Pátek 27. února 1920

V severním pásmu plebiscitním rozhodlo se totiž 75.000 Dánů, že chtějí patřiti ke své původní mateřské zemi, Dánsku. 25.000 Němců vyslovilo se proti a nyní křičí "Vossische Zeitung", že nastává doba, kdy těchto 25.000 Němců bude úplně potlačeno a vydáno v šanc potlačení Dánům. Dříve, když bylo 75.000 Dánů v područí Němců, to bylo v pořádku a nyní když 25.000 má přijíti k Dánsku, mluví se o potlačení. Nebudu dále mluviti a rozvádět tu otázku mentality Němců, jen poukáži na řeč pana Lodgmana a články v německých novinách i na dnešní úvodník "Prager Tagblattu". To jsou nezvratné důkazy, že Němci zůstali těmi starými.

Tento úvod pokládám tedy za nutno předeslat vlastnímu svému výkladu. Znovu připomínám, že v řešení problému národnostního musíme ukázat dnes světu, že jsme se odrakouštili, že chceme býti spravedliví, že chceme býti loyální, ale že se nebojíme. Výslovně prohlašuji, že nechceme býti národem, jak Němci v tom špatném slova smyslu neustále po nás házejí, národem pánů, že nechceme vládnouti nad Němci. My chceme státi na zásadě: já pán, ty pán, ale spravedlivě.

Otázku národnostní musíme řešiti za každou cenu a to proto, poněvadž čekají nás veliké otázky hospodářské a veliké otázky sociální a proto není možno, abychom se utápěli zase dál v těchto starých sporech národnostních (Posl. dr. Klouda: Výborně!) Není to možno, poněvadž to byla hráz, přes kterou jsme se ve starém Rakousku nemohli dostati a která brzdila činnost hospodářskou a toho dnes ve svém státě nemůžeme potřebovat, to musí býti jednou pro vždy zprovozeno (Hlas: Docela správně!) Ústavní výbor přistoupil k řešení této veliké otázky za velmi těžkých okolností. Již kol. Bouček měl příležitost mluviti zde o poměrech, za kterých pracoval ústavní výbor. Byla to opravdu vysilující a vyčerpávající práce, pánové, o které nemáte tušení. Ústavní výbor především musel rozřešiti následující otázku: "Dlouhý zákon - krátký zákon". Máme-li udělati takový zákon, který by vyčerpával celou materii jazykovou do posledních podrobností, anebo máme udělati rámcový zákon a provedení podrobností tohoto zákona ponechati potom cestě nařizovací? A tu po dlouhé debatě přiklonil se ústavní výbor k tomu, že to má býti zákon krátký a to z následujícího důvodu. Předně žádný stát v Evropě, který řeší tyto otázky, nemá žádného takového velikého zákona. Ku př. poukazuji jen na Belgii. (Hlas: Německo také nemá!) Neznáme také, pánové, naši budoucí organisace správní.

My dnes nemáme jasný obraz o tom, jak bude naše správa celá vypadati, a proto také o něčem budoucím nemůžeme dělati zákon. To není možno, to uznala sama Národní rada, která o věci se radila a která přistoupila k názoru, že za nynějších poměrů může se vypracovati jen rámcový, ale výstižný zákon. Proto také veliký zákon, který do podrobností vyčerpává celou látku, ten ani za základní zákon se nehodí. Tedy rozhodl se ústavní výbor vypracovati rámcový zákon krátký, ale musí splniti tento zákon následující podmínky: musí býti jasný, přesný, aby moc nařizovací měla přesný podklad, na kterém by se mohla pohybovati. To bylo jedno. Ale zase ne příliš široký, aby státní moc vládní nemohla si dělati, co chce. Tedy takový zákon musí býti vypracován. Přiznávám sám, vážené Národní shromáždění, že návrh zákona, který leží před vámi, není dílo dokonalé, a není dílo takové, jakým sám bych si je byl přál. Ale, vážené shromáždění, uznejte, že většinou je dílem kompromisu, jako všechno, co zde děláme, a také na okolnosti, za kterých tento zákon byl pracován. (Posl. dr. Hajn: Proč se dělaly kompromisy? Vždyť tam jsou sami Češi?) Bohužel, pravím, že musíme dělati i s Čechy kompromisy. (Výborně! Hlas: S kterými Čechy? Jiný hlas: Se starosvětskými!)

Především, co se týče paragrafu 1. Zde běželo o to, rozřešiti otázku, jak nazvati náš jazyk. Celá tato otázka rozvířila veřejnost snad více, než bylo třeba. (Posl. Sís: Ale! Ale!) Pro mne ta otázka byla jasnou. Co je jazyk československý? (Posl. Sís: Státní jazyk, ale v závorce!) Poněvadž máme svůj vlastní stát, stát národní, tedy pro mne byla jasnou otázka, že jazyk československý jest státním jazykem, pro mne byl, pane kol. Sísi, státním jazykem bez závorky. Ale většina ústavního výboru a vláda sama vzala zřetel na mírovou smlouvu. Chtěla totiž, aby mírová smlouva byla do nejmenších podrobností dodržována. A tu, poněvadž v mírové smlouvě v článku 7. výslovně se praví, že bez ohledu na to, že by vláda Československá zavedla nějaký oficielní jazyk, tedy má povinnost... atd. - tedy většina ústavního výboru přiklonila se k názoru, že má býti mírová smlouva i v této věci, i v tomto zákoně dodržena, že má přijíti sem: "Jazyk československý jest oficielní." Jiná část ústavního výboru stála na stanovisku, že i zde v tomto zákoně má býti výslovně precisováno, že je to jazyk státní.

Ustavní výbor řešil pak kompromisně otázku tuto tak, aby byla mírová smlouva dodržena, tedy že se má "oficielní" a vedle toho na vysvětlenou, co se rozumí tímto jazykem oficielním, že je to jazyk "státní". Dále zde tvoříme... (Odpor) ... promiňte, pánové, já zde stojím jako referent ústavního výboru a referuji tak, jak mi bylo ústavním výborem uloženo a jak většina ústavního výboru rozhodla - dále je zde tvořen nový termín a sice "jazyk československý", což zde dříve nebylo. Čeho jsme chtěli dosáhnouti tím? Zde jsme chtěli vyznačiti, že není naprosto žádného rozdílu mezi slovenštinou a češtinou, (Výborně!) táž práva, co platí pro češtinu, platí pro slovenštinu a vice versa, co pro slovenštinu, platí pro češtinu. My zde neznáme rozdílu žádného. To jsme chtěli vyjádřiti i v ústavním zákoně.

Tento § 1. stanoví dále, že jazyk československý je jazykem, v němž děje se úřadování všech soudů, úřadů atd., s výhradou toho, co ustanovuje § 2. a § 5. A tu přicházíme k nejdůležitější kapitole tohoto jazykového zákona, je to totiž zákon týkající se minorit. Ústavní výbor vzal zde za základ systém teritoriální, totiž stanovil, které okresy mají býti pokládány za smíšené. Zde proti původnímu návrhu "okresy správní" změnili jsme toto "okresy správní", poněvadž není ještě v platnosti zákon o župním zřízení, nejsou ještě zřízeny ty malé budoucí okresy správní, tedy rozhodl se ústavní výbor pro "okresy soudní", jak nyní jsou. Tam stanovil, že smíšené jsou okresy, které mají vlastně 20 % státních občanů téhož, ale jiného jazyka. Co to znamená? Aby snad nebyly za smíšené okresy pokládány ty okresy, které by měly sice 20 % jinojazyčného obyvatelstva, ale různého, dejme tomu Maďarů, Němců, tedy téhož jazyka. A nyní úřady a orgány, které jsou zřízeny pro tyto smíšené okresy, mají povinnost, přijímati v jazyce podání všecky žaloby atd. a vydávati vyřízení také, a zde nejen v jazyku československém, ale i v jazyku podání. Tedy zásada jest, že tyto úřady mají vydati vyřízení v jazyce československém, ale vedle toho také v jazyce podání, tedy maďarském, německém atd. A dále se ale stanoví, poněvadž mnohde nebylo by účelným, aby na př. v německých okresích se neztěžovala správa, aby nemusely úřady vydávati dvojjazyčná vyřízení, může býti nařízením stanoveno, které úřady a pokud mohou vydávati vyřízení jen jednojazyčná, tedy německá, eventuelně maďarská. Vztahuje se to především na nejnižší instance, které jsou zřízeny pro okresy, a pak podle rozhodnutí ústavního výboru pro druhou instanci, tedy pro krajské soudy, župní úřady atd.

Dále co se týče projednávání, je zde otevřena ještě otázka, musí-li úřad přijatá podání vyřizovati v jazyku podání, v jazyku československém, event. jen v německém, maďarském, polském atd. Nyní otevřena otázka, jak se děje projednávání. A tu, poněvadž jiné poměry jsou u nás, jiné poměry jsou na Slovensku, tedy ponecháno jest moci státní, moci výkonné, jak ustanoví, jak se stranami má býti projednáváno. Tedy to stanoví § 1. Podávám ovšem výklad jen v hrubých rysech.

Co se týče § 3., upravuje tuto otázku pro samosprávné úřady. Víte jistě všichni, pánové, co nám dělaly úřady samosprávné, co nám dělaly obce, co nám dělala okresní zastupitelstva. Když měly přijímati česká podání, tedy buď je zamítaly, nebo je přijímaly, ale nevyřizovaly. Nyní tato otázka musí býti konečně zprovozena se světa. A zde základním státním zákonem jest ustanoveno, že musí přijímati všechny úřady podání v jazyku československém, je vyřizovati, ale abychom také zamezili, co se dálo v poslední době, že některé obce, některá obecní zastupitelstva přijímala sice podání česká, ale nevyřizovala jich, nebo tam, kde přišli Češi do obecních zastupitelstev, oni jejich návrhů nepřijali za podklad jednání, tedy nejednali o nich, oni připustili je sice vyložiti, ale vůbec o nich nejednali. A to jest právě tímto § 3. zamezeno.

Co se týče minoritních věcí, to jest stanoveno v odstavci posledním, a to analogicky, tak jako u úřadů státních.

§ 4. petrifikuje onu naprostou rovnocennost a rovnost jazyka slovenského s jazykem českým. Tedy zde není rozdílu mezi češtinou a slovenčinou, podání české jest právě tak na Slovensku platné, jako slovenské na př. v Plzni; tedy po té stránce není žádného rozdílu.

§ 5. konečně stanoví to, co máme uloženo článkem 9 mírové smlouvy. Tento článek 9. mírové smlouvy stanoví totiž:

"Pokud jde o veřejné vyučování, vláda československá poskytne ve městech a v okresích, v nichž je usedlý značný zlomek občanů československých jiného jazyka než českého, přiměřené příležitosti, zajišťující, aby dětem těchto československých občanů se dostalo vyučování v jejich vlastní řeči. Toto ustanovení nebude však vládě českoslovanské brániti, aby učinila povinným vyučování řeči české.

V městech a v okresích..." atd.

Tedy to stanoví mírová smlouva a to je zde do § 5. vsunuto.

A nyní dovolte mně, abych připomenul ještě k § 5., že jednou částí ústavního výboru byl dán podnět, aby do tohoto základního zákona přišla povinnost, že jazyk československý je povinným učebným předmětem na všech školách naší republiky. Ovšem tato otázka po dlouhé a dlouhé debatě byla rozřešena tak, že toto ustanovení nepatří do zákona základního, nýbrž do zákona školního. Tam musí býti tato zásada řešena, ne v zákoně základním. (Posl. Sís: Tam přiznána nebude!) To bude záviseti na příštím sněmu a na příští vládě. To závisí, pánové, zase všechno od nás.

Co se týče § 6., tu jest důležité ustanovení, které rovněž jest recipováno z mírové smlouvy, že totiž v jazykové otázce sněm podkarpatský má právo si sám zaříditi věc tak, jak chce. Ale zde jest jiná otázka ještě, ta, že musí býti podle mírové smlouvy zachována jednota státu. Článek X. ustanovuje, že Podkarpatská Rus bude vybavena nejširší samosprávou, slučitelnou s jednotností státu Československého. A tu ovšem, kdyby úřady naše neměly možností, aby dorozuměly se s úřady Podkarpatské Rusi a vice versa, tedy by ta jednotnost státu byla porušena. Tudíž musilo zde býti pojato ustanovení, které by nevylučovalo jazyka československého z Podkarpatské Rusi. Zároveň ale navrhli jsme, pro Podkarpatskou Rus ponechati § 1. v platnosti, kde jazyk československý i tam by byl státním a oficielním jazykem. To nebylo dobře možno, poněvadž by to odporovalo mírové smlouvě. To byl těžký problém, jak upraviti tuto otázku. Proto byla upravena tak, že bylo vloženo do § 7., že sněmu, který bude zřízen pro Podkarpatskou Rus, jest vyhraženo, aby upravil jazykovou otázku pro toto území způsobem, slučitelným s jednotností státu Československého. Zde jsme chtěli dáti tímto ustanovením možnost, by i tam bylo možno česky úřadovati.

Nyní, vážené shromáždění, přicházím k důležitému paragrafu, který za bývalého Rakouska natropil tolik zlé krve, který byl vlastně příčinou všech těch jazykových sporů, které u nás nastaly, kde mohl každý soudce kdykoliv a kdekoliv podpáliti tuto hořlavou látku, která zde byla, a mohl rozvířit tyto jazykové spory, kdy chtěl. Tomu nyní článek 7. má odpomoci. Již dnes v úvodním článku "Prager Tagblatt" křičí, že prý jsme se přizpůsobili methodě národa pánů atd. Pánové, prohlašuji výslovně, že to, co zde prohlašují Němci ve svých novinách, jest ta nejnespravedlivější a nejneoprávněnější výtka, kterou nám dělají. Kdo prostuduje tento zákon, musí říci, že jsme se zachovali k Němcům zcela loyálně, spravedlivě a že nám nesmějí vytknouti ani to nejmenší.

Tímto § 7. totiž odděluje se jazyk od věci samé, od věci sporu. Dříve, ve starém Rakousku, byla totiž spojena řeč s judikaturou, takže soudce sám mohl rozhodnouti jak o jazyku, tak o věci, mohl rozhodnouti, jestli žaloba sepsaná v nějakém jazyku, na příklad v češtině, jest přípustná, nebo naopak.

Konečně tomu zlořádu musíme odpomoci tímto § 7., kde se jazyk, tedy řeč odděluje od věci samé, odlučuje se od judikatury a dává se moci správní, takže správní úřad rozhodne, v jakém jazyku má ten který soudce přijímat žaloby atd.

Před nynějším § 8. část ústavního výboru navrhovala ustanovení: "Úředníci a zřízenci státní, jakož i úředníci a zřízenci ústavů a podniků státních musí býti znalí jazyka československého." Vážené Národní shromáždění, toto ustanovení zase je takovým choulostivým bodem a zase takovou otázkou, která byla rozvířena a kterou řešiti bylo obtížno. My jsme těžce nesli v Rakousku, že na příklad ministr železniční vydal drakonický výnos, že každý dělník, i na stavbě dráhy, každý hlídač a kde kdo musí umět německy, a dal provádět tento svůj drakonický výnos také drakonickým způsobem. A tu nevím, kdo by z vás chtěl, aby také k této věci u nás se sáhlo. Máme my také nutiti i ty, kteří toho naprosto nepotřebují a kteří nutně nemusejí, máme na příklad někde v Liberci nebo v Chebu atd. nutiti dělníka na dráze nebo hlídače k tomu, aby uměl česky? To, vážené Národní shromáždění, jistě nikdo z nás nebude chtíti a není toho také třeba.

Ale na druhé straně prohlašuji, že jistě také všichni úředníci, kteří mají důležité postavení v naší republice... (Posl. Dubický: Všichni úředníci!) Ano, to se rozumí samo sebou. (Posl. Sís: Každý úředník má důležité postavení!) Ano, já povídám: Úředníci, kteří mají všichni opravdu velmi důležité postavení, o nich se rozumí samo sebou, že budou uměti česky. (Posl. dr. Mazanec: To se nerozumí!) To vyplývá samo sebou z § 1. ve spojení s § 2., že úředníci musejí umět také česky.

Běželo nyní o to, máme-li to dát přímo do ústavního zákona, či patří-li to do pragmatiky úřednické, a tu ústavní výbor rozhodl se pro to, že toto ustanovení má přijít do úřednické pragmatiky, že má to býti ponecháno cestě nařizovací a že do zákona nemá to býti pojato. (Poslanec dr Hajn: Včera večer se ústavní výbor tak usnesl, ale ráno to bylo jinak! Poslanec dr Mazanec: Je pragmatika nařizovací cestou?) Zase to opakuji, bude to vaší věcí, věcí příštího Národního shromáždění, aby udělalo u vlády takové opatření, aby rozhodla tak, jak vy si přejete. (Posl. Sís: Proč ne toto Nár. shromáždění?) Třeba i toto Národní shromáždění to může udělat, to záleží naprosto na vás, na nikom jiném. Vy jistě máte tolik moci,... (Posl. dr. Mazanec: To se ukázalo!) abyste učinili takové opatření. Pane kolego Síse, jest spor o to, patří-li to do zákona či nikoliv. To je věc názoru. Ústavní výbor se rozhodl pro to, vynechati toto ustanovení a ponechat to řešení... (Posl. dr Hajn: Ráno jste rozhodli tak a večer jinak!) Já referuji jen, jaký byl výsledek, ať se to stalo ráno či večer. (Posl. Sís: Usneseno jest, že nemusí umět česky!) To není pravda, že nemusejí umět česky, to tím řečeno není, a prosil bych, aby ústavní výbor nebyl podezříván z něčeho, co nebylo jeho úmyslem.

Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP