Zasedání Národního shromáždění československého roku 1920.

Tisk 2204.

Odpověď

ministra vnitra k dotazu členů Národního shromáždění Frant. Zeminové, Rud. Laubeho a spol. (tisk č. 1848),

kdy budou tak zvaní haličští uprchlíci donuceni navrátiti se do svých domovin.

K dotazu členů Národního shromáždění Frant. Zeminové a spol. kladu si za čest odpověděti takto:

Již dne 23. listopadu 1918 usnesla se ministerská rada, aby se provedla repatriace všech válečných uprchlíků z Bukoviny, Haliče a Polska. Poté ihned byla učiněna všechna tou dobou možná opatření přechodná a ministerská rada v důsledku toho usnesla se v sezení dne 11. prosince 1918 na tom, že se výplata uprchlických podpor zastavuje.

Uprchlíci byli však vedeni v patrnosti a na prvé zprávy o tom, že dopravují podloudně do území republiky nekolkované peníze a jiné předměty, vydáno bylo v dohodě s ministerstvem financí dne 16. června 1919 pod čís. 25.374 nařízení, aby uprchlíci usazení na pomezí republiky bez odkladu byli vyzváni, by bydliště svoje opustili a přesídlili nejméně na 30 km od hranic.

Při tom byl dán pokyn okresním správám politickým, že není jich povinností, opatřovati těmto uprchlíkům nová bydliště, poněvadž veškerá státní péče o válečné uprchlíky koncem prosince 1918 již přestala, a že tudíž oněm uprchlíkům, kteří sami si nových bydlišť neopatří, nezbývá, než odebrati se ihned do své domoviny v Bukovině, Haliči neb Polsku.

Když pak přes veškeré vládní opatření množily se stesky na nedostatek bytů, jenž jmenovitě v Praze a Brně stal se téměř nesnesitelným, nařídilo ministerstvo vnitra výnosem ze dne 19. července 1919, čís. 33.321, aby veškeří uprchlíci, kteří usazeni jsou v Praze, v Brně a v Čes. Budějovicích a jichž bydliště v Haliči leží západně od Lvova, tedy v oné části Haliče, kdež zatím nastaly zcela normální poměry, nejdéle do konce srpna 1919 byli posláni do svých domovin.

Výjimky z tohoto nařízení povolovaly se jen v ojedinělých případech hodných zvláštního zřetele.

Současně prováděla se repatriace uprchlíků z jednotlivých venkovských měst a okresů a připravovala se všeobecná repatriace uprchlíků haličských a bukovinských.

Po provedení těchto příprav vydalo pak ministerstvo vnitra po zmocnění ministerskou radou výnosem ze dne 23. října 1919, čís. 49.402 nařízení o všeobecné repatriaci uprchlíků.

Repatriace ta provádí se se vším možným úsilím a úbytek uprchlíků lze posouditi z těchto cifer:

Dne 1. prosince 1918 bylo uprchlíků (požívajících státní podpory) v Čechách 4854, na Moravě 6414, dne 1. listopadu 1919 pak v Čechách již jen 2208 (z toho v Praze 1185), na Moravě 2161 (z toho v Brně 717) a ve Slezsku 85, dne 1. prosince 1919 v Čechách 1818, (z toho v Praze 660), na Moravě 2112 (z toho v Brně 590) a ve Slezsku 85, kteří ovšem nepožívali již podpory uprchlické.

Z počtu toho bylo uprchlíků israelitů v Čechách 1428 (v Praze 515), na Moravě 1566 (v Brně 588) a ve Slezsku 65. Počet uprchlíků mezi tím dále se zmenšuje.

Bezvýminečnému a bezodkladnému provedení repatriace vadí nyní jednak nynější doba zimní, jež nedopouští, by osoby nemocné byly nuceny k cestě mnoho dnů trvající, jednak ohledy na nedospělé sirotky, studující a posluchače vysokých škol a dále živnostníky, jimž povolena býti nemohla krátká lhůta ke zlikvidování jich živností. O žádostech za povolení k dalšímu pobytu, jež doporučeny byly zástupci cizích států, nutno konati přesná šetření, jež větším dílem již byla skončena, a bude o žádostech těchto, pokud se tak již nestalo, neprodleně rozhodnuto, načež bude zbylý počet uprchlíků se vším možným urychlením domů dopraven. Povolení na dobu neomezenou ministerstvo vnitra zásadně neudílí.

Značná část uprchlíků posud zde usazených živí se buď jako dělníci v podnicích továrních a živnostenských neb jako úředníci v podnicích bankovních a obchodních, nebo konečně též jsou v poměru čeledním.

Uprchlíci, kteří žili zde z podpor svých souvěrců a nebo nemohli vykázati žádného pramene příjmů, byli v prvé řadě posláni do svých domovů.

K dotazu, zda uprchlíci platí daně našemu státu a zda se jim seberou válečné zisky před odchodem, dovoluji si sděliti, že pro předpis daní podle zákona o osobních daních přímých i podle zákona o dani válečné jest státní příslušnost poplatníka lhostejna a že se tedy předpisují daně uprchlíkům podle stejných zásad jako domácímu obyvatelstvu, při čemž se jmenovitě upozorňuje na ustanovení § 153 č. 3 zákona o osobních daních, podle něhož osoby, zdržující se za příčinou výdělku v tuzemsku po dobu kratší jednoho roku, ohledně příjmu, jehož za dobu tu v tuzemsku nabyly, podléhají dani z příjmu a v důsledku toho i dani válečné. Také vymáhání daní děje se podle stejných zásad pro všechny poplatníky bez rozdílu státní příslušnosti a stejně se také zajišťuje podle § 35. zák. ze dne 16. února 1918, čís. 66 ř. z. po případě zákona ze dne 17. dubna 1918, č. 160 ř. z. daň válečná, je-li její zaplacení ohroženo.

Rovněž jednotlivé součástky majetkové (hotovosti, vklady, podíly, pojistky) uprchlíků jsou podle soupisových předpisů vázány a podléhají ustanovení nařízení ze dne 6. března 1919, čís. 113 a z 10. června 1919, čís. 311 sb. zák. a nař. o zákazu vývozu cenných papírů, valut, zlata a stříbra jakož i omezení vývozu kolkovaných bankovek, šeků, směnek, poukázek a vkladních knížek splatných na území československého státu.

Každý uprchlík musí tudíž před odjezdem opatřiti si vývozní povolení ministerstva financí k vývozu zmíněných hodnot, při čemž se též zkoumá, zda zaplatil již předepsané mu daně a dávky.

V Praze dne 3. ledna 1920.

Ministr vnitra:
Švehla v. r.




Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP