Pátek 23. ledna 1920

Slavné Národní shromáždění, komu pak patří škola?

Patří ministerstvu vyučování? Myslím, že není ve správě školského odborníka, který by si troufal kladně na to odpověděti. Správa školská jest dozorčím orgánem, jest vedoucím orgánem, není však majitelem školství. Nejméně již školství obecního anebo národního, tohoto základu celé naší kultury, abych mluvil moderně. Správa školská má vydávati normy, správa školská má dozírati, aby ve školách se nic nedálo, co by bylo proti základům státu, ale nemá práva rozhodovati, a to mluvím z celého srdce a duše, proti rodičům, jakým způsobem jejich děti smějí anebo nesmějí býti vychovávány, proto, že výchova nepatří do právomoci vlády ani státu, nýbrž vychova jest tím, řekl bych, nejintimnějším prvkem každé jednotlivé rodiny, rodičů.

Děti nejsou majetkem státu a ještě dlouho nebudou, velectění. To ještě dlouho nenastane. Děti jsou majetkem rodičů, kteří mají ne zodpovědnost před státem, ale před vyšší autoritou, před Bohem, neboť my katolíci a věříci křesťané - a je nás hodně, těch věřících křesťanů - jsme přesvědčeni, že děti jsou darem božím, svěřeným rodičům, kteří za ně budou odpovídati, a ne darem státu, který má jistou mravní zodpovědnost jen jaksi v přenešené působnosti.

Ovšem, praví se a zdá se mi, jest-li se nemýlím, bylo to v novoročním čísle "Práva Lidu", že si nejvyšší náš správce nedovede představiti věřícího učitele katolického. Jestli se nemýlím, jestli správně cituji, tak bych na to měl dnes odpověď následující: Já si nedovedu představiti správce ministerstva vyučování a kulturního vedoucího činitete, který v tomto směru nesouhlasí s tím, aby školy byly upraveny tak, jak rodičové si toho přejí, a to nepronáším svého úsudku. Nedovedu si představit ministra, který ve škole by chtěl míti samé neznabohy. Ostatně těch věřících katolíků, ne těch matrikovýcb pouze, v učitelstvu bohudíky je na sta. A nejen u nás, také v Německu, a to, jak známo, v kulturních věcech jistě není za námi, ne-li před námi. Tam jsou tisícové organisovaných věřících katolických učitelů. A ve Francii, v Americe Severní, ve velkém soustátí, rovněž tak. Nás zatím není na tisíce, velectění, ale já doufám, že udělám tu radost panu ministru vyučování, že mu v dozírné době předvedeme zástup věřících katolických učitelů tisícový. Dále o té věci nebudu se šířiti, abych plány, které máme a je provedeme, předčasně nevyzradil na škodu věci dobré.

Tedy pravil jsem: Děti patří rodičům, o nich, o jejich výchově rozhodují v prvé řadě rodičové. Škola jest jen náhražkou rodiny. Škola má nahraditi výchovu rodiny tam, kde rodičové nestačí, ať svým povoláním, duševním fondem, anebo z jiné příčiny. A to bylo i v zákoně dosud ptatném a jest obsaženo, neboť podle platných zákonů nikdo není povinen posílati děti do veřejných škol, když nechce, poněvadž může výchovu a vyučování svých dětí svěřiti učitelům soukromým, ovšem pak se děti musí podrobiti zkoušce, když věk školský se končí a jedná se o vysvědčení propouštěcí.

Po mém úsudku jest tudíž nesprávný postup, když správa vyučovací si počíná tak, jako kdyby rodičové neměli žádného práva, a škola nemusela by nijak šetřiti jejich názorů, jejich požadavků, jejich cítění, přesvědčení a toho všeho, co rodinu činí rodinou... (Hlas: Terorismu v továrnách, školách a všude! Na to přijdeme.) Výchova, podle zásad všemi velikými vychovateli stanovená, praví: Výchova a vyučovaní musí býti jednotné. To jest základní prvek, na kterém se musí budovati. Jednotné ve všem. Naše škola nynější a naše výchova není jednotná, když v jedné třídě učitel vykládá dětem, že to, co před tím vykládal katecheta, jest nesmysl, že to jsou bajky pro hloupé babičky, a jsou ještě horší věci, které se vykládají, a ve druhé třídě se mluví něco jiného, ve třetí zase něco jiného, ale vše směřuje k sesměšnění, podvrácení náboženského cítění dítek. Kdyby správce školy, jako vedoucí, měl konati svou povinnost, a má ji konati a postarati se o jednotnost výchovy za takových okolností znemožněnou, pak přijde organisace a po ní náš nejvyšší úřad školský a vyučovací, a ten dá rozkaz, jak se smí nebo nesmí postupovati, s ostřím proti všemu, což katolíkům je předrahou posvátností, a zboří poslední zbytky jednotné výchovy. Jest to zjev přežalostný. Já tohoto rozvratu výchovy ucelené, bezpečné a jisté nesmírně lituji, ne v zájmu nějaké strany, nýbrž v zájmu školy, v zájmu celého národa, neboť, jestliže nám někde, slavné shromáždění, rozervanost působí nesmírné škody, pak jest to škola rozervaná, rozvrácená bojem protináboženským, škola, která sice o sobě praví, že jest školou Komenského, ale nemá s Komenským nic společného, nejvýš snad ten nápis, který zbyl na některé škole a připomíná Komenského; neboť Komenský, a jste zde i znalci věcí školských, víte tudíž, že nejen žádá, nýbrž prosí, zapřísahá náš národ, aby veškeru vychovu dítek, své budoucnosti, veškeré školství, všechno to, co v zájmu dobra těch budoucích pokoleni potřebujeme a žádáme aby všechno bylo budováno na základě náboženském, a žadá to tak přísně (Hluk. Výkřiky), žádá to tak důrazně; já jsem Komenského oslavoval ve škole 42 let a nikdy jsem neopomenul připomenouti toho velikého učitele (Hluk. Výkřiky), který výslovně žádá přesně výchovu ve škole náboženské, jak spisy a nauky jeho dokazují. (Hluk).

Předseda (zvoní): Slovo má p. posl. Kadlčák.

Posl. Kadlčák (pokračuje): Celá řada národů a všech věků s Komenským dokazuje (Hluk.)

Předseda (zvoní): Pan kolega má 25 minut. Prosím, aby nebyl zkracován.

Posl. Kadlčák (pokračuje): Pánové, já si netroufám prohlašovati svým jménem jako nějaká autorita, co znamená náboženský jednotný podklad výchovy naší, ale uvedu o věci u zkušených vychovatelů nesporně na rychlo jenom několik citátů. Známý vychovatel Trotzendorf v Německu napsal: "Slunce strhá s nebe, jaro béře roku, kdo odstraňuje náboženství ze škol, anebo mu přikazuje místo podřadné." To praví jeden z německých vychovatelů. A franconzští? Nekonečná řada jich, počínaje, vlastně není to první, Rousseauem, Diderotem a těmi revolucionáři, o kterých se domnívají, že jsou těmi neznabohy, až do nynější doby hlásají a žádaji, aby veškerá výchova a vyučování bylo budováno na základě náboženství, a to ne náboženství nějakého mlhavého, náboženství, jaké si prý každý může utvořiti a zformovat jak chce, nýbrž náboženství, určitého, takového, jak my si je představujeme, když žádáme pro své děti výchovu na podkladě katolické víry.

Pak na př. ten pověstný Diderot, ten pověstný nebo slavný republikán a původce hrozných věcí: "prvním důležitým poznatkem, ku kterému mládež vedeme, má býti náboženství". To praví jeden z těch největších revolucionářů. Francouzský filosof Bayle vyslovuje souhlas s tím stanoviskem, známý politik francouzský Viktor Hugo praví: "na soud měli by býti pohnáni oni rodiče, kteří posílají dítky do škol, na jejichž dveřích čteme napsáno: zde se náboženství nevyučuje." To převeliký politik francouzský. Jeden z těch původců republiky, ten za neznaboha považovaný Rousseau, praví mezi jiným a nesmírně často mluví o náboženství: "o mravouce bez boha nelze mluviti. Někteří rádi založili by cnost na pouhém rozumu. Než přiznávám se, že neshledávám pro mravnost žádný základ solidnějším než náboženství." To praví Rousseau. A to praví podobně Montesquien. To praví známý Cousin, Guizot a nekonečná řada francouzských vychovatelů, o nichž jistě jsme přesvědceni, že nechtěli sloužiti jakémusi domnělému klerikalismu, kteří měli na zřeteli a na mysli dobro, prospěch, blaho, velikost svého francouzského národa.

A že toto stanovisko bylo správné, ukázala poslední válka. A správně řekl Thiers, tuším druhý president nynější třetí republiky: "Škola není dobrá, není-li umístěna ve stínu chrámu."

Podobné výroky bychom mohli uváděti od vychovatelů a politiků anglických, vlašských, německých, konče třeba tím posledním, Foestrem.

Abych přešel k jiné věci, připomínám ještě stručně, že Foester založil novou školu, moderní, pokrokovou, podle nynějších našich hesel, zcela zbavenou náboženských prvků.

Prováděl tam důsledně vyučování a vychovávání beznáboženské. Když s tím zbankrotil, poctivě jako čestný muž řekl: Na písku jsem budoval. A vrátil se k výchově náboženské. A jak známo, jest nyní Foerster tím nejhouževnatějším, ale také tím nejdůslednějším a vědecky nejlépe vyzbrojeným zastáncem školy náboženské, zastáncem výchovy náboženské. Nalézám se tedy, páni kolegové, i vy ostatní, ve velmi dobré společnosti, když pravím: A my čeští katolíci žádáme to, co žádal Komenský a celá ta řada vychovatelů, pro naše dětí.

Pro vás toho nežádáme, velectění pánové. Zřiďte si svoji školu podle svého. Ale nám katolíkům dejte svatý pokoj, když my chceme a prosadíme to za všech okolností, aby naše děti katolické byly vychovávány v katolických školách od učitelů nábožensky cítících. Vaše školy ať vychovávají zase vaše děti dle vašeho přání, třebas v čirém bezbožectví.

Při tom pravím: Dá se mysliti, aby švec výtečně vyučil zámečníka? Aby někdo, kdo se vyučil perníkářem, znamenitě se osvědčil v krátké době v elektrotechnice? Jsou případy, že někdo... (Hlas: Lajtnant aby se stal arcibiskupem!). Pane kolego, to je neobyčejně dnchaplné a já pravím, že ten arcibiskup musil se tomu arcibiskupování také vyučiti. Čeho kdo nemá, druhému nedá. Kdo nemá víry, jak může vychovávati na základě víry? Pravíte, že se vychovávati má na základech vědeckých. Na kterých? Na základě vědy, která včera byla, nebo dnes nebo zítra bude? Slyšeli jsme od velmi vážného a jistě vědecky kvalifikovaného kolegy prof. Mareše, když mluvil o tom, jakou jistotu poskytuje tak zvaná věda, jak jest neomylná, jak daleko jí můžeme věřiti, jak daleko zasluhuje, abychom se podle ní řidili. U nás tedy jest zásada, kterou jsem zde opakoval, ale připomenu: pro naše děti katolické školy, a toto stanovisko nebudeme jenom my hájiti, na tomto stanovisku budou státi, kteří po nás přijdou, a toto stanovisko z těch místností a z tohoto nového paláce nevymizí, dokud nevymizí poslední katolický otec, katolická matka. (Výborně!) Lid, rodičové si to vynutí.

Buďte jisti, že toto stanovisko způsobí vám ještě nejednou těžké hlavy, buďte jisti, že nejednou v republice se bude leccos zachvívati, otřásati, ba bořiti, když nejpevnější základ státu spořádaného budete stále a stále bořit a podemílat. V zájmu republiky, v zájmu státu, ba i v zájmu vlády samé pravím to jako oposičník jest, abyste nejenom nic neměnili, nic nesnažili se rozvrátit, nýbrž abyste ho opírali se všech stran, poněvadž stát neznabožský, pohanský, nevěrecký v této době nemá budoucnost. (Výborně!)

Bohužel, že v těchto otázkách nerozhoduje vždycky věcnost, zkušenost, nerozhoduje vždycky znalost, nýbrž často rozhoduje heslaření, heslo. To se řekne: Škola naše republikánská se musí odrakouštiti, odcírkevniti a někteří zase říkají: odučitelovati a ještě jiné věci se mluví. A co se tím míní, pánové? My jsme se ničím neodrakouštili. Tady pan ministr sám přiznává, že zákony rakouské podnes platí. Řekl to včera ve své odpovědi. Chceme se odcírkevniti. Ano, s Pánem Bohem, když se někomu líbí. Já tomu nezabráním, to je jisté. Když máte, pánové, chuť se odcírkevnit a když rodiče budou tak nerozumni a těm odcírkevněným učitelům svěří své děti, jest to jejich věcí, věc jejich svědomí. Ale my je v tomto směru nebudeme podporovati. Či snad myslíte tím odcírkevněním školy, když podle úředního listu, který zaznamenává velmi pečlivě a svědomitě každý rýpanec do katolíků a církve naší, ale přejde mlčením "duchaplným" leccos, co by se Praha měla o školství dověděti, v posledním čísle vládního listu čtu o velikánské, světoborné události: "Jednota učitelská Velkého Brna na svém shromáždění zdůraznila mezi jiným, že naše školství a již v našem ústavním zákoně- že to musí býti naznačeno - musí býti úplně od církve odloučeno. Kdyby nyní mělo býti postupováno opatrnicky, - my tom rozumíme, co se tím míní - to jest přece ještě řečeno s tím taktem, na který se klade tak často důraz - to by znamenalo hroznou pohromu a dokázalo, jak jsou vyspělí a jak pod jejich správou ta škola bude báječně prospívati. Celému světu ohlašují, že velká část z nich - myslíte, půjde do kursů, aby se naučili trochu methodicky vyučovati, aby se zase sučitelovali a stali se tím, čím mají býti, vychovateli a učiteli? Ne! Vystoupí z církve - a já dodávám: nyní konec bude "církevnictví" ve škole, církev bude asi úplně shroucena. - Tím se má školství zdokonaliti, výroba povznésti, národ zušlechtiti?! To ukazuje, jak my v našem státě jsme malicherní a povrchní a jak o takových velkých problémech neumíme si ani vážně pohovořit, natož uvažovati, k nápravě zla patrného cestu hledati.

Velectění! Mluvíte často a píšete:

Pro všechny budiž v republice "volnost, svoboda, rovnost", to mluvíme, píšeme a hlásáme, ale ve skutečnosti teror na všech stranách a ve škole se zahnizďuje, ulpatňuje teror, nadvláda - jak bych to tak řekl? - malé skupinky duševních parvenus. To slovo nejlépe přiléhá. Ne nejmoudřejší a nejzkušenější rozhodují a vedou, nýbrž ti nejméně schopní, a nejméně zkušení, kteří včera přišli z nějakého ústavu, kde složili "válečnou" maturitu. Ti reformní školství směrem a duchem, který musí skončit zkázou celku. Co pak byl Komenský proti takovému novodobému panu kolegovi, který již se bude připravovat na nějakou zkoušku, ale zatím "řeší" problémy věků příštích planým žvastem, třeba někde v hospodě?

A ten teror sahá již tak daleko, že chtějí vydávat předpisy, co každý člen učitelstva smí a nesmí konati. Co smí a nesmí věřit; s kým smí a nesmí promluviti způsobem slušným. Proti teroru nebudeme se brániti protiterorem, nýbrž pravdou a tím, co člověka činí člověkem, ušlechtilostí, vzdělaností a opravdovým pokrokem ve všem dobrém, idealismem křesťanským. My nijak neschvalujeme, když by se konalo ve škole něco, co odporuje a porušuje platné zákony, odsuzujeme každé násilí.

AIe na druhé straně, když se vydá nařízení o výzdobě škol, - o kterém velmi dobře a případně to kvituji, pan ministr včera řekl, že to přísluší místní školní radě, jako zástupcům vydržovatelů školy - vyloží se to pak ve mnohých školách, že se znak víry křesťanské, svatý kříž "odstraňuje" - jak se tomu říká - způsobem tak surovým a ani u Tatarů a pohanů neobvyklým, že to musí zaraziti a otřásti duší každého slušnějšího člověka. Pak nám to nezazlívejte, když s těchto míst tyto věci připomínáme a prohlašujeme, že budeme se vám odvděčovat tak, jak se zachází s námi, a pohan sv. kříže, tupení náboženství, protináboženských štvanic ve škole nestrpíme.

Vím, že ministr toho nenařídil, jsem přesvědčen, že ministr toho úmyslu nemá aby stále a stále dráždil, provokoval kde jakého věřícího křesťana, ale jednotlivci jeho nařízení si vykládají a provádějí takovým způsobem, že je z toho anarchie ve škole a budí se protirevoluce rodičů. A kam to povede, když rodiče a učitelé a správy škol budou v ustavičném boji? To je něco hrozného, nejhorší, co se u nás muže stát, vždyť se tím zdárná výchova vůbec znemožní. Proto končím své vývody a lituji, že otázky tak ohromného významu pro celek národní nemohu rozvésti dále, když prosím pana ministra jako aspoň po zákoně povolaného nejvyššího správce, aby netrpěl nesnesitelných lidu výstřelků bezbožeckého vandalismu ve škole, nýbrž aby přesně a striktně nařídil povolaným činitelům podřízeným, jak si mají počínati, a to zvláště Zemské školní radě s ostatními činiteli, by nemohli se pak všelijak vykrucovat.

Končím přáním, abychom při této kapitole, že to a ono děje se bez jejich vědomí, abychom ani zde, ani jinde nebyli nuceni výchovu správnou hájiti proti útokům nezřízeným. (Výborně! potlesk.)

Predseda : Slovo dále má pan kolega dr. Kolísek.

Poslanec dr. Kolísek: Slavné Národní shromáždění!

Jménem slovenského klubu ujímám se slova ke XIII. kapitole našeho rozpočtu "Ministerstvo školství a národní osvěty". Budu mluviti hlavně o kulturních a uměleckých záležitostech Slovenska. Umění, Slovensko, umělecké Slovensko, tento předmět svádí jistě ke krasořečnickým výlevům, k esthetickým výkladům neb i politickým projevům. Ale to nejsou příčiny, pro které jsem se hlásil ke slovu ve speciální debatě rozpočtové.

Moje vývody budou skutečně specielní debatou, t. j. poukazem na několik jednotlivostí specielních v rozpočtu, z nichž některýn přiřknu dík a chválu, některým však připojím stesk, želání po nápravě, po doplňcích, a to v některých položkách ještě pro rozpočet tohoto roku. Chválím v rozpočtu národní osvěty, na příklad na str. 272, jak v položce "veřejné knihovny", na kterou je preliminář 1/2 milionu, výslovně se praví: "hlavně na Slovensku". Nebo chválím položku "zvláštní záchrany osobitných výtvorů duchovních a hmotní kultury lidové na Slovensku". Chválím položku "zvelebování lidového průmyslu uměleckého" pod dvěma čísly na této straně. Chválím zřízení komisariátu při zplnomocněném ministerstvu v Bratislavi pro ochranu památek, kdež jest síla velmi platná v osobě komisaře a kdež je systemisováno i místo uměleckého historika i architekta.

Než, jak jsem již napověděl, máme také některé stesky do přítomného rozrozpočtu. Pravda, že jako člen slovenskébo klubu já sám i moji kolegové budeme hlasovati pro rozpočet, ale to nevadí, abychom nepředložili zde některých přání a žalob.

Uznávám, že všechen rozpočet na osvětové potřeby naší republiky má cifru dosti chudobnou. Na tyto potřeby, jak jsou představeny rozpočtem školství a národní osvěty, jsou obětována ani ne 2 % celého rozpočtu - jen 1.9 %. A když pro celý národ, na spojení Čechů se Slováky, tak málo je věnováno, je přirozeno, že na Slovensko zvláště vypadá pak tím méně. Někdo by snad řekl: Což umění na Slovensku! Mají Slováci umění, mají umělce?

Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP