Zasedání Národního shromáždění československého roku 1920.

Tisk 2226.

Dotaz

člena Národního shromáždění Dr. Bartoška, Emila Špatného a spol.

k ministru vnitra

o konfiskační libovůli v československé republice.

Rozsudek nejvyššího správního soudu v Praze ze dne 12. ledna 1920 ve věci ing. Jana Jeníka, kterýmžto rozsudkem vyslovuje se přípustnost vynucování křtu státními orgány republiky, působil všeobecné rozhořčení a stal se pro své důsledky s hlediska státní samostatnosti předmětem interpelace v tomto Národním shromáždění.

Jeho kritika ve veřejném tisku jest však znemožňována. Ve "Volné Myšlence" ze dne 18. ledna 1920 zabavena byla a v celém svém rozsahu i s nadpisem tato stať:

Reakční rozhodnutí nejvyššího správního soudu.

Jménem československé republiky vyhlásil dne 12. ledna 1920 nejvyšší správní soud v Praze rozsudek úplně stejný jako vyhlašoval k. k. Verwaltungsgerichtshof in Wien "jménem jeho veličenstva císaře". Zamítl za předsednictví svého prvního presidenta dr. Pantůčka stížnost inž. Jana Jeníka do rozhodnutí bývalého c. k. ministerstva vnitra ve Vídni ze 14. července 1917, kterým stěžovateli bylo uloženo, aby dal své dítky pokřtíti.

Za starého Rakouska bývali jsme zvyklí, že se katolický křest dětí vynucoval podle pověstného "Prügelpatentu" z r. 1854 pokutami a vězením: dle nálezu pražského soudu má tomu býti také i v republice.

Náš nejvyšší správní soud zdá se úplně ignorovati náš státní převrat z 28. října 1918, neboť v odůvodnění svého rozsudku výslovně odvolává se na rozsudky vídeňského c. k. správního soudu a prohlašuje doslovně, že "sdílí právní názor vyslovený již v nálezu správního soudního dvoru ve Vídni ze dne 21. září 1911 č. 9855", kde právě vynutitelnost pokřtění dítěte státními úřady byla vyslovena.

K odůvodnění tohoto svého rozhodnutí odvolává se náš správní soud dokonce i na dvorní dekret ze 27. dubna 1812, ba i na císařský patent z 20. února 1784.

Námitce stěžovatelově, že vynucování křtu, jako náboženského úkonu jest v rozporu v čl. XIV. zákl. stát. zák. o všeobecných právech občanů z 21. prosince 1867 čís. 142 ř. z. dle něhož "nikdo nesmí býti nucen k žádnému církevnímu úkonu" čelí náš správní soud ryze vídeňským argumentem, že "křest není nikterak, jak se stížnost domnívá, jenom pouhým obřadem náboženským a rituelním, ku kterému po rozumu zákona nikdo nemůže býti nucen, nýbrž povinností vyplývající z příslušenství k římsko-katolické církvi". Argument tento není věru třeba ani vyvraceti. Jest jasno každému - s ne právě čestnou výjimkou našeho správního soudu - že o nějakých povinnostech k církvi může býti řeč jen u jejích členů a že nemůže míti ani církevních povinností k církvi, kdo členem jejím dosud se nestal.

Také libovolné omezení ustanovení článku XIV. zákl. stát. zák. na "pouhé obřady náboženské a rituelní" svědčí pouze vídeňské právnické eskamotáží a neobstojí před vážnou kritikou. Vždyť většina církevních úkonů jsou "povinnosti vyplývající z příslušností k římsko-katolické církvi" jako na př. každonedělní účast na mši, velikonoční zpověď nebo páteční a jiné posty. Dle logiky našeho správního soudu měly by se úřady republiky propůjčovati snad i k vynucování těchto církevních povinností.

Korunu svým vývodům posadil správní soud svojí úvahou o výkladu platných předpisů právních. Stěžovatel zajisté zcela důvodně žádal o to, aby republikánský správní soud platné právo vykládal tak, jak nové poměry po převratu a potřeba dnešní doby vyžaduje. Na toto přání odpovídá správní soud ve svých důvodech doslovně takto: "Vývody předchozí nemohly dojíti nového přezkoumání z důvodů "moderního nazírání na věc", které zástupce stížnosti ve svých ústních vývodech uplatňoval, ježto zmíněné názory společenské na určité konkretní právní poměry mohou býti toliko motivem pro novou zákonnou úpravu poměrů těchto, nemohou však na váhu padati při výkladu zákonů starších, jejichž duch a intence (§ 7. obč. zák.) musí býti posuzovány podle názorů v době vzniku zákonů těch panovavších."

Dle této logiky musil by na př. soud při každém praktickém použití občanského zákona, vydaného r. 1811, pátrat pracně v kulturní historii, jaké názory v určité otázce vládly před více než 100 lety, a nikoli dnešní potřeba, nýbrž staré ony názory a poměry byly by směrodatny při rozhodování živých potřeb dneška!

Jaké jest právní stanovisko soudců takto uvažujících k naší národní revoluci, k státnímu převratu a z něho zrozené republice, věru hrůza se domysliti. Běda republice a všem, kdo o ní pracovali, kdyby o jejich osudech rozhodovati měl, "sdíleje právní názory" úřadů vídenských a staletí starých císařských patentů, nejvyšší správní soud v Praze!

Stavíme zároveň veřejně na pranýř jména "republikánských" soudců, kteří strašlivé toto rozhodnutí vydali: president správního soudu Dr. Pantůček, radové nejvyššího správního soudu Vobr, Dr. Kindl, Dr. Vlasák a Dr. Tuček.

Podepsaní táži se pana ministra:

1. Pokládá-li za ústavní a zákonnou konfiskaci časopisu pro sdělení obsahu veřejně vyhlášeného soudního rozsudku a pro jeho kritiku, které veřejný tisk vzdáti se nesmí, nechce-li zanedbati svoji důležitou povinnost?

2. Co hodlá opatřiti, aby se podobná skandální konfiskace nemohla v československé republice příště opakovati?

V Praze 20. ledna 1920.

Dr. Th. Bartošek, Emil Špatný,

Dr. Klouda, Pelikán, St. K. Neumann, Srnec, Landová-Štychová, J. Svozil, Dr. Krejčí, Skorkovský, Kopeček, Slavíček, Holejšovský, Kvidera, Dr. Rambousek, Laube, Dr. Boh. Vrbenský.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP