodnota předmětu není větší, nežli 5000 K.«

Druhý odstavec téhož paragrafu zůstává nedotčen.

»§ 2. Vydati podmínečný platební rozkaz jsou příslušný okresní soudy obecné i obchodní. O místní příslušnosti platí ustanovení zákona o příslušnosti soudů ze dne 1. srpna 1895. č. 111 ř. zák.«

2. Článek XXIX. zní: »Tuzemskem po rozumu civilního řádu soudního jest území Československé republiky, ve kterém tento zákon platí. Osoby, které nemají v státním území státní příslušnosti, považují se za cizince vzhledem k ustanovením tohoto zákona.«

3. Článek XL. zní: Zákon ze dne 3. května 1868, č. 33 ř. z. nahrazuje se takto:

»O přísaze, kterou má někdo před soudem vykonati podle platných zákonů, platí tato ustanoveni:

§ 1. Přísežní vzorec pro přisahajícího jest:

a) pro svědky:

»Přísahám Bohu všemohoucímu a vševědoucímu a na své svědomí, že o všem, nač budu soudem tázán(a), nač jsem byl(a) soudem tázán(a), vypovím (vypověděl(a) jsem) úplnou a pouhou pravdu a ničeho nezamlčím (jsem nezamlčel(a); k tomu mi dopomáhej Bůh!«

b) pro znalce:

»Přisahám Bohu všemohoucímu a vševědoucímu a na své svědomí, že podám svůj nález a posudek podle svého nejlepšího vědomí a podle pravidel vědy (umění, živnosti); k tomu mi dopomáhej Bůh!«

c) pro strany v občanských věcech:

»Přísahám Bohu všemohoucímu a vševědoucímu a na své svědomí, že.......; k tomu mi dopomáhej Bůh!«

§ 2. Osoby, které se nepřiznávají k žádnému náboženskému vyznání a nechtějí vykonati tuto přísahu, anebo jimž není podle jejich náboženských nauk dovoleno přísahati, potvrdí svou výpověď místo přísahy slavným ujištěním. Toto počíná slovy »Při své cti a na své svědomí ujišťuji, že.....« Právní účinky tohoto ujištění, zejména pokud jde o trestnost křivé výpovědi, jsou tytéž, jako účinky přísahy.

§ 3. Dříve než soudce vezme osobu do přísahy neb od ní přijme ujištění (§ 2), poučí ji přiměřeně k jejímu vzdělání a chápavosti o důležitosti toho pro právní řád, o následcích trestních křivé přísahy neb ujištění, pokud se týče o svatosti přísahy podle náboženství přísahajicí osoby a upozorní ji, že přísahu vykonati nebo ujištění dáti musí beze vší výhrady a dvojsmyslnosti.

§ 4. Osoby, které se přiznávají ke křesťanské víře, pozdvihnou přísahajíce palec a dva první prsty pravé ruky, pokud není dále jinak ustanoveno. Při tom katolíci a příslušníci augšpurského vyznání odříkávají přísahu před křížem a dvěma hořícími svícemi.

Osoby židovského vyznání pokryjí si hlavu a položí sbalenou pravou ruku na thoru 2. knihu Mojžíšovu, 20. kapitolu. 7. verš.

Osoby označené v § 2. položí, dávajíce ujištění pravou ruku na srdce.

Němí a hluchoněmí, kteří umějí čísti a psáti, podepíší přísežní vzorec neb ujištění (§ 2), když si je byli přečetli, vlastní rukou, kdežto hluší přečtou vzorec nahlas, zachovávajice ostatní formality.

Neumějí-li však hluší, němí nebo hluchoněmí čísti nebo psáti, vykonají přísahu neb ujištění známkovou řečí za přítomnosti přísežného tlumočníka. Před tím dá se těmto osobám poučení podle § 3 písemně nebo tlumočníkem.

§ 5. Osobám mohamedánského vyznání předloží se všeobecné ujištění, že vypovědí pouhou pravdu a, když je byly opakovaly, položí se jim otázka: »Přísaháš Bohu?« načež odpovědí: »Jemin ederim« (přísahám) a doloží buď »Billahi Taala« (nejvyššímu Bohu) nebo »Wallahi« (bohu) nebo »Bismillahi« (jménem božím) nebo všechna tři prohlášení, což stačí k platnosti přísahy. Byl-li by korán po ruce, mohou přísahajíce položiti pravou ruku naň; dbáti jest však, aby nikdy nedržely přísahajíce ukazováček některé ruky vzhůru.«

Článek VI.

Zákon ze dne 1. srpna 1895, č. 113 ř. zák. (civilní řád soudní) ve znění novely ze dne 1. června 1914, č. 118 ř. zák. mění se takto:

1. První odstavec § 29 zní: »Pokud není nařízeno zastoupení advokátem a hodnota sporného předmětu není vyšší, než 2000 K, anebo nejde o směnečnou rozepři, může býti zmocněncem každá svéprávná osoba. Ve sporech o předmět, jehož hodnota jest vyšší než 2000 korun, mohou býti v místech, kde sídlí alespoň dva advokáti, jakož i ve směnečných sporech vůbec (§ 51 č. 3 j. n.), ustanoveni za zmocněnce toliko advokáti.

2. V § 57 odst. 2. č. 1 nahradí se slovo »rakouští« výrazem »českoslovenští«.

3. V § 119 odst. 1. nahradí se slova »nejvyššího maršálství« slovy »ministerstva věcí zahraničních«.

4. Jako 4. odstavec § 414 se připojí:

»Soud, pouče strany o opravných prostředcích, otáže se, hodlají-li podati odvolání a z jakých důvodů. Zřeknou-li se odvolání, osvědčí to v zápisu o jednání. Zřeknou-li se doručení rozsudku, což dlužno osvědčiti v zápise, nedoručí se rozsudek stranám a lhůty běží tu od prohlášení rozsudku.«

5. § 417 odst. 2. a další budou zníti: »Rozhodovací důvody buďtež zevně odděleny od rozsudečného nálezu. V nich vylíčí se především stručně, jak se má věc podle přednesu stran, při čemž uvedou se věcné návrhy, stranami podané, pak se vylíčí, které skutečnosti, stranami tvrzené, má soud za zjištěné, kterými průvody a z jakých důvodů. Odporují-li si některé důkazy, třeba vysvětliti, proč podle některých z nich nabyl soud přesvědčení o pravdivosti toho kterého tvrzení stran. K tomu konečně se připojí, podle kterých zákonných ustanovení věc se posuzuje a výrok se činí. Opisovati skutková tvrzení ze spisů a zápisů o jednání není dovoleno; rovněž tak výsledky provedených důkazů. Odmítl-li soud dodatečné přednesy stran nebo dodatečně nabídnuté důkazy podle §§ 179, 275 odst. 2., a 278 odst. 2., anebo odmítl-li nabídnutý důkaz proto, že nebyla listina předložena v čas, anebo svědek přesně udán, anebo že uplynula marně lhůta určená k provedení důkazu, vytkne to soud v důvodech, uveda obsah odmítnutého přednesu nebo nabídnutý důkaz.

Rozsudky pro zmeškáni, zřeknutí se neb uznání mohou býti vyhotoveny zkráceně a možno k tomu použíti stejnopisu žaloby nebo záhlaví. Podrobnosti ustanoví nařízení.«

6. V § 422 vynecháno budiž »§§ 420 nebo 421«, v § 423 slova »podle skutkové povahy rozsudku« a v § 424 slova »o opravě skutkové povahy, neb«.

7. § 448 zní: »Není-li peníz v žalobě požadovaný anebo hodnota předmětu sporu vyšší než 500 K, anebo prohlásí-li žalobce, že místo věci žalobou požadované přijme peníz včetně do 500 K (věci nepatrné), platí o řízení zvláštní ustanoveni dále uvedená.«

8. Odstavec druhý § 452 zní: »Soudce, prohlásiv rozsudek. upozorní strany, že odvolání z rozsudku může býti podáno jen pro zmatečnosti. vytčené v § 477, č. 1 až 7, anebo pro nesprávné právní posouzení věci. Stejné poučení dá se v písemném rozsudku, leda by byl vydán pro uznání nebo by bylo úplně vyhověno návrhu strany rozsudkem pro zmeškání.«

9. V odstavci 2. § 468 stůj místo »čtrnácti« - »osmi dnů«.

10. § 473 doplňuje se v odstavci prvém: »Rovněž rozhoduje v neveřejném sezení o odvolání z rozsudku v nepatrných věcech (§ 448) pro nesprávné právní posouzení.«

11. § 482 odstavec 2. zní:

»Skutečnosti a důkazy. které podle obsahu sporných spisů prvního soudce nebyly uvedeny v první stolici. směji strany přednésti v odvolacím řízení toliko, aby dokázaly nebo vyvrátily uplatněné odvolací důvody, anebo když strana nabude vědomosti o skutečnostech nově uvedených nalezne důkazy nebo nabude možnosti jich použiti teprve po skončeném řízení v první stolici. Kromě toho smí soud hleděti k takovému novému přednesu jen tenkráte, když to bylo dříve oznámeno odpůrci odvolacím spisem nebo přípravným podáním (§ 468). Procesní soud dříve, než spisy předloží, vyšetří, proveda nabídnuté důkazy, zda strana nabyla této vědomosti nebo možnosti teprve po skončeném řízení. U sborových soudů provede důkazy člen senátu.«

12. V § 491 druhé větě vynechána buďte slova: »ke skutkové povaze rozsudku v odpor vzatého a« - a »ostatním«.

13. § 492 zní: »Zřekne-li se odvolatel ve svém odvolání ústního odvolacího jednání, doručí soud první stolice odvolání odpůrci, vyzvav ho, aby do 8 dnů od doručení podal návrh, přeje-li si, aby se ústní jednání konalo, s podotknutím, že mu však jest dáno na vůli, zřekne-li se ústního jednání, v téže lhůtě podati odvolací sdělení. Neprohlásí-li se odvolatelův odpůrce, má se za to, že se zříká ústního jednání. Návrh nebo sdělení buďte podány v tolika stejnopisech, aby jeden byl u spisů podržen a každému odvolateli po jednom doručen.

Je-li více odvolatelů a nezřeknou-li se všichni ústního jednání nebo přeje-li si ho z několika odvolatelových odpůrců jediný, vyřídí se věc pro všechny po ústním odvolacím jednání.

Jinak rozhodne odvolací soud o odvolání v neveřejném sezení bez ústního jednání. Uzná-li to za potřebné, může však i tu naříditi ústní jednáni.«

14. § 501 zní:

»V nepatrných věcech může býti vzat v odpor rozsudek prvního soudce jen odvoláním pro zmatečnosti, vytčené v § 477 č. 1 až 7. a pro nesprávné právní posouzení.«

15. Druhá věta prvního odstavce § 550 zní: »Jsou-li prvopisy listin uloženy u soudu, který jest příslušným vydati platební příkaz, můře se žalobce na ně v žalobě odvolati a není třeba je k žalobě přiložiti.«

Článek VII.

1. § 16 min. nař. z 9. prosince 1897, č. 283 ř. z. zní:

»Do rozsudků, jimiž se manželství prohlašuje za neplatné nebo rozlučuje, musí obhájce manželského svazku podati vždy v čas odvolání. Soud prvé stolice bdi nad tím, aby obhájce tu.o povinnost splnil (§ 18 dv. d. z 23. srpna 1819, č. 1595 sb. z. s.).«

2. § 18 dv. d. z 23. srpna 1819, č. 1595 sb. z. s. bude zníti:

Po skončeném jednání rozhodne se rozsudkem. Uzná-li se jím, že jest manželství platné, nebo že se rozluka nepovoluje, lze proti rozsudku podati opravné prostředky vůbec přípustné. Uzná-li se jím však, že jest manželství neplatné, nebo že se rozlučuje, musí zřízený obhájce podati ve lhůtě odvolání vždy bez dalšího dotazu. Na to dohlíží z úřední povinnosti první nalézací soud.

Článek VIII.

Zákonný článek I. z roku 1911 (uherský civilní řád soudní) mění se takto:

§ 1 odst. zní: »K působnosti okresních soudů náleží:

1. majetkové rozepře, v nichž hodnota předmětu sporu není vyšší, než 5000 K, pokud nejsou bez ohledu na hodnotu přikázány sborovým soudům.«

2. V § 4 a na všech ostatních místech (zejména § 52, 96, 644, 699) nahraditi jest slov a »královská kurie« slovy »nejvyšší soud«, v §§ 644, 699 pak »korunní zástupce« slovy: »generální prokurátor«.

3. § 20 zní:

»Příslušníci státu Československého, kteří se zdržují ve stálém úředním postavení jako úředníci nebo zřízenci státní mimo území státu, podrží obecný soud, který tu měli naposledy. Není-li soudu takového anebo nedá-li se zjistiti, pokládá se za to, jako by bydleli v Bratislavě, pokud mají domovské právo v území, kde platí tento zákon.«

4. § 55 zní: »U stoličných soudů (sedrií) a súdných stolic (tabulí) vykonává se soudnictví v občanských věcech, pokud není nařízeno jinak, v senátech tříčlenných. Povolovati exekuce (§ 2 zák. čl. LX. z roku 1881) svěřeno bude členu soudu ustanovenému předsedou stoličného soudu (sedrie) jako samosoudci.

Jak se vykonává soudnictví v občanských věcech u nejvyššího soudu, ustanovuje zákon ze dne 16. dubna 1919, č. 216 sb. z. a n.«

5. Jako § 55 a zařadí se ustanovení:

»Spory o majetková práva, jež náleží před sborové soudy první stolíce (§ 2 odst. 1. a zák. čl. XVIII. z roku 1874 o ručení za usmrcení a poškozen, způsobené drahami, § 7), pojednává a rozhoduje člen těchto soudů, určený k tomu předsedou soudu, jako samosoudce podle ustanovení o řízení před sborovými soudy první stolice, když hodnota sporného předmětu (§§ 5 až 8) není vyšší, nežli 10.000 K, anebo až do počátku ústního jednání se obmezí na tuto nebo nižší částku.

Rozšíří-li se žalobní požadavek nad 10.000 K po zahájení ústního jednání (§§ 178, 188), projedná a rozhodne spor samosoudce.«

6. § 64 odst. 1. a 2. zní: »O odmítnutí soudce okresního soudu rozhoduje nadřízený sborový soud., náleží-li odmítnutý sborovému soudu, rozhoduje tento. Stal-li se však sborový soud vystoupením odmítnutého soudce neschopným se usnášeti, rozhodne sborový soud podle pořadu stolic nadřízený, a byl-li odmítnut sborový soud druhé stolice (súdná tabule), nebo stal-li se pro odmítnutí členů nezpůsobilým se usnášeti, rozhodne nejvyšší soud (§ 5 e zákona z 16. dubna 1919, č. 216 sb. z. a n.).

7. § 68 odst. 1. zní:

»Nemůže-li některý soud pro vyloučení nebo odmítnutí soudců vykonávati soudnictví, oznámí tuto překážku soudu podle pořadu stolic nadřízenému. Tento soud pak ustanoví jiný soud stejného druhu, aby spor projednal a rozhodl. Rozhodnutí vyššího soudu o odmítnutí budiž u úřední povinnosti oznámeno přednostovi soudu, jemuž odmítnutý soudce náleží; byl-li odmítnut přednosta okresního soudu, předsedovi nadřízeného soudu sborového, byl-li odmítnut předseda sborového soudu, jeho zástupci, a kdyby byl odmítnut předseda sborového soudu i se všemi členy, předsedovi sborového soudu podle pořadu stolic nadřízenému.«

8. § 94 odst. 2. zní:

»Strana se může dáti zastupovati jen advokátem jako zmocněncem ve sporech, ve kterých jest hodnota sporného předmětu vyšší než 2000 K, jsou-li v místě soudu alespoň dva advokáti, ve směnečných sporech pak vůbec bez ohledu na hodnotu předmětu směnečné nebo regresní žaloby.

9. § 95 zní: »Pokud není nařízeno zastoupení advokátem, může býti zmocněncem každá svéprávná osoba.

Osoby, které jsou známy jako pokoutníci, nesmějí býti připuštěny jako zmocněnci ani ku projednávání, ani k jiným procesním úkonům. Proti odmítnutí osoby takové není samostatného opravného prostředku.«

10. § 204 č. 3 zní: »z úřední moci uložiti stranám, aby přinesly k jednání listiny a menší předměty ohledání, jichž se ve svém přípravném spise dovolávaly a jež mají v rukou (§§ 325, 340), pokud tyto listiny a předměty mohou býti dopraveny k soudu bez nákladů.«

11. Jako poslední odstavec § 398 se připojí:

»Soud pouče strany o opravných prostředcích, otáže se, hodlají-li podati odvolání a z jakých důvodů. Zřeknou-li se strany odvolání osvědčí to v zápisu o jednání. Zřeknou-li se doručení rozsudku, což dlužno osvědčiti v zápise nedoručí se rozsudek stranám a lhůty běží tu od prohlášení rozsudku.«

12. § 401 zni:

a) V odstavci 1. č. 1: »1. výrok, že rozsudek se vydává jménem republiky;«

b) v odstavci 2. až 5. zák.: »V rozhodovacích důvodech vylíčí se především stručně, jak se má věc podle přednesu stran, při čemž uvedou se věcné návrhy stranami podané, pak které skutečnosti stranami tvrzené má soud za zjištěné, kterými průvody a z jakých důvodů. Odporují-li si některé důkazy, třeba vysvětliti, proč podle některých z nich nabyl soud přesvědčení o pravdivosti toho kterého tvrzení stran.

K tomu konečně se připojí, podle kterých zákonných ustanovení se věc posuzuje a výrok se činí. Opisovati skutková tvrzení ze spisův a zápisův o jednání není dovoleno; rovněž tak výsledky provedených důkazů. Odmítl-li soud dodatečné přednesy stran nebo důkazy podle § 222 dodatečně nabídnuté, anebo nabídnutý důkaz proto, že nebyla listina předložena v čas, anebo svědek přesně udán, anebo že uplynula marně lhůta k provedení důkazu určená, vytkne to soud v důvodech, uveda obsah odmítnutého přednesu nebo nabídnutý důkaz.

Rozsudky pro zmeškání zřeknutí se nebo uznání mohou býti vyhotoveny zkráceně a s použitím stejnopisu žaloby nebo záhlaví. Podrobnosti ustanoví nařízeni.«

13. Jako nová ustanovení zařadí se pod nadpisem »Řízení ve věcech nepatrných«:

§ 475. a) Není-li peníz v žalobě požadovaný anebo hodnota předmětu sporu vyšší, než 500 K, anebo prohlásí-li žalobce, že místo věci žalobou požadované přijme peníz včetně do 500 K (věci nepatrné), platí o řízení zvláštní ustanovení dále uvedená.«

§ 475. b) Ve sporech o nepatrné věci uvede se v zápisu o jednání jen:

1. co nařízeno jest v §§ 243, 244 č. 3, a to jen podstatný obsah, a č. 4;

2. zmocněni dané do protokolu při jednání, poznámka, že byl svědek nebo znalec do přísahy vzat anebo že bylo od toho upuštěno, že stranám bylo při výslechu dáno zákonné poučeni (§ 375) a zdali byly strany při prohlášení rozsudku a zdali dáno jim poučení podle § 475 c). konečně pak prohlášení stran, která obsahují obmezení nebo změnu žalobní žádosti, výslovné uznání dluhu nebo jeho části nebo zřeknutí se nároku, nebo jeho části, aneb opravných prostředků.

Kromě toho. neskonči-li se jednáni téhož dne, osvědčí se na návrh anebo z úřední moci podle uvážení soudcova v zápisu ve stručném znění soudcem určeném, odporoval-li žalovaný výslovně tvrzením v žalobě uvedeným.

§ 475. c) Soudce prohlásiv rozsudek upozorní strany, že může býti do rozsudku podáno odvolání jen pro zmatečnosti v §§ 504 č. 1 až 4. 180 č. 1 a 6 vytčené, pokud vedení sporu nebylo dodatečně schváleno, pak proto, že byl rozsudek vynesen soudem, který ani výslovným ujednáním stran nemohl se státi příslušným, a že straně odňata byla nezákonným postupem možnost před soudem projednávati, zvláště tím, že jí nebyla doručena obsílka, konečně pro nesprávné právní posouzení věci. Stejné poučení dá se v písemném rozsudku, leda že by vydán byl pro uznání nebo bylo by úplně vyhověno návrhu strany rozsudkem pro zmeškání.

§ 475. d) Překročí-li se změnou žaloby za řízení hranice v § 475 a) uvedená, aniž se tím zároveň ruší věcná příslušnost okresního soudu, soudce projedná a rozhodne spor podle ustanovení platných pro řízení před okresními soudy. Sníží-li se obmezením žalobní žádosti žaloby, podané u okresního soudu, hodnota předmětu sporu má částku 500 K, anebo pod ní, projedná, se po té a rozhodne se spor podle ustanovení o řízení ve věcech nepatrných.«

14. § 476 odst. 2.: »Proti rozsudkům ve věcech nepatrných (§ 475 a) jest přípustno odvolání jen z důvodů, uvedených v § 475 c).«

15. Jako nový 1. odstavec § 479 se zařadí:

»Odvolací soud přezkoumá rozhodnutí soudu prvé stolice v mezích, určených odvolacími návrhy stran.«

16. § 481:

a) v odst. 2. pod č. 2 a 3 zní:

»2. určité prohlášení, zda se odporuje rozsudku v celém obsahu či které jeho části, stručné označení, ze kterých důvodů se mu odporuje (odvolací důvody), a navrhuje-li se jeho zrušení či změna (odvolací návrh);

3. skutkové přednesy a důkazy, jimiž se může odůvodniti odvolací důvod.«

17. § 482 odst. 1.: »Proti rozsudku okresního soudu může odvolání, jakož i odvolací sdělení o něm býti prohlášeno u soudu do protokolu v místech, kde nejsou aspoň dva advokáti a není-li ta která strana advokátem zastoupena.«

Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP