Pátek 27. června 1919

Ale pánové, porovnáme-li úžasnou píli a odhodlanost a energii celé té armády obětavých pracovníků s výsledkem jejich práce, který je nejistý, vždyť všecky ty akce nemají pevného finančního základu a jednotného organisačního řádu - porovnáme-li ohromný počet trpících dětí, které potřebují soustavné a trvalé péče tělesné i mravní, vzpomeneme-li, že není v republice jenom Praha, že např. dítě českého severu trpí ještě více a což dítě na Ostravsku a Opavsku - zkrátka všude ve všech koutech republiky že naleznete smutné vyčítavé oči dětské, jak zde o nich v prvé své řeči promluvila sl. kol. dr. Masaryková - když, pánové a dámy, uvážíme finanční poměry našich obcí a položku v rozpočtu min. sociální péče a zdravotnictví věnovanou na péči o mládež, pak se neubráníme pocitu mučivé starosti, aby všecka ta práce dosud vykonaná s takovou přímo nadlidskou obětavostí nebyla marnou. A považuji přímo za povinnost každého z nás, abychom se o to všemi silami přičinili.

Podala jsem v prosinci 1918 návrh podporovaný sl. dr. Masarykovou, aby některých vyvlastněných zámků a letohrádků bylo použito k zařízení Domovin pro děti, které potřebují zvýšené péče - myslela jsem tu v prvé řadě na sirotky pro které nemáme ústavů a jichž osud je nejsmutnější ze všech. Mělo to být opatření prozatímní, než budou moci obce zřizovati své místní Domoviny dětské, ve kterých naleznou útulek nejen místní sirotci, ale i ostatní děti, jichž matky nemohou nebo nedovedou se jim tak věnovat, jak toho zájem dětí vyžaduje. Doufala jsem, pánové a dámy, až bude léto, že Národní shromáždění dá československým dětem jako první zástavu lepší budoucnosti šlechtické zámky a parky k disposici, aby tam za náležitého dozoru a péče ozdravěly, aby se vrátila radost a důvěra v život do těch zahořklých, utýraných srdíček dětských. Doufala jsem, že už v květnu zahlaholí jarý dětský smích v bývalých panských síních a zahradách, že tam bude dítě vráceno svým hrám a soustavné výchově i vyučování. Doufala jsem, že nastane aspoň v tomto směru pořádek, že velcí lidé všichni bez rozdílu budou donuceni pracovati, aby mohly malé děti si hráti.

Ale zklamala jsem se, nestalo se tak. Nadále velcí lidé si hrají a malé děti pracují. A tu mimochodem dovolte, abych vám zde uvedla zajímavou scénu z Libně. Děti si tam v předvolebním zápase, nakaženi od nás velkých, uspořádaly také schůzi malých. A jedna z těch asi 11letých dcerušek tam řečnila a vykládala: "Velcí lidé myslí jen na sebe, na nás si vůbec nevzpomenou. Pro sebe nastavěli biografy, divadla, kavárny a v těch divadlech a biografech hrají asi takové věci, za které se musí styděti, poněvadž nás děti tam nechtějí vůbec pustiti. My abychom si pořád jen hrály na těch špinavých ulicích." Toto dítě svým prostým dětským způsobem vyslovilo velikou, bolestnou a nás velké zahanbující pravdu. Ano - není-li ta dětská bída příliš křiklavá? - nemyslí se na děti tak, jak by se mělo. Vždyť každé předměstí, každá větší venkovská obec měla by mít dětské divadélko, biograf pro děti, jehož význam kulturní jistě nikdo nemůže popřít. Co všechno bychom měli udělat, aby československé děti byly šťastny a prospívaly - jak bychom my sami ozdravěli a celý ten náš veřejný život, znervosnělý a blaseovaný, kdyby dítě se stalo středem našich nejen starostí, ale i radostí!

Styk s dětmi má hluboký mravní vliv na dospělé a já věřím, že mravní obrození lidstva je do jisté míry podmíněno novým poměrem dospělých k dětskému světu, - který do dnes je většině vlastních rodičů neznámou pevninou. Ovšem, že jsme dnes ještě velmi vzdáleni opravdovému řešení otázky dítěte. Stačí vzpomenout, že jen Velká Praha má 18.000 dětí, které by k svému zotavení spotřebovaly během dvou měsíců položku v rozpočtu pro péči o mládež určenou, aby bylo doplněno poslání Americké misse. A což ty děti, na které se nedostane ani americké polévky a kakaa - ani nebudou poslány ven nebo do Švýcar, poněvadž jen těm nejbědnějším z ubohých lze částečně pomoci. Kdybychom, pánové a dámy, se brali cifry, určující nám počet všech potřebných dětí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a porovná-li je, jak již prve jsem se zmínila, s tou nešťastnou položkou rozpočtovou, kdybychom měli po ruce cifry, objasňující nám stav dětí na Slovensku - nevím, pánové a dámy, zda bychom mohli klidně spát.

Dítě, tento nejdražší poklad národní, v jehož drobných rukou dříme síla, která by mohla republiku nejen ochrániti, ale učiniti ji bohatou a požehnanou, toto dítě jest v naší osvobozené domovině stále ještě nejposlednějším, ač by mělo býti nejprvnějším. Jeho otázka se stále ještě řeší nedokonale, způsobem, který snižuje jeho lidskou důstojnost a rozum jeho. Pak se nedivte, pánové, jestliže rodiče těchto trpících dětí, bezbranní a zahořklí svým osudem, jimž každé zvýšení mzdy je dnes již zřejmou komedií, která jim jen vhání slzy do očí a zlá slova na rty, vtlačuje jim do rukou ty symboly neblahé, ty šibenice na lichváře, nedivte se, jestli dnes už nevěří v koaliční vládu tak, jak je složena, jestliže si přejí rekonstrukce kabinetu s převahou socialistickou. A stejně se nedivte našim ženám, jestliže si přejí co nejrychleji voleb do Národního shromáždění, aby zde byl počet ženských poslanců zvýšen tak, aby mohly se činně účastnit ve všech výborech a připravit se tak i pro vyšší státnické úkoly, pro přímou účast ve vládě. A jen tehdy, až budeme moci uplatniti svůj vliv na rozhodujících místech, bude náš národ v pravdě osvobozen nejen politicky, ale také hospodářsky a mravně. Povedeme boj proti prostituci, alkoholismu, proti bídě, proti pohodlnosti a polovičatosti do všech důsledků. Jsme odhodlány pracovat neúnavně a důsledně k tomu, aby místo nevěstinců a kriminálů zřizovány byly u nás dětské domoviny, aby stát ruku v ruce s našimi komunami během určitého času provedl veliké dílo socialisace republiky pro šťastnou budoucnost našich dětí. (Výborně! Potlesk.)

Předseda: Byla mi podána následující resoluce k rozpočtu ministerstva zdravotnictví a tělesné výchovy čl. Johanisem:

Ministerstvu zdravotnictví a tělesné výchovy se ukládá, aby z nevyčerpaných úvěrů v roce 1919, určených hlavně ku potírání tuberkulosy, epidemických nemocí a p., poskytlo všeobecné nemocnici v Praze vydatnou pomoc a pro r. 1920 aby vložilo do rozpočtu k tomuto účelu alespoň 500.000 korun.

Dále se ukládá ministerstvu zdravotnictví a tělesné výchovy, aby se svazy nemocenských pokladen zavedlo jednání za tím účelem, aby pro členy nemocenských pokladen byla na ošetřovací sazbě v pražské všeobecné nemocnici povolena přiměřená sleva.

Resoluční tento návrh nese dostatečný počet podpisů a jest předmětem jednání.

Uděluji slovo dále panu prof. Velichovi.

Posl. prof. dr. Velich: Slavné shromáždění! Ráčili jste slyšeti mnohé úvahy krásné a mnoho různých rad, které tu byly dány, a jistě vás potěším, když vám řeknu, že má řeč bude se držet jenom čísel a několika fakt, čísel totiž, jež nám byla podána v tomto malém svazečku. Fakt sám, že ministerstvo veřejného zdravotnictví předkládá nám svůj rozpočet, jest potěšitelný. Méně potěšitelné jest to, že jsou v něm čísla, abych tak řekl, jenom na zkoušku. Neboť není skutečně případnějšího, myslím, slova pro tento rozpočet, pokud některých čísel se týče, než to, že jsou to jenom čísla na ukázku. Abych byl tedy stručným, zmíním se pouze o tom, že na vnitřní zařízení hygienického výzkumného ústavu jest tu dáno 10.000 K, na vnitřní zařízení chemicko-farmaceutického ústavu 10.000 K, na vnitřní zařízení serotherapeutického ústavu - račte, prosím, dobře poslouchati - na vnitřní zařízení serotherapeutického ústavu 10.000 K, na vnitřní zařízení Pasteurova ústavu 10.000 K, na vnitřní zařízení ústavu pro zkoumání potravin v Brně, vydání na farmakopeu atd. vždycky 10.000 K. Tedy jistě budete se mnou souhlasiti, když jsem řekl, že jsou to pouze čísla ukázková. Já to nezazlívám. Vidím v tom skutečně, jak tu bylo řečeno, dobrou vůli a je to pro mne potěšením, že skutečně aspoň tato dobrá vůle zde byla ukázána a zřejmě ukázána.

Nechci proto podrobně rozebírat pitevním nožíkem ty jednotlivé položky a bylo jistě řečeno o tom mnoho, pokud se týče těch položek na potírání tuberkulosy, syfilidy atd. Ráčili jste již slyšeti o těchto věcech, musil bych opakovati, kdybych měl ten nepoměr mezi tím velikým úkolem, který na nás čeká, a mezi těmi čísly stanoviti. Ale přece něco si odpustiti nemohu. To jest totiž to, že musím tu promluviti o tom, že jest nezbytno, aby byly zařízeny ústavy vyšetřovací bakteriologické a sice v takovém počtu, aby bylo možno potírati infekční choroby (Výborně!), neboť bez těchto vyšetřovacích ústavů jest marno vůbec vésti boj proti infekčním chorobám. Bez dostatečného počtu těch ústavů jsou všechny zákroky, jež se předpisují, ilusorní. (Tak jest!) Vyšetřovací ústavy existují v jiných státech a sice takové ústavy, že jsou zařízeny tak, aby tam, kde propukne epidemie, hned byl tento ústav transferován, aby na tom místě samotném byla prováděna vyšetřování, aby mohli býti zjištěni jednotliví přenášeči chorob, osoby, jež po léta třeba v sobě chovají zárodky infekční a je roznášejí. Jsou případy, zvláště tyfu se to týká, že osoby některé, které jsou zdánlivě, nebo vůbec zdravé, mají v sobě zárodky infekční, zárodky tyfu a, když tyf někde propukne, potom se pátrá ve vodě, říká se: v mléce, atd., ve všem se pátrá a všechno je v pořádku a nic se nemůže nalézti. Nemoc jest ku př. v domě toho, který pátrá, nebo ve kterém se pátrá. Jsou případy, že ku př. služebná některé domácnosti nebo člen rodiny v některé domácnosti má v sobě zárodky tyfové a čas od času vždycky v tomto domě propuká tyf, a ten se hledá v studnicích a různých místech a zatím jest v té osobě, která přenáší chorobu z jednoho na druhého.

Musel bych o tom mnoho mluvit, kdybych měl vylíčit dosah těchto věcí, ale myslím, že jest zřejmo, že jest nutno, aby takových ústavů vyšetřovacích byl dostatečný počet a aby byly zřizovány takové ambulantní ústavy, které mohou býti expedovány na místa, kde jsou najednou epidemie tyfové a kde se proti nim bojuje pouze tím, že se píše, píše, píše a nic jiného se nedělá. A když se provádějí nějaké t. zv. desinfekce, provádějí se nesmyslné zákroky, které nemají vůbec žádného významu.

Tedy jest potřebí, aby bylo zřízeno dostatečné množství bakteriologických ústavů v našem státě. Jest potřebí, aby byl v přední řadě zřízen takový ústav, jak po tom někteří kolegové volali, v Moravské Ostravě, na hranicích, ale jest jich potřeba nejen tam, nýbrž i v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku, a sice v takovém počtu, který by byl dostatečný.

Co se týče volby místa, přicházejí v úvahu větší nemocnice, při kterých budiž zřízena zvláštní prosektura. Pak by se vzhledem k rozsáhlé nemocniční činnosti doporučovalo také, aby především v těch místech, s nimiž je příznivé spojení, byly takové ústavy zřizovány.

Pokud se týče nákladu na takové stanice, bylo by správno, aby náklad zřizovací byl poskytnut státem, neboť jinak se takového ústavu nedočkáme. Dále měl by býti státem dáván přiměřený roční příspěvek na udržování těchto ústavů. Tedy takové ústavy rozhodně zřízeny býti musí v nejbližší době. V Praze nemusí býti ústavy 2, jako to je teď, kdy je jedno vyšetřování v ústavě německém a druhé v ústavě českém, stačí pro Prahu a okolí ústav jeden. Ale vedle něho musí býti i v Plzni a jiných městech v Čechách, také v Brně, Olomouci a Opavě. To jest jedna věc, o které jsem se chtěl zmíniti, a myslím, že všichni ráčíte uznati, že to není věc zbytečná, nýbrž nutná. Vždyť ministerstvo zdravotnictví jest tak oprávněné, jako ministerstvo vojenství. (Tak jest!)

Když se národ chrání před útoky nepřátel se zbraněmi, chrání se zdravotnictvím před útoky nepřátel těch nejpotměšilejších, nejskrytějších a největších. Ti bojují proti nám neustále, kdežto zevní nepřítel pouze čas od času proti nám útočí. Tito nepřátelé jsou nám nepřáteli ve dne v noci, každý den, a proti těmto nepřátelům musíme vyrukovat, proti těmto nepřátelům musí se najíti prostředky, prostředky takové, aby je zdolaly (Výborně!)

Ještě o jedné věci chci se zmíniti, totiž o tom, že v rozpočtu nenacházím dostatečně respektovaný význam technika ve zdravotnictví, neboť zdravotnická zařízení, která se provádějí, jsou vesměs dílem technika. Skoro všechna opatření, která se konají pro zdraví, jsou na návrh anebo za součinnosti lékařů prováděna a dirigována techniky, a proto technikům přísluší jak ve zdravotní radě a všude tam, kde jedná se o zdravotnictví, náležité místo ne pro čest, ale pro práci. K té práci se hlásí technik. Práce jeho musí být uplatněna v tomto boji co nejvíce, a musí mu být dána příležitost k této práci. Tuto zásadu jistě všichni uznáte. Víte dobře, že všechna zařízení vodovodní, všechna zařízení kanalisační, čištění splaškových vod atd., všechno to je dílem techniků. Mají-li být stavby hygienické, o tom nerozhoduje a nemůže rozhodovat lékař, protože tomu nemůže náležitě rozumět jako technik správně hygienicky vzdělaný. Proto také je potřeba, aby ministerstvo vyučování dbalo toho, aby byly zřízeny takové kursy nebo byla učiněna taková opatření, aby se na technice konaly také přednášky pro architekturu salubris, zdravotnickou, jako je celá škola ve Francii, která nám vychovala také architekty-specialisty zdravotnické, jako jsou školy výborné v Německu, - nebojme se to říci - kde jsou inženýři-salubristi vynikajících kvalit. Naši inženýři mají ty vědomosti také a, bude-li jim poskytnuta příležitost, budou-li jim poskytnuty náležité prostředky, dovedou bohdá i zastíniti inženýry cizí. (Výborně!) Nechci vás zdržovati, ale myslím, že uznáte, že technikové jsou naprosto nutni k provádění zdravotnických opatření. Když to uvážíme a čteme rozpočet, přece jenom nejsme dosti spokojeni. Je tu celá řada úředníků - není jich mnoho - a jsou všichni na místě. Jsou to v přední řadě medikové, pak právníci - bohudík, že ten poměr není již ten, jako býval dříve, kdy jen právníci všude rozhodovali. Jejich místo je v každém úřadě, kde jsou právnické věci, ale kde přijdou věci odborné, musí býti nejen medik, ale také technik. (Souhlas.) To je to, co tu schází. Medikové již tu jsou, ale techniky tady hledám, ale nenacházím. Zastoupení jsou tu sice, ale jedinou položkou: "technický znalec", jeden vrchní stavební rada. Ten má všechno vůbec vyříditi, co se týče techniky, on má všecko pracovati, a všecko zaříditi. Slavné shromáždění, to je naprosto nemožné. Takový vrchní stavební rada, kdyby měl dělati to, co vlastně musí dělat, když si je vědom svého významu technika při sanitní práci, by se umořil a ještě by neudělal práci, kterou by vlastně udělati měl.

To je, prosím, zase dobrá vůle - a to jsem řekl předem, že se dívám na ten rozpočet jako na znamení dobré vůle. Zde tu dobrou vůli máme, ale to je moc málo. Z toho koláče se nám uřízl jen moc malinký drobeček.

Nejsem fantasta, nechci velké náklady a všude se spokojím s tím nejmenším a projevil jsem dobrou vůli, když se spokojuji s 10.000 na taková zařízení. Toto jest přece ale jenom trochu málo. Jest třeba, aby technika zastoupena zde byla jiným způsobem, a zrovna tak ve zdravotní radě, než dosud. To jsem asi chtěl říci k rozpočtu. Ještě bych dodal, že čekala by techniku v ministerstvu zdravotnictví veliká práce. O tom ostatně jsem již mluvil. Abych mluvil konkrétně, chci skončiti jen takovým naznačením jednoho výseku činnosti takového technika. Jest potřebí, aby co nejdříve byla zřízena samostatná sekce technicko-zdravotní při ministeriu a této sekci byly by dány dotyčné úkoly zdravotnicko-technické, kde by zvláště např. jí byla svěřena kontrola čistoty trhů, poradní hlas v otázkách saluberních, zejména při sdělávání zákonných nařízení ve příčině salubrity vody, generální posudek a návrhy kanalisace měst a obcí se zvláštním zřením ke zužitkování splašků při zemědělství, přezkoušení různých zdravotnických projektů, kontrola zařízení čistících atd. Musil bych jmenovati mnoho těchto jednotlivých výkonů a jistě již to, co jsem naznačil, plně odůvodňuje mé přání a jistě také přání vás všech, aby taková sekce technická byla při ministerstvu našem zřízena. Jinak, jak pravím, přijímám tento rozpočet jako projev dobré vůle. (Výborně! Potlesk.)

Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP