Zasedání Národního shromáždění československého 1920.

Tisk 2331.

Zpráva

výboru ku prozkoumání zabaveného policejního archivu pražského o návrhu člena N. S. Em. Špatného a soudr. (tisk č. 40) na prozkoumání pražského archivu policejního a o návrhu člena N. S. Dra. Matouška a soudr. (tisk č. 191) na prozkoumání všech veřejných archivů.

Při říjnovém převratu 1918 zabaven byl Nár. Výborem tak řečený tajný archiv státní policie pražské, připravený již v bednách a naložený již v železničních vagonech za účelem dopravy do Vídně. Již touto starostlivostí, by se úřední materiál tajného archivu nedostal do rukou českých, daly staré orgány rakouské samy na jevo, ze přikládají archivu zvláštní význam, a také svým dopravním opatřením upozornily na archiv revoluční kruhy české. Zabavení archivu na nádraží vršovickém bylo jedním z prvých revolučních počinů říjnového převratu.

Bylo pochopitelno, že k materiálu zabaveného archivu upínal se zájem veřejnosti, a bylo jen přirozeno, že v revolučním období po 28. říjnu, kdy ještě organisace úřadů československého státu ve smyslu republikánském a ryze českém nebyla zcela provedena, vyšel ze středu Nár. Shromáždění, nástupce to revolučního Nár. Výboru, jehož jménem byl archiv zabaven, návrh posl. E. Špatného, by Nár. Shromáždění zvolilo zvláštní výbor ku prozkoumání archivu. S návrhem posl. Špatného souvisel návrh posl. dr. J. Matouška a soudruhů (tisk čís. 191), který rozšiřoval návrh posl. E. Špatného na prozkoumání všech veřejných archivů.

Navrhovatelé a s nimi zajisté i Nár. Shromáždění bylo si vědomo, že materiál zabaveného archivu nemůže přinésti sensačních odhalení o vzniku a příčinách války ani o válečných vinnících a prodlužovatelích světového zápasu. V tom směru Praha mohla míti význam jen podružný jako hlavní město země, spravované z Vídně jako pouhá provincie. V těchto věcech rozhodovaly rakouskouherské vlády a její diplomatické orgány a dynastické i vojenské kruhy samy a proto také mohly být a - jak skutečnost později potvrdila - pro nadhozené otázky viny na válce také byly důležitým pramenem příslušné archivy ve Vídni a Pešti. Tu objevuje se ovšem otázka, pokud i československý stát svými výkonnými a zodpovědnými činiteli měl neb mohl uplatniti, respektive i uplatnil i své nároky na materiál státních a dvorních archivů bývalé monarchie, nebo pokud zajistil právo a možnost svobodného studia československých politiků a historiků v archivech těchto. jež jednak byly společným majetkem bývalé monarchie a jednak i obsahovaly cenný materiál z Čech odvezený a tedy právem nyní zpět námi požadovaný k bezvýhradnému navrácení. Tu zájem náš musí se týkat nejen historie války, z níž vzešlo naše osvobození, ale i starší politické historie naší, kdy český stát byl ovládán Habsburky.

Sem by spadaly též archivy, jež asi jsou na zámcích v Konopišti a na Smečně.

Vlastním zkoumáním archivu pověřil výbor v únoru 1919 zvláštní komisi, složenou z důvěrníků šesti politických stran českých. Komise, jejímiž členy byli pp. Ant. Bouček, V. Janda, prof. dr. J. Kazimour, Jaromír Malý, Vendelín Šolle a Jindř. Trnobranský, podala v květnu podrobnou zprávu o výsledcích svého zkoumání.

Mimo to provedena prohlídka úředních spisů na místodržitelství, ovšem již jen namátková a zběžná, pokud totiž zdálo se to vhodným ke zjištění souvislosti s ně kterými spisy archivu policejního. Od podrobnější prohlídky spisů na místodržitelství muselo se ovšem upustit již z důvodu věcných i časových, neboť taková prohlídka byla by vyžadovala příliš mnoho času a práce, a také po výsledku prohlídky namátkové bylo od ní upuštěno u vědomí, že spisy místodržitelství nebyly revolučním Nár. Výborem zabaveny a jsou k disposici příslušným státním úřadům republiky.

Posléze výbor ku prozkoumání zabav. polic. archivu vyslechl též některé osoby a sice vrchního komisaře Slavíčka, vrch. komisare S. Klímu, okr. hejtmana Boos-Waldeka a pí. Marii Voldanovou. Učinil tak proto, aby výsledky listinného zkoumání osvětleny a oživeny byly celým tím ovzduším, v němž pracoval ten pověstný aparát státní policie.

Šestičlenná komise nebyla sice přítomna výslechu těchto osob, ale stenografické záznamy o něm byly komisi předloženy. Přes to komise vzala za základ své zprávy pouze zabavený archivní - tedy jen listinný materiál - a to ještě neúplný - poněvadž nedochoval se materiál všechen: část byla zničena (Kislinger, Böhm), část se nenalezla, ztrativši se patrné při převážení.

Výbor pokládá za svou povinnost předložiti předem všeobecnou část zprávy šestičlenné komise, v níž praví se v podstatě toto:

Tajný archiv policejní obsahuje úřední spisy tajné politické policie při policejním ředitelství v Praze a to od roku 1904. (U některých osob sledována byla minulost strunou retrospektivou i od doby dřívější, na př. od r. 1892). Tudíž spisy starší, týkající se předcházejících období politického vývoje národa, v tomto archivu nejsou a jsou snad - pokud snad nebyly zničeny, zkartovány a pod. - uloženy jinde, snad ve sklepích neb na půdách v budově pražského policejního ředitelství. Zabavený archiv nechová tedy na příklad spisy pověstné aféry Sabinovy, neboť zabírá jen nejposlednější fási politických dějin českých, přibližné tedy od roku 1904. Nejvíce spisů zabaveného archivu pochází ovšem z doby válečné, tudíž od roku 1914.

Účelem tajné policie pražské bylo sledovat politické proudy v Čechách, zejména pak v národě českém, jenž nikdy se nechtěl smířiti s tak řečenou myšlenkou rakouskou. Pochopitelno, že činnost tajné policie byla nejintensivnější v době nejvypjatějšího národního úsilí politického, to jest úsilí o českou státní samostatnost, tedy v době války. Z té doby také listinný materiál je poměrně nejhojnější. V cele tajné policie před válkou i na počátku války stál okr. hejtman Viktor Chum, urputný nepřítel českého národa, německý byrokrat, sledující vyšší cíle politické a patrné i vyšší cíle své osobní kariéry, přední a zvláštní důvěry požívající exponent Vídně i vyšších kruhů vídeňských a rozhodný sloup pražského kasina německého. V srpnu 1915 byl jmenován vládním radou a povolán k místodržitelství v Praze, načež později poslán do Švýcar se zvlášť důležitým úkolem, aby stíhal tak řečenou špionáž českou a vůbec českou zahraniční akci proti habsburské monarchii, jakož i styky zahraničních Čechů s vlastí. - Po odchodu Chumově dle aktů pracovali v tajné pražské policii: vrch. kom. Slavíček, dr. Klíma, Brauner a dr. Kisslinger.

Za války zřízen byl ve Vídni a v důležitějších místech monarchie zvláštní úřad pro sjednocení zmíněné obranné agendy proti tak řečeným domácím i zahraničním nepřátelům státu pod názvem "Hauptstelle für den defensiven Kundschaftsdienst". Vedením pražské "Hauptstelle" pověřen byl polic. komisař Ervín Janka, rozhodný Němec a Rakušák, jehož si po odchodu pres. Křikavy přivedl z Hor. Ostravy nový správce polic. ředitelství pražského vládní rada dr. Kunz. Janka přidělen byl k "Hauptstelle" služebně 1. května 1916. Dále v "Hauptstelle" v různých obdobích působili: dr. Adolf rytíř Wottawa, pol. komisař Rich. Bienerth (tento od 5. května 1916), konc. prakt. Dr. Benno Settlmacher (od 8. dubna 1916), konc. prakt. Fr. Brauner (od 13. srpna 1916), polic. koncipista Dr. Jaroslav Pek (od 1. února 1918) a polic, komisař Dr. Jos. Kisslinger (od 8. června 1918). Mimo to polic. komisař Fr. Janda jmenován správcem pohraničního polic komisařství v Podmoklech a polic. komisař Dr. Robert. Gellner správcem téhož komisařství v Chebu. Jako policejní (civilní) agenti pražské "Hauptstelle" fungovali: Jan Charvát (přidělen od 1. listopadu 1915), Václav Palička (1. listop. 1915), Fr. Tomáš (1. list. 1915), Ferd. Krůta (29. list. 1915), Rud. Drahota (29. list. 1915), Václav Malešák (29. list. 1915). Rud. Exner (15. října 1916). Jos. Sisel (3. list. 1916), Gustav Jedlička (1. leden 1918) a Jos. Skubal (24. dubna 1918). -

Členové komise pokládali za svůj úkol:

I. poznati, jak, totiž do jaké míry a jakým směrem vládní orgány staré monarchie prostřednictvím pražské policie sledovaly politické hnutí českého národa doma i za hranicemi, a jak proti tomuto hnutí a tedy proti českému národu vůbec pracovaly;

II. současné poznati, pokud a také odkud pražská policie k těmto účelům čerpala své informace, pokud používala zejména českých lidí ke službám konfidentským, co ji zvláště interesovalo a pod.

Dlužno ovšem výslovně poznamenati, že vylíčené zkoumání mohlo se opírati jediné o listinný materiál zabaveného archivu.

K vyvarování omylů nutno ještě připomenouti: Tajný archiv policejní, jenž byl zabaven 28. října 1918 a členům komise byl svěřen ku prozkoušení až od poloviny února 1919, nebyl odevzdán komisi úplný. Chybějí některé listiny (byly spáleny některé snad ztraceny) a mezi nimi snad listiny v určitých bodech právě nejdůležitější a nejzajímavější. Zpráva komise mohla býti tudíž podána jen na základě odevzdaného a to neúplného materiálu listinného. Nespadaly do kompetence komise ústní výslechy příslušných osob (orgánů policejních - úředníků a zřízenců, ani osob pronásledovaných nebo z konfidenství podezřelých).

Tajný archiv policejní zabaven byl Nár. Výborem původně na nádraží ve Vršovicích; část archivu dostala se vlakem až do Loun. Komise zahájila svou práci v místnostech pražského polic. ředitelství, kdež našla 17. února 1919 zabavený archiv po různých osudech složený jednak v bednách jednak rozložený po podlaze.

Komise shledala a prohlédla:

11 beden s polic. škartkami, 4 bedny se spisy desertérů, 2 bedny různých dokumentů (české časopisy, zahraniční, jich překlady, rozmnožené obžal. spisy z různých velezrádných procesů a j.), 1 bednu zadržené soukromé korespondence, docházející z ciziny a podezřelé a to i se zadrženými podobiznami a štočky podobizen podezřelých osob, dále 1 bedničku fotograf. desk (negativů), hlavně anarchistů, zahraničních českých spolků a pod. Celkem tedy 29 beden.

Dále nalezeny a prohlédnuty: Spisy volně ležící u okna a několik hromad. spisů u kamen rozházených po podlaze. Obsahovaly agendu z doby nejposlednější a byly (dle ústního sdělení) vzaty se stolu vrch. komisaře Janky, který v den převratu zůstal jako nemocný doma, načež ujel z Prahy.

Konečně ve skříni a na skříni bylo 50 obsáhlých svazků spisů tak řečené Hauptstelle z let 1915 - 1918.

Pokud se při prohlížení tohoto veškerého materiálu objevily někde odkazy, byly dle jejich stopy prohlíženy i spisy presidiálních a kurentní jakožto podpora a doplnění, takže nahlédnuto i do spisů polic. ředitelství, do vlastního zabaveného archivu nespadajících.

Namátkou prohlédnuto též 13 svazků (faciklů) presidiálních. Dodatečné do místnosti, v níž archiv zkoumán dodána byla další část materiálu ve Vršovicích zabaveného a to 12 beden, v nichž však uloženy vesměs již jen tištěné knihy obsahující seznam (německý ovšem) Čechů pracujících za hranicemi proti monarchii - obsáhlý to a nákladné vypravený spis, vydaný pražskou "Hauptstelle" roku 1917 pod názvem "Hochverräterische Umtriebe von österr. Čechen im Auslande".

Dále též dodatečně bylo ještě ku prozkoušení předloženo:

1. Korespondence a listiny okr. hejtmana V. Chuma, zabavené těsně po převratu v jeho bytě. Byly uloženy v koši, kožené brašně a krabici.

2. Korespondence opata emauzského P. Albana Schachleitera, která na dožádání komise byla doručena presidiem polic. ředitelství (z pokoje č. 59), členem Nár. Shromáždění panem prof. Dr. Uhlířem, a posléze (34 dopisy pí. Thei Červenkové-Dvorské) p. vrch. polic. komisařem Skvrnou.

3. Obsáhlý balík spisů policejního ředitelství v Brně; který byl komisi odevzdán 6. května t. r. při schůzi výboru ku prozkoušení polic. archivu. Spisy tyto tykají se agendy při vyznamenávání německých průmyslníků v Brně různými řády, anonymních udání ve věcech vojenské služby, tiskové persekuce známé z doby válečné, instrukcí pro návštěvu delegátů sovětové republiky ruské v zajateckých táborech a konečně sledování adventistů a jiných sekt náboženských, jejich pobožností a pod. Celkem tento balík spisů neobsahuje nic, co by v této zprávě zasloužilo bližší pozornosti.

Materiál převzatý a zkoumaný není ovšem, jak již také zdůrazněno, úplný.

1. Tak chybějí listiny zničené z opatrnosti i strachu ještě před převratem z 28. října. Byl to polic. komisař dr. Kisslinger, který pálil nějaké listiny, patrně materiál nejvíce kompromitující.

2. Přes veškeré pátrání nebylo možno nalézti tato akta, jež dle záznamů určitě existovala (pod signaturou H-1-9):

a) kvalifikační tabulky úředníků při státní policii zaměstnaných;

b) dotace "Hauptstelle";

c) výsledky inspekce "Hauptstelle" pražské centrálou vídeňskou;

d) fascikl "Konfidentenauskunftschaftsdienst", "Nachrichten der Munitionsverhältnisse durch Vertrauensmänner";

mimo to

e) chybí vnitřek fasciklů týkajících se politiků "Choc" a "Kramář". (Snad byly spisy ty odeslány k jejich procesům do Vídně.) Snad to jsou právě akta dr. Kisslingrem spálená, ač není vyloučeno, že spálena byla neb jinak se ztratila též akta jiná.

3. Při zabavení a prozatímním uschování archivu ve Vršovicích, neb i při cestě jeho části do Loun mohla se nějaká partie neopatrností neb podobně ztratit.

4. Hned při převratu vnikla revoluční "Stráž Svobody" do místností polic. ředitelství, kde byla část polic. archivu uložena; při pátrání Stráž také nějaké listiny zabavila. Aspoň některé listiny občan F. Zahrádka odevzdal členu N. Shromáždění p. Jiřímu Skorkovskému, kterýž je doručil předsedovi výboru p. K. Dědicovi, takže se dostaly do archivu.

5. Podobně se to má se zmíněnou korespondencí P. Albana, jež byla různými činiteli po převratu rozebrána. Komisi, jak již řečeno, doručena byla z trojího pramene. Dle všeho korespondence není úplná.

Vlastní činnost tajné policie, sledující politické proudy v Čechách, vysvítá již z pramenů, z nichž policie čerpala. Převážnou část její agendy tvoří:

Zprávy novin, z nichž pořizovány výtahy do personálních kont (škartek) a z nichž založena obsáhlá sbírka novinových výstřižků, zprávy z povinných oznámení spolků, relace o schůzích, zprávy jednotlivých polic. komisařství, okr. hejtmanství, četnictva, různých anonymních udavačů, materiál zabavený při prohlídkách u osob politicky podezřelých, desertérů a jejich rodin, zajatcův a jejich příslušníků, zadržená korespondence ze zahraničí i do ciziny (na př. veškerá korespondence řízená na známého Čecha Vopičku, vyslance Spojených Států a na příbuzné jeho v Čechách byla soustavně zadržována i před zasáhnutím Ameriky do války), ač dopisy obsahují často jen rodinné pozdravy a pouhé dotazy po příbuzných, dále zprávy konfidentské (označované v kartotéce: C N - Confidenten-Nachricht, psané i tištěné), oznámení a zprávy civilních i vojenských soudů, zprávy otištěné v Mitteilungen (různých to policejních věstnících rakouských polic. ředitelstev), zprávy a výpovědi příslušníků monarchie vracejících se z ciziny domů, jakož i vojínů vracejících se ze zajetí, zprávy různých policejních komisařství pohraničních (Grenzpolizei), zejména od Grenzkommissariátu (pohr. komisařství) a Zensurstelle ve Feldkirchu, jakož i od uherské komise zvané "Heimkehrerpersonalstelle". Valnou část agendy zabíraly ovšem dotazy a příkazy presidia, respektive státně-politického oddělení pražského místodržitelství, s nímž policejní ředitelství bylo ve stálém úředním styku.

Práce státní policie tajné byla tedy rozsáhlá, spíše však extensivní než intensivní, za to ale i se stanoviska účelu tajné policie a její "Hauptstelle" málo výsledná, což bude vysvětleno.

Zprávy konfdentské, pokud podepsaná komise mohla z mrtvého materiálu listinného zjistiti, byly snad co do ceny nejhorším a nejméně spolehlivým materiálem, jejž policie pro svou agendu získala. Konfidenty, pokud ovšem jen z aktů bylo možno souditi, aniž by se totožnost konfidentů těch dala (až na výjimky) zjistiti, byly osoby až na případy, jež zvlášť budou uvedeny podružného významu, takže mohly dodávati také jen zprávy podružného dosahu, ba někdy zprávy i pochybné, ne-li přímo klepy.

S určitým konfidentem pracoval již zpravidla určitý policejní úředník (nejčastěji vyskytují se jména Chum, Slavíček, dr. Klíma), takže byly již patrné určité dvojice úředníka a konfidenta. Komisař pak na základě takové, zpravidla ústní výpovědi spolupracujícího konfidenta (na příklad o sjezdu některé politické strany, o nových podnicích nebo proudech ve straně, o nějaké akci, poradě a pod.) vypracoval sám zprávu, která pak v opise byla zaslána k místodržitelství tamnímu politickému oddělení. Zpráva ta obyčejně začínala všeobecným sdělením o prameni slovy: "laut vertraulicher Mitteilung" neb "im vertraulichen Wege". Konfident jmenován nebyl a jen někdy na spisu poznamenáno začáteční písmeno konfidentova pseudonymu, na příklad písmeno Č., za nímž se skrýval konfident zvaný Černý, ve skutečnosti pověstný Jan Křtitel Maštalíř. Zjištění pravě osoby v takovém případě z aktu samotného je nemožno neb krajně ztíženo (v našem případě Maštalíř byl odhalen jinou cestou než z vlastních úředních spisů), neboť úředníci policejní, jak z výše uvedeného patrno, kryli z pochopitelných důvodů své důvěrníky a do jisté míry i sebe, zahlazujíce stopy za sebou. Nějaký seznam konfidentů za vylíčených okolností a ničení spisů se ovšem nezachoval, snad bylo by možno jména konfidentů nalézti v soukromých zápisnících súčastněných úředníků - nikoli tedy v úředních spisech. Proto z úředního materiálu listinného (a při ztrátě určitých listin, snad v této věci právě nejdůležitějších) nebylo možno zjistit jména a totožnost konfidentů.

Důležitým pramenem bylo by zjištění způsobu, jak byli konfidenti vypláceni. Kvitance konfidenty podepisované v úředních aktech nalezeny nebyly (za to se některé našly v soukromé korrespondenci Chumově). Zajisté aspoň v určitých případech byly kvitance pořizovány. Konfidenti podepisovali se na kvitancích jen zběžně, ne zcela čitelné (zkratkami) a někdy asi svými pseudonymy. Zde znovu nutno opakovati zajímavý fakt, že právě jmenovaný již fascikl o konfidentech zmizel.

Přes uvedené ztráty některých listin a při krytí osob, zcela pochopitelném při důvěrném rázu agendy státní policie, bylo komisi možno zjistit z písemností určité případy prováděného neb nabízeného konfidentství. Zejména dlužno upozorniti na důležitý akt týkající se známé aféry Švihovy. Akt, jehož nález potvrzuje věrohodnost výpovědi paní Voldánové, svědčí o policejním konfidentství býv. poslance dr. Švihy, jenž byl honorován měsíčním platem a označován konfidentským jménem Wiener. -

Bylo výše řečeno, že konfidenty byly většinou osoby podružného významu. Výjimku činil, pokud ovšem zase z listin bylo patrno, jmenovaný dr. Šviha a dr. Hasmann. Tento jako muž akademického vzdělání, znalý poměrů českých a mající jisté styky, mohl cenné informace získat i dávat zejména ve zvláštním svém postavení jako úředník srbské státní tiskové kanceláře v Bělehradě. A této možnosti dr. Hasmann také využil.

Jinou význačnější osobou nesporně byl Stanislav Forman, úředník města Prahy a sekretář Slovanského klubu Nebyla to osobnost politická, ale jako sekretář klubu, jen zbýval společenským střediskem zejména všech významnějších slovanských hostů z monarchie i zahraničí, měl značné prameny informační, neboť býval zpravidla průvodčím slovanských politiků, žurnalistů, spisovatelů při návštěvě pražských osobností a při prohlídkách Prahy. Komise nenalezla sice proti St. Formanovi přímých důkazů z listinného materiálu, ale zmiňuje se o tomto případu Formanové ze zvláštního důvodu. V archivu jsou doklady, že policie měla velice důvěrné zprávy o pobytu výrocích a úmyslech slovanských hostí v Praze. S velikou pravděpodobností možno na základě tohoto listinného materiálu říci, že těžko by byl mohl zprávy ty policii dodávati někdo jiný než St. Forman, ale přímý usvědčující důkaz v listinném materiálu zabaveného archivu policejního nalezen nebyl. Známo však jest z novin, že městská rada pražská provedla po převratu disciplinární řízení proti Formanovi, podezřelému z konfidentství a že jej na základě průkazného písemného materiálu usvědčila i ze svých služeb propustila. Uvádíme tento případ s tím úmyslem, aby se poukázalo, že proti Formanovi v archivu policejním usvědčující dokumenty nalezeny nebyly, ale že je měl úřad jiný (městská rada pražská). Jistě sluší tento fakt zaznamenati, neboť je příznačný pro posouzení, jak materiál zabaveného archivu nemohl v určitých případech podati definitivního výsledku ať ve smyslu kladném, ať záporném, ačkoli případ konfidentství byl na základě jiného materiálu nesporně prokázán.

S tím souvisí fakt, že brzo po převratu některé pražské deníky (Večerník Práva Lidu, Čes. Slovo, Večer) prozradily veřejnosti určitá jména některých konfidentů. Zprávy těchto novin neopíraly se o listinný materiál zabaveného archivu, nýbrž patrné o ústní výpovědi některých policejních úředníků a zřízenců. Proto komise ve své zprávě pokládala za svou povinnost prohlásiti, že jak při uvedených okolnostech ovšem pochopitelno v listinném materiálu proti obviněným osobám v novinách jmenovaným, usvědčujících důkazů nenašla, čímž ovšem není vyloučeno, že jmenovaní skutečně kontidenty byli (a třeba i ještě osoby jiné); to nutno připustit při vylíčené praksi, s jakou se konfidentské služby přijímaly a zpracovávaly. Tu zájem pravdy a zájem cti obviněných odkázán jest na svědectví redaktorů, kteří údaje o konfidentech otiskli, ev. i na cestu soudní.

Jak již konstatováno, některé spisy (a snad právě v této věci nejdůležitější) byly ztraceny; mimo to bylo v tajné policii pracováno s pochopitelnou diskrétností. Je tedy z listinného materiálu, jak se ostatně mohlo čekati těžko zjišťovat počet konfidentův a jejich jména i totožnost a ovšem nelze tedy zjistiti, pokud se mezi důvěrníky policie (nutno to říci tím spíše dnes po dokázaném důvěrnictví Švihově pro Konopiště i po novém důkazu jeho konfidentství pro pražskou policií) neobjevovaly i osoby význačnější u nichž důvěrnost byla policií pochopitelné zvlášť zachovávána. Vůbec z materiálům komisi předloženého a - jak doloženo - přece jen kusého, nelze ovšem ani positivně ani negativné dokazovat, pokud snad vlády vídeňské při známém poměru národa porobeného k vídeňským korupcím utiskovatelům a při známé politice vídeňských nejvyšších činitelů (aféra Nastičova a pod.) nepracovaly též vedle pražské policie přímo s určitými důvěrníky z českého tábora za různou cenu (nejen v penězích, ale též za kariéru, politické výhody a pod.) a to bezprostředně z Vídně neb prostřednictvím místodržitelství.

K charakteristice činnosti pražské policie budiž dále uvedeno. co zvláště budilo její pozornost. Byli to ovšem především anarchisté, pro něž zřízeno zvláštní oddělení registraturní se zvláštním seznamem, fotografiemi, otisky a pod., dále byli to ovšem antimilitaristé, sacharináři, vnitřní život v polit. stranách jejich sjezdy a konference, zvláště pak strany nově vznikající, odborové organisace, Sokolstvo, studentstvo a mládež vůbec, věci slovanské (cizí hosté v Praze), Volná Myšlenka, Nár. rada, vynikající zahraniční osoby příznivě smýšlející o českém národě a pod. Za války byly to ovšem především styky zahraničních Čechů s vlastí, jejich akce politická a vojenská za hranicemi. Dokladem pozorností policie pražské je ono zmíněné již tištěné album velezrádných Čechů zahraničních. Podrobnější vylíčení, jak vláda a její orgány české hnutí osvobozenské sledovaly, vyžadovalo by ovšem zvláštní obsáhlé i zajímavé kapitoly. Dodati zde možno jen ještě, že za hlavní kořist své činnosti pokládal komisař Janka za války proces Beránkův (proti Sokolstvu) a Štěpánkův, jenž uveden ve spojitost se známým procesem proti profesoru Masarykovi (kontra Cyr. Dušek a soudr.) a Dr. Sychravovi (contra Kaberle, Marie Sychravová a soudr.).

Bylo již v této zprávě řečeno, že činnost tajné policie pražské a její "Hauptstelle" při vší obsáhlostí nebyla poměrně dosti výsledná. Tento svůj názor podepsaná komise provází tímto vysvětlením:

1. Policie sama, pokud zase z materiálu listin. možno sledovat, neprojevovala valné iniciativy v žádném směru. (Výjimku činil právě pověstný Chum). Ostatně v národě českém v období od r. 1904, od kdy archiv pracován, nebylo před válkou tak dalece velkých vyloženě protizákonných projevů a akcí. Pokud tu bylo na př. hnutí za všeobecné rovné právo hlasovací a pod, přece jen v celku šlo zákonitými cestami. Národ volil parlamentní cestu k uplatňování svých tužeb, takže nebylo potřebí tak značné služby policejní po této stránce.

2. Těsně před válkou nejen zájem veřejnosti české byl vyčerpávám do značné míry aférou Švihovou, ale aféra ta pochopitelně zasáhla i do pražské policie, kde vyvolala značné znepokojení a nejistotu. Čekaly se osobní změny, odhalení dalších důvěrníků policie a pod. Proto těsně před válkou ušly policii některé zjevy jako na př. sjezd strany státoprávněpokrokové, pořádaný na Smíchově v květnu 1914, z něhož vyšel v samý předvečer války apel k cizině o české svobodě a mezinárodním významu české otázky.

3. Příslušné orgány policejní nevyvíjely iniciativy omezujíce se většinou na rozkazy a dotazy shora zasílané (od místodržitelství, z Vídně a pod.) jsouce snad znechuceny aférou Švihovou a snad i předvídajíce za války její konce a definitivní výsledek tohoto světového zápasu. Tolik snad možno říci o úřednících českého původu, kteří měli spíše možnost lépe se orientovat.

4. Další příčinou mohla být i rozmrzelost a nechuť pro to, že za války v celo postaven byl ciz. poměrů neznalý mladý komisař Janka, jehož za sebou povolal dr. Kunz z Mor. Ostravy.

5. Rozhodně nepříznivě na činnost policie působila naprostá neznalost poměrů a malý rozhled tohoto Janky.

6. Činnost a pronásledování stěžovala zajisté opatrnost zahraničních Čechů, při všech akcích úzkostlivě sledovaná, a vůbec vysoká celková duševní úroveň českého lidu. Pres to ovšem obětí persekuce a pod. bylo více než dosti.

7. Do jisté míry mohl být závadou i nedostatečný paušál a šetření na paušálu tom; o vedení jeho ovšem není podrobných dokladů. Konečně při obsáhlosti agendy mohl práci stěžovat i nedostatek času i sil.

V celku možno říci, že policie sama v době, o kterou jde (od r. 1904). nepracovala, pokud opět svědčí listinný materiál, zprávami a relacemi vyloženě vymyšlenými, nepřátelsky protičeskými, aspoň ne z vlastní iniciativy snad dle způsobu provokatérského, jejž známe ze staré policie ruské.

Jisto však je, že okr. hejtman Chum měl své zvláštní postavení i své zvláštní důvěrníky. Jistě měl nejbližší i nejužší styky s osobnostmi vyššími jako s místodržitelstvím a s Vídní. Proto zprávy novinářské, že na př. provokovat chtěl aranžováním atentátu na bývalého císaře a pod., musely by být zvlášť zkoumány a zajisté na základě jiných pramenů než na základě listinného materiálu. Ovšem jak vedla si policie a zejména její president za války, potlačujíce vše české, svobodu tisku svobodu shromažďovací a pod., je veřejně známo a pokud by se dalo listinným materiálem v podrobnostech doložiti, vedlo by líčení to příliš daleko.

Jednu věc však nutno dle názoru podepsaných vždy zvláště na pranýř přibíjeti: jest to korupce českých lidí získáváním jejich za konfidenty, při čemž využíváno bylo začasté mravní i hmotné jich bídy. Snad dle předpisů konal tu úředník svou úřední povinnost k režimu, jemuž sloužil, ale mravní hledisko české bude a musí tyto zjevy vždy co nejostřeji odsuzovat.

V dalším podává zpráva šestičlenné komise přehled o zjištěných konfidentech, o osobách, které se ke konfidentství nabízeli, dále o udavačích a donašečích a konečně o některých zjevech, které nelze zařadit mezi předchozí; je to výčet institucí a lidí, na něž příliš působila válka.

Tuto zvláštní část šestičlenné komise nepodáváme doslovně ve zprávě, ukládajíce je ke všem ostatním výsledkům zkoumání archivního. Všeobecné budiž řečeno o této části toto:

Konfidentů, t. j. lidí, kteří byli v trvalejším svazku s policií a brali za své zprávy buď stálý plat nebo plat od kusu, uvádí zpráva 16. Těch, kteří se k policejním službám nabízeli, uvádí zpráva 18. Udavačů a donašečů je 59.

Do této kategorie patří ti, kteří za války udávali výroky různých osob o válce, o poměru českého národa k Rakousku, ke čtyřdohodě atd. Všechna tato udání byla zajisté velmi nebezpečná pro postižené, ale nejnebezpečnější byli ti udavači, kteří žijíce za hranicemi, udávali velezrádnou činnost našich českých zahraničních vlastenců, čímž jednak mohli mařit naše zahraniční revoluční hnutí, jednak způsobili přísné stíhání všech těch rodin zde žijících, které byly spřízněny s osobami, které nebezpečný udavač pro zahraniční revoluční činnost jejich udal. Sem spadají také vojíni, kteří vrátili se ze zahraničí a při výslechu udávali adresy těch, kteří za hranicemi vstoupili do legií. Mezi těmi sluší lišiti ty, kdo úředně byli k výpovědem nuceni (udání těchto udavačů nejsou tak mravně zlá, zvlášť když z výslechu patrno, že udávají jen osoby, o nichž už dávno zpráva rakouská věděla) a pak ty, kteří iniciativně, nejsouce úředně předvoláni, sami oznamovali a udávali dobrovolně československé legionáře. Tito nebezpeční udavači způsobili mnohé a kruté stíhání legionářských rodin. Těchto udavačů, vojáků udává zpráva 35, ostatních nevojáků je uvedeno ve zprávě 24. Osob a institucí, na které příliš působila válka, uvádí zpráva 10. Jsou to případy. kde sice dotčené osoby neb instituce přímo neudávaly, přímo nestavěly se do služeb nepřátelského Rakouska proti snahám českého národa, ale příliš vyhovovaly tendencím tehdejší vládní politiky, podřizujíce se přáním vládních orgánů víc, než bylo k zachování beztrestnosti třeba. Je přirozeno, že tato část nijak nevyčerpává všechny ty zjevy, kde válka paušalovala občanskou statečnost a národní neohroženost jak osob tak i spolků a jiných veřejných korporací. Zjevy ty jsou ostatně tak částečně známé, že od zkoumání archivního v tomto směru nečekaly se žádné nové výsledky.

Je tedy všech osob, které vypátrány byly v zabaveném archivu, celkem 93 a z těch osob politicky neb žurnalisticky známějších pouze 6. Sluší tudíž přiznat, že pátrání v policejním archivu nemělo těch výsledků, jak snad veřejnost očekávala. I když připustíme, že tento skrovný výtěžek pátrání v policejním archivu zavinilo jednak to, že archiv nebyl dochován úplný, jednak to, že agenda o konfidentech nevedla se písemně v aktech, nemůžeme se ubránit uspokojení, které v nás vzbuzuje ta okolnost, že nebylo těch zrádců české věci nalezeno tolik, kolik jsme s obavou očekávali. Když připočteme k tomu tu okolnost, že policie státní - jak z výslechu policejních úředníků vysvítá - využívala často té nejhorší chudoby těch, kteří vešli do styku s policií státní a že nabízenými peněžitými příspěvky hleděla svést české lidi z pravé cesty, můžeme s radostí konstatovat, že policejní archiv neusvědčuje českého člověka z toho, že by staletý útisk předválečný a policejní násilnický a znemravňující vliv orgánů státní policie za války, porušil jeho povahu tak, že by se ve svém jádře zpronevěřil těm ideálům, které si národ vždycky kladl za cíl.

Jména všech osob, které vyneslo na povrch zkoumání policejního archivu, jsou uschována ve zvláštní části zprávy 6členné komise a budou se vším materiálem, který byl ze zkoumání archivu vytěžen, přístupna k nahlédnutí všem těm, kteří prokáží řádný odůvodněný věcný zájem. Mimo to bude tato zvláštní část v opise odevzdána ministerstvu vnitra, aby toto při rozhodování o personáliích mělo potřebný materiál k ruce, neb aby potřebné vyšetřování další svěřilo řádným republikánským úřadům. Výsledky archivního zkoumání doplňují vhodně stenografické záznamy výslechu polic. úředníků: vrch. pol. komisaře Dr. Klímy, Slavíčka a okr. hejtmana Boos-Waldeka. I tyto stenografické protokoly připojují se k aktům vyšetřovacím.

Výbor pro zkoumání policejního archivu pokládal se ke své práci příslušným jen výminečně a dočasně pro dobu revoluční, maje za to, ze jako součást zákonodárného sboru má jenom nahradit pro dobu revoluční ty řádné republikánské úřady, které v pravidelných dobách musí se vyšetřováním těchto věcí zabývat. V tom směru tak činí výbor příslušný návrh.

Na základě předložené zprávy navrhuje výbor, aby sl. Národní shromáždění:

1. vzalo tuto správu na vědomí,

2. usneslo se na tom, aby prozkoumaný policejní archiv a všecky výtěžky zkoumání policejního archivu odevzdány byly k dalšímu řízení ministerstvu vnitra,

3. ministerstvo vnitra vyzvalo, aby policejní archiv s výtěžky vyšetřování náležitě rozdělilo podle obsahu a historického významu jednotlivých částí a části historického významu, aby přikázalo archivu zemskému do oddělení národního obrození.

V Praze dne 3. února 1920.

Předseda.
Zpravodaj.
K. Dědic, v. r.,
Dr. Josef Matoušek, v. r.,



Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP