Pátek 27. června 1919

Předseda: Dávám slovo p. prof. dr. Horáčkovi.

Posl. dr. Horáček: Vážené Národní shromáždění! Musím přiznat, že tato rozpočtová debata působí na tisk a na veřejnost jistým dojmem, nikoli příznivým. Příčina toho jest ta poměrně skrovná účast nejen v řadách pánů kolegů, členů N. S., ale, myslím, i na lavicích pánů ministrů. (Hluk. Předseda zvoní). Já ovšem uznávám, že jsou dnes veledůležité politické otázky, které snad více zajímají než projednávání našeho rozpočtu, že je to Slovensko, že je to konference pařížská, že jsou to snad i různé řekl bych pikantní zprávy, které v kuloárech se rozšiřují o té budoucí rekonstrukcí vlády. (Hluk).

Předseda (zvoní): Prosím o klid!

Posl. dr. Horáček (pokračuje): Ale, vážené shromáždění, já myslím, že první rozpočet našeho samostatného státu je záležitost tak důležitá, že bych si přál, aby každý z členů N. S. a každý z členů kabinetu byl při projednávání tohoto rozpočtu přítomen. (Posl. Sladký: Zcela správně!) A zejména při této 6. skupině jedná se po mém názoru o velice důležité resorty. Jedná se zde o náš obchod, náš průmysl, naše živnosti, naši dopravu. Jedná se zde o resorty, které jsou základy našeho budoucího hospodářského života a jistě není lhostejno, jakou politiku hospodářskou budeme v tom směru provozovati. Co znamená politika hospodářská? To znamená právě stanovisko a vliv, který stát a státní správa vykonává na utváření celého našeho budoucího života hospodářského?

Především jedná se o politiku naši obchodní, a tu zdá se mi, vážení pánové, že při tom nedosti jasně rozeznáváme, řekl bych, mezi 2 obdobími, mezi budoucí naší politikou obchodní, kterou budeme provozovat, až přijdeme do normálních a řádných poměrů a mezi politikou obchodní pro dobu nejbližší. Já uznávám velikou váhu a význam průmyslu pro náš stát, já vím, že budeme státem exportním a že všechny staré zásady, tzv. merkantilského směru, kde se jednalo co možná o podporu vývozu, o podporu velkého průmyslu, budeme muset také v budoucnosti v našem státě k platnosti přiváděti.

Ale ono se jedná, vážené Národní shromáždění, také o nynější dobu. Dnes se jedná o to, abychom byli živí, o to naše, jak se říká, nahé živobytí, a tu nevím, zdali s tohoto existenčního stanoviska naše nynější obchodní politika - a já lituji, že zde není přítomen pan ministr obchodu - politikou zcela správnou. Já jistě oceňuji práci a energii našeho ministra financí a jeho opravdovou snahu o povznesení valuty, ale přece se táži, co je dnes pro nás důležitější? aby kurs naší koruny v Curychu stoupl o 1 centim, anebo abychom se najedli a abychom se měli čím odívati a aby se neopakovaly pro jevy toho zoufalého postavení obyvatelstva, které jsme byli nedávno zažili?

Žijeme dnes v mimořádných poměrech a musíme se jim přizpůsobiti. Tu se mi však právě zdá, zdali vždy to, co dnes se koná, jest docela správné. Víme, že byla u nás zřízena, a sice docela mimoústavním způsobem, zvláštní komise vývozní a dovozní. Dnes instituce ta byla již postavena na jistý ústavní základ a přeměněna na známý kompensační úřad. Ačkoli uznávám, že jistě ona vývozní a dovozní komise jednala dle svého nejlepšího vědomí a svědomí, přece jen nemůže býti vyloučeno, když tam jsou zastoupeni jen samí interesenti, zdali jednají také v interesu všeobecném a nikoliv jen v interesu - neříkám: svém vlastním - ale své skupiny, své třídy a svého stavu.

Já se táži, zdali to bylo zcela správné, když např. všeobecně na dovoz byla uvalena dávka pod nevinným titulem poplatku manipulačního, když však ta dávka vlastně nebyla ničím jiným, než vysokým dovozním clem ad valorem, o kterém naše Národní shromáždění docela nic se oficielně nedovědělo.

Uznávám, že dovoz musí býti nějak regulován. Nebyl bych tak proti zásadě, na které spočívají dnes známé ty syndikáty, třeba jejich původ nebyl docela - řekl bych - nevinného vzniku. Víme, že jsme převzali celou myšlenku hospodářství válečného vídeňského. Tu jest otázka, zdali i v těchto syndikátech má vláda dostatečný vliv a zdali tento vliv může uplatniti tam, kde snad na úkor zájmu všeobecného zase jen přicházejí k místu jisté zájmy zvláštní. Já bych si ty syndikáty dokonce nepřál jako instituci trvalou. Nejsem i toho náhledu, že naše budoucí politika obchodní snad má býti ovládána nějakými takovými řekl bych svazovými organisacemi velkoprůmyslovými. Pokládám za mnohem způsobilejší zástupce našeho průmyslu a našeho obchodu dosavadní obchodní a živnostenské komory, které spočívají na principu veřejnoprávním a ve kterých dostatečně zájmy obchodu a průmyslu jsou hájeny. A když již mluvím o té budoucí naší politice obchodní, jejíž přibližný obraz dnes naprosto narýsovat se nedá, přece jenom před jedním bych dnes již chtěl varovati. Již od začátku se totiž v tisku, za hranicemi, ale i u nás propagují názory, zdal by to nebylo výhodné pro nás, vstoupiti v jakési sblížení, v jakýsi užší spolek s těmi státy, které vznikly na území bývalé říše rakouskouherské, aneb aby dokonce uzavřen byl mezi nimi celní spolek. Uznávám, že snad taková myšlenka by byla v zájmu některých, pravím ne všech odvětví našeho průmyslu, že by ta snad získala, ale máme zde docela jiné a různé obory našeho hospodářství, máme zde zejména prvovýrobu, která by v takovémto nějakém svazku jistě nenalezla svůj prospěch. Ale věc má také svoji politickou stránku a my bychom se měli učiti ze své historie. Mám za to, že ze zásady máme býti odpůrci každého imperialismu, každé expansivnosti a sice nejen politické, ale i hospodářské. My víme, že to byl již před 700 lety velký český král, který svým trůnem, ba i svým životem zaplatil takové snahy, když domáhal se rozšíření své koruny na ty tzv. země dunajské. A my víme z naší historie, že to nebyl šťastný rok, ten rok 1526 (Tak jest!), když zase v důsledku těchto snah došlo k té, původně ovšem jen personální, ale pak i k té reální unii a konečně k tomu centralismu říše rakouské, pod nímž jsme tak neskonale trpěli. Víme, že za rokem 1526 následoval nutně rok 1620 a za ním ten rok 1748, kdy na konec zrušen byl i ten poslední zbytek české samostatnosti, česká dvorská kancelář ve Vídni.

Vidíme i u jiných národů, že takové snahy budoucího politického centralismu mají svůj počátek hospodářský. Vidíme to na říši německé, kde Prusko začalo tím, že utvořilo r. 1833 celní spolek se státy bývalé říše německé, z toho celního spolku byl pak severoněmecký Bund, z toho severoněmeckého Bundu byla ta velká německá říše.

To jsou ty věci, na které bych zde již nyní upozornil dle toho starého hesla: "Principilis obsta" - "již proti začátkům třeba se brániti".

Nyní jen několik slov a poznámek k té otázce, o které mluvil vážený pan předřečník, o politice živnostenské. Souhlasím s ním, že i u nás bude třeba pěstovati intensivní politiku živnostenskou, řekl bych, přímo maloživnostenskou. Mně se to zdá přece jen poněkud jednostranným a schematickým, když kladou se proti sobě jen dvě hesla: na jedné straně velkokapitalismus a na druhé socialisace. Myslím, že je ještě veliký prostor mezi oběma těmi krajnostmi, že jsou tu nejen drobní zemědělci, ale že jsou tu zejména i drobní průmysloví podnikatelé, tj. ti maloživnostníci, kteří bohužel z obou stran jako dvěma mlýnskými koly jsou ohrožováni. (Posl. Sechtr: Ale nedají se!)

Snad se nedají, ale jest otázka, zdali odolají. Novodobý hospodářský vývoj skutečně ohrožuje existenci maloživnostenského stavu, vidíme, že dnes je mnoho živností, které jsou odsouzeny k zániku, a že je mnoho řemesel, která vůbec už zanikla. Podívejme se na průmysl textilní kde jsou ti staří mistři tkalcovští, kteří byli kdysi kvetoucím řemeslem u nás v Čechách? Kde se octli? ti zmizeli. Ale pohříchu, v politice živnostenské je veliké neujasnění kdežto jedni hledají pomoci jen od státu, ti druzí hledají pomoci jen od svépomoci a nepomýšlejí na to, že vždy ta střední cesta je nejlepší. Že tu musí především býti vlastní přičinění, vlastní zdatnost, zodpovědnost, ale pak ovšem také jest třeba, aby veřejná správa a zákonodárství chránilo je v tomto těžkém boji existenčním a aby tam, kde malí živnostníci mají právo na život a existenci, aby tam také byli uchováni a udrženi.

Já, vážené Národní shromáždění, obracím se ještě k jednomu důležitému oddílu naší skupiny VI., tj. k našemu železnictví a jsem tomu vděčen, že pan ministr železnic jest zde přítomen. (Hlas: Bohužel, je přítomen sám! Kde jsou ti druzí? Jsou pryč!)

Vážení pánové, staré Rakousko pěstovalo všelijakou politiku železniční. Ta politika železniční rakouská vyznačovala se tím, že byla hodně nedůsledná. Byly periody, kdy zůstaveno bylo veškeré podnikání železniční docela soukromé iniciativě. Pak najednou stát uchopil se zde počinu, převzal soukromé dráhy a počal stavěti vlastní, aby zase v letech padesátých najednou všecky ty soukromé dráhy se značnou ztrátou prodal a zase provozoval politiku jinou. Poskytoval pak záruky výnosové soukromým drahám, tím zatížil značně státní pokladnu, výsledek toho byl, že musil na konec ty dráhy sekvestrovati pro špatné jich hospodářství, převzíti pasivní železnice do státní správy a obrátiti se zase pomalu k státnímu podnikání v oboru železničním.

Ale v jednom směru vynikala ta rakouská politika železniční zvláštní důsledností, a to bylo tou zásadní nepřízní k nám, národu českému a zemím českým. Kde a jak mohl, rakouský stát poškozoval svou politikou železniční naše české země. Kde a jak mohl, vyhnul se zejména Praze, když spojoval Berlín s Vídní, spojoval, ne po té přirozené a nejstarší trati dvoukolejné, která zde byla, ale co možno novou tratí, aby na několik kilometrů vzdálenosti mohla minouti tuto Prahu. Světové lázně české spojoval s Vídní tak, aby jejich navštěvovatelé nemusili se bráti Prahou, a my víme, že Praha byla takřka odříznuta od světového spojení. Mimo na sever a na jih neměla spojení řádné ani s Varšavou, ani s Krakovem, ani s Paříží, to vše pro Prahu neexistovalo.

A tu ovšem zdá se mi, že první povinností naší budoucí železniční politiky jest, aby v tomto směru zjednána byla náprava. Já zde nebudu mluviti o těch různých nedostatcích, kterými všichni trpíme, které jsou způsobeny tou dlouhou válkou, o tom nepravidelném spojení do nedávna, o té řídkosti vlaků, o tom nedostatku vagonů, o rozbitých vozech, špinavých nádražích atd., za to nikdo nemůže, a já jsem vděčen našemu p. ministrovi železnic, že se stará, pokud může, o rychlou nápravu.

Ale kladl bych mu zejména na srdce především to, aby Praha, která jest politickým a hospodářským středem našeho státu, byla také jeho středem dopravním, aby nejen naše, ale celá evropská doprava, pokud možno, byla svedena přes Prahu a nikoliv přes Vídeň (Výborně.) A tu ovšem bych ještě docela krátce poukázal na jednu věc, a to jest ta naše politika tarifní. Vážené shromáždění, mám jistou úzkost. Uznávám dnes, ten ohromný deficit v oboru železnic že musí býti napraven. Nejsem ovšem toho názoru, že by, jak to v rozpočtu jest uvedeno, ministerstvo železnic musilo býti nějakým produktivním ministerstvem, t. j. že by muselo vykazovati nějaké vysoké výnosy. To není úkolem železnic, ty nemají býti žádným fiskálním podnikem. Rozhodujícím jest národohospodářský účel železnic a já bych se neobával, bylo-li by to výjimečně nutno, i železnic pasivních. Ale na druhé straně uznávám, že jest přece jen nutno tohoto ohromného deficitu se zbaviti. Zdali ovšem není povážlivým k tomu prostředkem zamýšlené ohromné zvýšení tarifů, které byly již ve válce vysoké, ponechávám rozumné úvaze. Já se obávám, aby to nebylo poškozením celého našeho domácího i zahraničního hospodářství. My musíme býti jakýmsi, řekl bych, státem transitním v Evropě, nesmíme vysokými tarify odpuzovati evropskou dopravu, která půjde přes naše území, a nesmíme tím paralysovati naší budoucí politiku celní, neboť politika celní a tarifní musí se navzájem doplňovati.

Tedy jen to jsem chtěl podotknouti. Již končím a jen bych si přál, aby u nás vůbec bylo méně politiky a více práce. (Výborně!) Aby bylo méně průvodů, méně praporů, méně táborů, bylo méně řečí, nejen politiků, ale snad i pánů ministrů, aby bylo více produktivní hospodářské činnosti. (Tak jest!) Jen tak ukážeme, že jsme pro svou samostatnost zralými a že si tuto samostatnost také dovedeme zachovati. (Výborně! Potlesk.)

Předseda: Slovo dále má p. kol. Slavíček.

Posl. Slavíček: Slavné Národní shromáždění! Také já jsem toho názoru, jako p. prof. Horáček, že státní rozpočet jest tak důležitým předmětem, že měl by mu věnovati pozornost nejen celý dům, nýbrž i celý národ, a snad jen proto, že naše vláda nalézá se v krisi, a snad proto, že se děje pilné vyjednávání o vládu novou, zájem o rozpočet není tak značný, jak by měl býti. Zajímavo jest, že se nalézáme s rozpočtovou debatou v prapodivných poměrech. Jde o to, že všechny strany budou pro rozpočet hlasovati přes to, že jest to důvěra k vládě, ale ve skutečnosti všechny strany mají nedůvěru k vládě. Ovšem upozorňují: já považuji rozpočet proto za důležitý také, protože při rozpočtových debatách ve všech parlamentech - a pamatuji se ještě z Vídně na to - celá vláda a celý aparát státní správy pilně si poznamenávaly vývody jednotlivých řečníků, pilně sledovaly iniciativy pronesené proto, poněvadž řídila se správa státní dle nich. Já dokonce pamatuji i to unikum ve Vídni, že, když mluvil poslanec jiným jazykem než samospasitelnou, byly-li vývody iniciativní, jednotliví ministři dávali si řeči překládati a výtažky brali k sobě, výtažků používali. Ba stávalo se dosti zhusta, že jednotliví referenti, lépe řečeno řečníci, byli povoláváni do různých anket, ba dokonce i k ministrům samým, od nichž - hodně lidově řečeno - byl brán rozum pro mnohé a mnohé věci. Výtky činiti vládě, naší vládě, nechci; naprosto ne. Ale zdá se mi, že ta příští vláda naše by měla opravdu věnovati trochu více pozornosti odborným věcem, poněvadž jsme přece jen v začátcích, a není to nic platno, kdybychom postavili do vlády lidi nejseriosnější, nejvzdělanější, lidi s největšími vědomostmi, přece jen vždycky více hlav, více rozumu, a nebude na škodu tedy více pozornosti vlády.

Také bych se chtěl několika slovy zmíniti o jedné části rozpočtu našeho. Jest přirozeno, že to bude ministerstvo obchodu, a sice proto, poněvadž považujeme my produktivní ministerstva pro tuto dobu přechodnou za ministerstva hlavní, a já ministerstvo obchodu dokonce považuji za jedno z nejdůležitějších ministerstev po ministerstvu zahraničním, a sice proto, poněvadž všechna ostatní ministerstva svojí působností více méně budou odkázána na okruh našich hranic republiky, kdežto po mém názoru ministerstvo obchodu má nás vyvésti do světa, má nás uvésti do světa, poněvadž od práce, obchodu a průmyslu spočívá naše hospodářská spása. Proč? Prostě z těch jednoduchých důvodů: všichni jsme přesvědčeni, že výplody práce to budou, které zachrání republiku, že výplody práce to budou, užitek práce to bude, který zaplatí dluh republiky, že výplody práce to budou, které nám přinesou do budoucnosti blahobyt. A tu práci očekáváme dvojí: práci zemědělskou, jejíž plody spotřebujeme a sníme sami, a práci průmyslovou, obchodní, se kterou půjdeme do světa, a která bude naše plus. A proto považuji ministerstvo obchodu, průmysl a obchod, za věc ohromné důležitosti a několika slovy o této věci se zmíním. (Posl. dr. Stránský: Tam se to nevyrábí!) Já jsem, pane doktore, řekl, že nebudu mluviti proti vládě! Proti naší vládě bych nerad mluvil, já mluvil jen o iniciativě. (Hlas: Mladý Stránský se zastává papínka! Dr. Stránský: Já půjdu tedy pryč!) Mně to bude naopak milé, když mne budete poslouchati.

Budiž předem řečeno, že ve výboru při debatě o ministerstvu obchodu ministr obchodu opravdu přítomen byl a mnohé věci, které chci zde uvésti, slyšel již tam. Ale upozorňuji hned, že zdá se mi, že politika obchodní a průmyslová u nás spěje ku katastrofě z několikanásobných důvodů: předně z důvodů čistě vnitřních, proto, poněvadž my tu máme celou řadu odvětví průmyslových, ve kterých se vůbec nepracuje a pracovati nemůže. Máme některá odvětví průmyslová, kde máme na sta a tisíce, snad dokonce desetitisíce a statisíce lidí zaměstnaných. A nezmění-li se politika, tyto lidi bude republika mít na krku a bude jim muset chtěj nechtěj vypláceti podporu v nezaměstnanosti. Na druhé straně ale směr naší vlády po této stránce uznávám příliš úzkým proto, poněvadž ze strachu, abychom si neudělali nějakých větších dluhů v cizině na cizozemském trhu, uzavíráme se dovozu surovin a následek toho je škoda i vnitřní. (Posl. Mattuš: Víte, že nám půjčí, když zde rabujeme?) Ale, půjčí, pane kolego, když budeme vyvážeti. S rabováním nesouhlasím ani já a nesouhlasíte vy, celá i strana nesouhlasí s rabováním, ba dokonce celý socialistický blok nesouhlasí s rabováním. Můžeme říci, když jsme u toho, chcete-li již co vědět, že rabování a kupování zboží pod cenou súčastnily se také manželky úředníků a manželky živnostníků (Odpor). Ano, vždyť my je známe, nebojte se.

Uvedu dva konkretní případy a uvidíte z nich, kam vede naše politika obchodní. Mám na zřeteli konfekci u nás. Máme v konfekci zaměstnáno tolik lidí, že jsme schopni vyvážet měsíčně 60.000 obleků do ciziny. Celé hospodářství konfekční bývalého Rakouska spočívá na práci naší a na práci vídeňských českých dělníků a živnostníků. Pro tyto lidi nemáme zaměstnání. Z čeho? Kde? Nemáme bavlny, nemáme vlny, nemáme látek, nemáme nic. (Posl. Zeminová: Obklopili jsme se čínskou zdí!) Ano osm měsíců máme republiku, desítkám tisíců dělnictva vyplácíme podporu v nezaměstnanosti, promiňte, když řeknu, že lidé, když nepracují a berou podporu, tak se demoralisují, to jest jistá věc. Těmto lidem vyplácíme podporu. Kdybychom podporu, kterou vyplácíme, prodělali na dovozu surovin k nám a při vývozu hotových výrobků do ciziny, máme aspoň to mravní plus, že toho člověka zaměstnáváme, aspoň to bychom měli. (Posl. Zeminová: Dělnictvo to samo říká!) Dělnictvo to samo říká, že se neprosí o podporu, že chce práci.

Uvedu druhý příklad. Máme průmysl kožařský. Máme v republice 450 továren na kůže a boty. Odborníci němečtí tvrdí, že budeme vážným konkurentem celému světu kožařským průmyslem. Kůží sem nemůžeme dostáti, ani hotovou, ani surovou a 250.000 dělníků, bude-li politika prováděna takto ještě dva měsíce, bude úplně bez práce. (Slyšte!) Přes to přese všechno mohli bychom však vyvézt spousty vydělaných koží a hotových bot do ciziny, protože dnes je cizina chce. Když nám Rumunsko nabízelo surovinu, zadalo vydělané kůže a hotovou obuv. Když Jugoslávie nám nabízela suroviny, žádala vydělané kůže, hotovou obuv, cukr, když Polsko nám nabízelo suroviny, žádalo vydělané kůže atd. To jest obchodní politika, kterou promiňte považuji za katastrofální pro naši republiku z důvodů vnitřních. Ale pro mne jsou ještě daleko důležitější ty důvody celosvětové, nebo, chcete-li, evropské. (Posl. Hatlák: Kůže není! Posl. Zeminová: Kůže jest dosti!) Nabízejí nám kůže Holandsko, Francie, Švýcary. (Různé výkřiky.)


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP