Úterý 28. října 1919

Schůze zahájena v 11 hod. 15 min. dopol.

(Předseda NS. Č. Tomášek uvádí za nadšených ovací do dvorany presidenta republiky dra T. G. Masaryka.)

Přítomni:

Předseda N. S. Č.: Tomášek.

Místopředsedové: posl. Dula, dr. Hajn, Konečný, Udržal.

Zapisovatelé: dr Stojan, dr Herben;

větší počet poslanců.

Zástupcové vlády: Předseda vlády: Tusar a členové vlády: Habrman, Klofáč, Prášek, Sonntág, dr. Veselý dr. Heidler, Švehla, dr. Winter, Houdek, dr. Franke, Hampl.

Z kanceláře sněmovní: JUDr. Haasz, tajemník sněmovní; zástupce jeho Dr. Trmal.

Předseda (po zapění obou národních hymen pražským Hlaholem, zvoní):

Pane presidente! Dámy a pánové! Zahajuji dnešní slavnostní schůzi Národního shromáždění, svolanou v první výroční den dokončení naší národní revoluce, která nás osvobodila z rakouského žaláře a uvedla pod vlastní střechu. A činím tak s radostí mimořádnou: neboť mohu ve středu našem pozdraviti a uvítati našeho pana presidenta (Dlouhotrvající potlesk a volání slávy. Shromáždění povstává a připravuje presidentu republiky nadšené ovace), který s ochotou, vlastní zlatému jeho srdci, vyhověl našemu pozvání a zavítal do našeho středu, aby proslovil k nám a přes hlavu Národního shromáždění k celému národu svoje poselství. Nemohu si věru ani představiti slavnostnějšího povznesení prvního našeho Národního svátku svobody a samostatnosti, než právě tím, když on, jako zosobnění a ztělesnění naší národní revoluce, on, který svým celým životním dílem - na což se nezřídka zapomínává - již před dávnými lety revoluci tu připravoval, národ předem vychovával, on, jenž revoluci, když udeřila hodina osudu, s národem již připraveným a s národem duševně vyzrálým vedl, a jejž potom osvobozený národ nakonec postavil v čelo své republiky, věda dobře, že nemá nikoho k úkolu tomu povolanějšího - nemohu si opravdu představiti, že by mohl povznésti svátek náš Národní někdo jiný, než právě on, když promluví k národu a naznačí, kudy je cesta a k jakým cílům a k jakým metám jest nám se bráti.

Ale dámy a pánové, pociťuji současně v tom okamžiku, kdy zahajuji tuto slavnostní schůzi, potřebu, dotknouti se i významné druhé okolnosti, která vtiskuje dnešní naší schůzi zvláštní ráz. Schůzí tuto konáme v místnosti, v níž se naše národní revoluce - pokud šlo totiž o její část tady uvnitř starého Rakouska, o revoluci na půdě domoviny - připravovala, z níž vlastně v nezapomenutelných nám všem okamžicích toho celého převratu, osvobození národa bylo prvně váhou dokonaného díla proklamováno, a jež tehdy byla jaksi ohniskem celé české revoluce. Tedy odtud, s tohoto místa zněla prorocká slova, jimiž burcoval národ Alois Jirásek a jež nevystižitelnou velebou vznášela se touto síní a odtud do celého národa. Tady vykonána byla přísaha, kterou jsme definitivně súčtovali s bortícím se Rakouskem a přihlásili se k revolučnímu praporu, na němž napsáno bylo: Samostatný stát svobodnému národu. Jaký div, že sama potřeba srdce vedla nás v den výroční radosti znovu sem, kam nás víže tolik upomínek na krásné okamžiky našeho úsvitu revolučního i zářného rána naší samostatnosti a svobody. Tehdy rozpínali jsme tu křídla k revolučnímu rozletu a dnes se tu radujeme z díla dovršeného.

A teď, po několika těchto úvodních slovech, přistupme k vlastnímu úkolu dnešní schůze. Prosím pana presidenta republiky, aby se ujal slova, aby s námi sdělil svoje poselství. (Shromáždění povstává.)

President republiky československé

dr. T. G. Masaryk

(uvítán bouřlivým, dlouhotrvajícím potleskem, čte): Pane předsedo Národního shromáždění, paní a páni poslancové!

Pan předseda Národního shromáždění ve shodě s vládou pozvali mne, abych dnes promluvil; přislíbil jsem rád a nerad. Nerad - neměl jsem kdy řeč svou náležitě vypilovat; rád - mám vhodnou příležitost, povědět slovo k některým žhoucím otázkám dne. Dnešní den zakončuje řadu památných dnů naší revoluce a politického vítězství; byl prohlášen za svátek národní a hodí se tudíž velmi dobře k vážným úvahám o nedávné minulosti a blízké budoucnosti.

Mnoho bude se dnes vzpomínat našeho revolučního hnutí a sám mám po této schůzi zahájit viditelnou jeho historii; zde uskrovním se na stručnou úvahu.

Naše revoluce měla zvláštní ráz. Za hranicí spočívala v promyšlené a pilné propagandě a diplomatické práci; vedle toho zorganisovali jsme armádu a připojili jsme se k válčícím Spojencům, od nichž jsme byli uznáni za pravidelnou válečnou moc. Doma se pracovalo s naší strany bez krveprolití, třebaže habsburské Rakousko brutálně naše lidi věšelo, střílelo a všemožně potlačovalo. Je to jistě zvláštní revoluce - revoluce po výtce pracovní a právě tím v nejlepším slova smyslu demokratická; a tato revoluce zajistila nám vítězství. Vítězství veliké. Bylo často řečeno, že státy trvají, čím vznikají. Naše republika vznikla pravidelným bojem v poli a prací a prací naše republika se udrží; boj, doufám, nebude již potřebný. Přestáli jsme v poměrném klidu již jeden rok; fysiologové nám říkají, že prvý rok lidského života je pro trvání individua rozhodný. Snad smíme analogie užít také pro náš stát. Ovšem - jest naším úkolem, politikou hodně promyšlenou naší republiku nejen udržet, nýbrž dokonale vybudovat.

Dědictví rakousko-uherské a těžká poválečná situace Evropy a specielně Evropy Východní dělají nám náš úkol obtížným.

Historikové a politikové mnoho uvažovali o poměru politiky zahraniční a vnitřní. Byly vysloveny theorie, že politika zahraniční je důležitější, jíní přiřkli větší důležitost politice vnitřní. Větším dílem, že někdy mají poměrně větší důležitost události a poměry zahraniční, někdy vnitřní; v celku však kladl bych důraz na harmonii obojí politické činnosti. Na každý způsob musíme si zvykat při vší naší veřejné činností doma pamatovat na to, jak zároveň působíme za hranicí. Každý pozorovatel může se snadno přesvědčit, jak na př. náš obchod do značné míry je závislý na zahraniční politice. Stejně naše finance a celý náš průmysl, také naše zemědělství a naše sociální reformy a vůbec všecka naše politická práce jsou v úzkém vztahu k politice zahraniční. Rozumí se to samo sebou, ale svět už je takový, že se musí zdůrazňovat věci samy sebou srozumitelné.

U nás však musí to být zdůrazněno ze zvláštního důvodu. Rakousko-uherský carismus nedovoloval nám Čechům a Slovákům rozhodující účasti ve vládě a v zahraniční politice; odsud lze si vyložit fakt, že jeví se u nás jistá bázeň před odpovědností a že se zapomíná na to, jak naše postupování působí za hranicemi. Vídeň nenaučila naše lidi rozhodovat a neměla je k tomu, aby se stále obzírali po světě. Avšak teď máme svůj vlastní stát a ten vyžaduje smysl pro odpovědnost a světový rozhled; jest nám třeba státního smyslu, smyslu pro stát. Mnozí němečtí historikové a politikové vytýkají Slovanům a také nám Čechům a Slovákům, že toho státního smyslu nemáme, že ho mají jen Němci; stačí připustiti, že vídeňský a budapešťský absolutism donutily nás ke stálému odporu ke státu a tím uvykli jsme negaci státu. Tuto negaci musíme teď nahradit positivním smyslem pro stát.

Jestliže si přeju sesílení státního smyslu, nemluvím pro stát všemohoucí a absolutistický.

Náš nový stát nevyžaduje pouze tento všeobecný smysl státní, nýbrž my potřebujeme pro úspěšnou administraci nové úřednictvo; chcete-li, novou byrokracii. Novou - to jest, pracovitou, svědomitou, čestnou a poctivou, a při tom myslící a myslivou. Nové poměry, tvoření nového státu vyžaduje nejen od nejvyšších autorit vládních a od parlamentu, nýbrž od každého úředníka tvoření nové praxe, nestačí jen zákony a nařízení. Každý úředník je teď do jisté míry zákonodárcem. Odrakouštění administrace nesmí zůstat jen heslem!

Zkrátka - v politice vnitřní i zahraniční, musíme se teď postavit výše, hodně výše, musíme mít odhodlanost a odvahu, být většími, být světovými. Úspěšné vybudování našeho státu vyžaduje účinný boj všech proti demoralisaci, která válkou a shroucením Rakousko-Uherska byla způsobena. Na tu demoralisaci se žaluje ve všech státech. Ale zdá se mi, že u nás se poněkud jednostranně ukazuje jen na velké přestupky, kdežto se zapomíná na přestupky v malém. Pozoruji, že často žalují na zločince lidé, kteří sami nešetří pořádku a práva v malém. (Výborně!) Volá se po silné ruce, po diktatuře, po přísných zákonech - já bych chtěl zdůraznit, že každý jednotlivec a jednotlivé organisace musí pracovat k očistě. Máme tisíce a tisíce spolků, máme různé organisace a jednoty učitelské, úřednické a j., máme Sokol, máme obecní správy, máme svůj parlament, máme svůj tisk, ať každý ve svém působišti a okolí se zasadí o mravní ozdravení.

Neomlouvám naše poměry, pravím-li, že se mi naše nervosní netrpělivost zdá být do jisté míry neoprávněnou. Cizinci, kteří mne navštěvují, velmi často srovnávají naše poměry s poměry v okolních státech a pochvalují si náš celkový stav. Mně samému by nestačilo, že jest u nás lépe, než u některých sousedů. Přece musím uznat, že se poměry povlovně lepší; na každý způsob nestačí, očekávati mravní pomoc a spásu jen od státu, in concreto od byrokracie. Na jedné straně na tu byrokracii stále se žaluje, ale na druhé jí odevzdáváme svá pole a luka, své dílny a továrny, a konečně jí chceme přenechat i svou duši, vychování našeho karakteru. (Výborně!) Budiž zdůrazněno se vší rozhodností, že náš nový stát, že republika a demokracie potřebují vedle svého administračního aparátu a armády také pevný mravní základ (Výborně!), bez mravních, bez charakterních jedinců, bez zdravých rodin, bez věrného přátelství, bez loyálnosti k různým společenským organisacím, jejichž jsme členy, bez solidnosti ve vší naší činnosti nemůže býti silné republiky. (Výborně! Potlesk.) Demokracie bez uznání mravní autority, autority zásad a povolaných osob, je nemožna. (Výborně!)

Dosáhli jsme samostatné republiky, protože jsme horoucně věřili ve své národní ideály, že jsme ve svém nitru uznávali a ctili něco svatého a že jsme měli důvěru v lidi a lid; a stejně udržíme si svoji republiku a demokracii, když budeme věřit ve své ideály, když uznáme to svaté a když budeme důvěřovat jeden v druhého. (Výborně! Potlesk.) Dobří političtí spisovatelé, jmenuji ze starších Tocqueville-a, ze živoucích Bryce-a, upozornili na Ameriku a její republiku, že jest umožněna velkou úctou k náboženství a mravnosti. Naše republika demokratická, která se vzdala starých politických autorit, která se vzdala monarchismu a militarismu, bude pevně spočívat jen na všeobecné mravnosti (Výborně!), podle vzoru demokratických republik, zejména Ameriky usilujeme také o rozluku státu a církve a uvolňujeme se takto od církevní autority, jak ji Rakousko vybudovalo. Avšak to neznamená uvolnění mravnosti, nýbrž musí naopak znamenat sesílení všeobecné mravnosti. (Výborně!) Protože Habsburkové zneužívali církve ke své politice, proto u nás církev se dostala do nevážnosti a lidé neradi slyší mravně napomínat; nám však nesmí stačit negace církví, a nesmíme se stydět, positivně usilovat o zvýšení veřejné a všeobecné mravnosti, o tu vnitřní sílu, kterou Havlíček tak neohroženě požadoval. A nerozpakuji se opakovat, že v rozluce státu a církve vidím také prostředek pro sesílení autority náboženské. (Výborně! Hlučný potlesk.)

S tohoto mravního hlediska dívám se také na časové úkoly sociální reformy. Řekl jsem už a opakuji, že tyto reformy musí být pronikavé. Mluvíme všichni o socialisaci. Socialisace za docela abnormálních poměrů, způsobených dlouholetou válkou, je úkol velmi těžký a odpovědný. Vynikající socialističtí vůdcové a spisovatelé prohlašují ji za dané poválečné situace přímo za nemožnou. Chci k věci něco pověděti.

Socialisace předpokládá veřejnou kontrolu všeho hospodaření. Tak, jak se žádá státní rozpočet, stejně tak musíme žádati veřejný rozpočet všech podniků a závodů ve státě, rozpočet výroby, rozpočet všech potřeb. (Výborně!) Marx a jeho stoupenci správně analysovali anarchii novodobé výroby: beze znalosti všech hospodářských sil, beze znalosti celkové produkce a potřeb nelze zahájit úspěšné socialisace.

Socialisace dále není možná, jestliže massy pracujícího lidu, jestliže dělnictvo se nenaučí pochopiti celý proces výroby a distribuce. Nestačilo by tak zvanou buržoasii diktaturou k socialisaci přinutit; (Výborně!) žádné násilí není blahodárným, a to neplatí pouze o násilí politickém, nýbrž i hospodářském a sociálním. (Výborně!) Při sociaIisaci neběží také pouze o to, aby dělnictvo se súčastninilo vedení závodů. V normálních poměrech správa nějakého závodu již hotového není věcí nejtěžší; avšak při hospodářské a sociální reformě tak pronikavě neběží jen o spolusprávu nebo převzetí závodů zavedených, nýbrž o vytvoření, zavedení závodů nových, neb alespoň o zdokonalování a účelnou přeměnu závodů a celé hospodářské praxe a organisace. (Výborně!) Pro produkci je třeba podnikavosti a podnikavosti je tím více třeba, že všecky státy, celá Evropa je válkou ožebračena. (Výborně!) Pravím-li: podnikavost, tož nemyslím na spekulaci a hyperspekulaci (Výborně!), která se právě v abnormální době tak zhusta zjevuje, nýbrž na podnikavost tvůrčí, na vynalézavost, na geniální využití daných poměrů a vytvořování nových statků. Neběží jen, abych tak řekl, o socialismus distribuce, nýbrž o socialismus produkce. (Výborně!)

Mluvím-li o této podnikavosti a tvořivosti, neříkám tím, že se jí nedostává dělnictvu a že jí oplývá buržoasie. Naopak, mám-li býti upřímným na obě strany, musím si postěžovati, že část naší buržoasie zdá se mi trpět nedostatkem právě té podnikavosti. Nemýlím-li se, naše industrie, srovnána s industrií západních států, má na sobě ještě ráz řemeslnické dílny. Je právě mladší. Vím, že v tom je jistá přednost, ale jest v tom při dané konkurenci světové také slabost. Tak jako politicky se musíme vyšinout k světovému rozhledu a k politice opravdově světové, stejně musí se všecko naše národní hospodaření, naše industrie, naše zemědělství, náš obchod a naše bankovnictví státi v nejlepším slova smyslu světovým. Vím, že se staly i v tom velké pokroky, ale poměry nového světového hospodařeni nutí nás, zanechati zděděnou hospodářskou malost. Buržoasie opravdu podnikavá dohodne se s inteligentním, podnikavým dělnictvem. Mne v historii nové doby vždy zaráželo chování dědičné aristokracie. Jak málo pochopila aristokracie francouzská znamení své doby, jak málo naučila se aristokracie rakouskouherská z politických a sociálních revolucí doby nové! A mně se často zdá, že novodobá buržoasie, tak zvaný velký kapitál, kráčí v tom v šlépějích staré aristokracie. (Výborně!) Platí zde slovo starého filosofa: "toho, kdo chce, osud vede, toho, kdo nechce, vleče". Problém socialisace vyžaduje velmi opravdového a upřímného přemyšlení a dobrého vzdělání dělnictva i kapitalistů; avšak dívám se na úkol socialisace nejen jakožto na úkol hospodářský, nýbrž také jakožto na požadavek mravní. Nevěřím, že tu běží o pouhý materialismus; ostatně snesu snáze materialismus hladového, než přesyceného. (Výborně! Potlesk.)

Prosím, neočekávejte ode mne podrobného programu socialisace. To jest úkolem nejen vlády, nýbrž také parlamentu a představitelů dělnictva a buržoasie. Ale je důležito, abychom si uvědomili tendenci doby a ducha, ze kterého sociální reformy se musí rodit. Poslanec Němec nedávno zdůraznil, že v nedlouhé době trvání naší republiky nekrvavým způsobem bylo dosaženo mnohých a cenných sociálních reforem. Myslím, že všecky strany s největší upřímnosti přijmou heslo: pronikavé sociální reformy bez krveprolití. (Výborně! Dlouhotrvající potlesk.)

Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP