Čtvrtek 10. dubna 1919

Jak bylo za toho stavu vyučováno náboženství? Je vám známo, že na našich školách je vyučování dvojí: jedno laické a druhé náboženské. Podle zákona z roku 1868 zůstavuje se každé církvi nebo společnosti náboženské, aby obstarávala vyučování a řízení svého náboženství. Pro ostatní předměty, pro laické vyučování, je ustanoven učitel, a jistě učiteli nemůže býti ukládáno, aby měl způsobilost k vyučování náboženství. Byly také takové případy, že v obci, kde nebylo duchovního aneb ani v blízkém sousedství, takže nemohl ve škole vyučovati náboženství, přikazovaly úřady učitelům, aby učili, ale tito učitelé nemuseli mít k tomu vyučování zvláštní způsobilosti. Na učitelských ústavech až do r. 1874 nebylo náboženství vyučovacím předmětem povinným, a také z náboženství se nedělala maturita. Když učitelé dělali zkoušku způsobilosti po dvouleté praksi učitelské, nemuseli rovněž dělat zkoušku z náboženství, aby mohli vyučovat náboženství výpomocně. Do citovaného zákona o základních právech státních občanů udělal průlom školský zákon z r. 1883, kterému se říká "školní novella". Abych charakterisoval školní novelu, tedy: zavedla tak zv. úlevy v docházce školní. Až do té doby byla docházka školní osmiletá, od té doby je povinnost školní šestiletá a v 7. a 8. školním roce docházejí děti do školy jen v zimním období. Dále snížila školní novella vzdělávací niveau na učitelském ústavě, potom předepsala pro měšťanské školy neněmecké vyučování němčině, a konečně uložila, aby správcové školní patřili k určité konfessi.

Školní novella pozměnila § 48., který jsem citoval, takto: vypouští slova "nehledě k vyznání náboženskému", takže tento paragraf zní: "Služba na školách veřejných je úřadem veřejným, jehož dosáhnouti může bez rozdílu každý státní občan, který vykáže způsobilost svou k němu způsobem zákonitým". Potom se připojuje odstavec znění docela nového: "Za odpovědného správce školního může ustanoven býti jen takový učitel, který také prokáže, že má způsobilost vyučovati náboženství toho vyznání, ke kterému přináleží většina žáků té školy, a to podle průměru pěti ročníků předchozích. Při vyšetřování tohoto průměru žákové evangeličtí vesměs buďte kladeni za příslušníky jednoho a téhož vyznání."

Čeho ve zpátečnickém Rakousku nemohly dosáhnouti zákony, předpisovávala velmi často ministerská nařízení. Ministři vyučování po Hasnerovi velice rádi konali různé služby církvi. Taková služba byla také doprovod k novele školní. Když někdo nabude nějaké způsobilosti, přirozeně, myslíme, že té způsobilosti nabude trvale, ale v tom provodu k ministerskému nařízení jest toto: "Průkaz o způsobilosti k vyučování náboženství podá se vysvědčením o způsobilosti učitelské, při čemž se předpokládá, že kandidát místa správce školy po nabytí vysvědčení způsobilosti vyznání svého nezměnil." Vyžaduje se tedy ne zkouška z náboženství, ale určitá konfese, čili, abych to vyložil: protože v Rakousku jest veliká většina škol, skoro všechny školy, s většinou dětí katolických, správce školy, řídící učitel a řiditel musí býti konfese katolické. S tím se ministerské předpisy nespokojily. Jiný takový ministerský předpis, který byl vydán r. 1905 a jemuž se říká školní řád, určuje, že než se vypíše místo učitelské, mohou školní úřady stanoviti, že na takové místo má být dosazen učitel určité konfese, ten že musí míti z náboženství své konfese zkoušku, aby byl schopen vypomáhati při vyučování náboženství. A ještě třetí ministerské vynesení: "Všem kandidátům, konajícím zkoušku učitelské způsobilosti, jest vykonati zvláštní ústní zkoušku o způsobilosti k výpomocnému vyučování náboženství svého vyznání."

Někteří učitelé pražští rozešli se s katolickou církví, vystoupili z katolické církve, neměli známek z náboženství na vysvědčení a přestoupili k církvi starokatolické, od těch kolegů vymáhají úřady, aby vykonali zkoušku z náboženství svého vyznání, ačkoliv vědí, že k tomu není příležitosti.

Velmi těžké bezpráví snášejí učitelé bez vyznání. Učitel Lev Pelikán v Čechách a Rudolf Laube na Moravě rozešli se s církví, vystoupili z katolictví a nevstoupili do žádné jiné církve. Úřad školský prohlásil, že známka z náboženství na jejich vysvědčení neplatí, a že vůbec nemohou býti učiteli za těchto podmínek. Oba byli ze služby školské propuštěni. Kam jsme to dospěli od původního zákona, že všichni občané mohou rovným právem nabývati úřednických míst! (Hlas: To je to kamarádství s církví katolickou!) Teď je stav takový, že jen lidé určité konfese mohou nabývati míst učitelských. Mohou býti učitelé znamenití, takoví, kteří by prospěli svou prací vychovatelskou a vyučovatelskou měrou mimořádně velikou, ale protože stojí mimo určitou konfesi, jsou z kulturního díla školního vyloučeni. O tom pojednal školský výbor a doporučuje slavnému Národnímu shromáždění následující zákon:

"Služba na školách veřejných jest úřadem veřejným, jehož dosáhnouti může bez rozdílu každý státní občan, nehledě k tomu, zdali a ku kterému vyznání přísluší, prokáže-li k úřadu tomu náležitou způsobilost.

Vyloučeni z úřadu učitelského jsou ti, kteří odsouzením soudu trestního jsou vyloučeni z volitelnosti do zastupitelstva obecního."

Jestli slavné Národní shromáždění přijme ten zákon, vrátí platnost základního zákona státního o rovnosti všeho občanstva učitelům! (Výborně! Tak jest!)

Místopředseda Konečný: Z řečníků proti jest přihlášen občan Kadlčák, uděluji mu slovo.

Posl. Kadlčák: Slavné Národní shromáždění!

Dosud platný zákon že dne 2. května 1883 praví hned v § 1.: "Školy obecné zřízeny jsou k tomu, aby dítky v mravnosti a náboženství vychovávaly, ducha jejich vyvíjely, známosti a zběhlosti, jichž mají k dalšímu vzdělání v životě potřebí, jim poskytovaly a byly základem, by se z nich stali hodní lidé."

Tak ustanovuje dosud platný zákon, tedy k mravnosti a náboženství. V důsledku toho určuje § 48. téhož zákona: "Služba na školách veřejných jest úřadem, jehož dosáhnouti může bez rozdílu každý státní občan," - tedy to bylo i v dřívějším zákone - "který vykazuje způsobilost svou k němu způsobem zákonitým." A dále praví: "Za odpovědného správce školního může ustanoven býti jen takový učitel, který také prokáže, že má způsobilost vyučovati náboženství toho vyznání, ke kterému přináleží většina žáků té školy a to podle průměru pěti ročníků předchozích."

V § 3. jest pak ustanoveno: "Učebné předměty na školách obecných jsou: náboženství, čtení a psaní atd."

Z uvedeného jest patrno, že podle dosud platného zákona na veřejných školách musí býti náboženství vyučováno, že jest předmětem vyučování, a že škola není jen ústavem vzdělávacím, nýbrž i vychovatelským. A poněvadž hlavní cíl a úkol školy po zákoně jest výchova v mravnosti a náboženství, není myslitelna výchova náboženská učitelem bez vyznání anebo jiného vyznání a musí důsledně býti žádáno, aby alespoň učitel zodpovědný za výchovu - správce školy - měl k tomu nejnutnější způsobilost, ku kteréž zajisté dlužno připočítati způsobilost k vyučování náboženství. A jest toho třeba i z té zásady, že vyučování na všech školách má býti jednotné, bez jednotného vyučování nelze si mysliti úspěch. Příčí se tudíž návrh zákona člena N. S. Frant. Housera a soudr. platnému zákonu školskému že dne 2. května 1883 a to zvláště § 1. a 3., jimž přímo odporuje ... (Hluk a nepokoj.)

Místopředseda Konečný (zvoní): Prosím o klid!

Posl. Kadlčák (pokračuje): ... a který platí podnes. Kromě toho by schválením návrhu povstal zmatek ve školské výchově a nebezpečná porucha rázu povážlivého. Povážlivo jest také, že návrh se projednává, aniž by byla vláda projevila své stanovisko, a vůbec postup i cesta tímto návrhem nastoupená po našem soudu v otázkách školských znamená zásadní rozpor dosahu nesmírně choulostivého.

Proto klub československé strany lidové v souhlase s křesťanskými rodiči vychovatelských svých povinností dbalými rozhodně odmítá i formu i obsah návrhu a ohražuje se proti takovému jednostrannému způsobu překotného řešení otázek školských a vychovatelských. (Výborně!)

Místopředseda Konečný: Řečnická listina jest vyčerpána. Prosím pana zpravodaje, chce-li závěrečné slovo.

Zpravodaj posl. Houser: Náš návrh se dovolává přirozených práv lidských.

Jest Vám známo, že ta práva dozrávala na evropském západě v 17. a 18. století a u nás byla uzákoněna ústavou, která zaručuje všeobecná práva státních občanů. Jedno z nich jest také náboženská svoboda. Článek 14. zákona základního praví, že používání občanských a politických práv nezávisí na vyznání víry. V tom duchu byl sdělán původní školský zákon Hasnerův. Hasnerův zákon školský neodporoval vychování mravnímu, vychování nábožensko-mravnímu, ale odporoval vychování v náboženství, o něž řečník přede mnou tolik stojí.

Největší trumf, který jsem slyšel, je ten, že odporuje náš návrh zákona zákonu rakouskému z roku 1883. Ano, odporuje. Chceme, aby ten rakouský zákon byl odstraněn. Školský zákon, zvaný novela, byla zrovna urážka základních lidských práv, které dříve Rakousko prohlásilo a která, doufáme, budou vládnouti ne ve zmenšené, ale ve zvětšené míře v naší československé republice.

Místopředseda Konečný (zvoní): Debata jest skončena. Přistoupíme k hlasování. Prosím, by pánové zaujali svá místa.

Poněvadž návrh zákona na změnu § 48. říšského zákona o školách obecných má pouze dva paragrafy, budeme hlasovati o obou paragrafech a nadpisu zákona naráz, i prosím ty pány, kteří souhlasí s navrženým zněním změny školského zákona, § 48., by povstali se svých míst. (Děje se.) To jest většina. Zákon se v prvém čtení přijímá.

Navrhuje pan zpravodaj snad nějaké změny textové?

Zpravodaj posl. Houser: Ne.

Místopředseda Konečný (zvoní): Není tomu tak. Přistoupíme ihned k hlasování v druhém čtení.

Kdo souhlasí s navrženou osnovou, kterou jsme právě v prvém čtení přijali, i ve čtení druhém, prosím, by povstal se svého místa. (Děje se.) Návrh se přijímá i ve čtení druhém.

Tím jest tento odstavec pořadu vyčerpán. Přistupujeme k odstavci

3. Zprávě právního výboru o vládním návrhu na změnu zákona z 21. března 1918, č. 108, ř. z. a § 411 trest. řádu (tisk 776). Zpravodajem jest občan dr. Matoušek. Uděluji mu slovo.

Zpravodaj posl. dr. Matoušek: Vážené Národní shromáždění!

Právní výbor Národního shromáždění jest v té nemilé situaci, že přichází k vám pravidelně jen s úlomky zákonů, žádaje vás, abyste se usnášeli ne na celé materii, ne na celém zákoně, který by se týkal celé jednotné materie právní, nýbrž žádá vás pravidelně, abyste jen určité ustanovení odhlasovali, jehož změny žádá praxe úřadů. Jednou přicházíme se změnou nepatrnou, se změnou notářského řádu, s návrhem na změnu zákona o organisaci soudní, dnes přicházíme k vám a žádáme, abyste se usnesli na změně § 5. zákona z 21. března 1918 a pak na změně § 411. trestního řádu.

Zákon z 21. března 1918 poskytoval odsouzenci odčinění odsouzení, snad lépe bylo by říci: výmaz odsouzení, když napravil dle sil škodu činem způsobenou a nebyl-li v určité době opětně odsouzen. Poněvadž zákon tento nemluví o odčinění odsouzení, jež stihlo našeho příslušníka v cizině, v území bývalé říše rakousko-uherské a poněvadž i tyto tresty uvádějí se v seznamu trestů příslušníka našeho, bylo nutno zákon doplniti a ustanoviti, u kterého soudu má náš příslušník podati žádost, aby odčiněno bylo odsouzení, vyslovené v cizině.

Odčinění toto přirozeně má účinky jen pro oblast našeho státu. Této nutné změně chce vyhověti vládní návrh článkem 1. Paragraf 411. trestního řádu musil býti změněn proto, poněvadž v něm jest uvedeno ještě, že císař jako hlava bývalé říše rakousko-uherské odpouští a promíjí neb zmírňuje tresty. Proto bylo nutno změniti ustanovení toto v tom směru, že ne císař, nýbrž president republiky má toto právo. A poněvadž § 411. trestního řádu nemá ustanovení o tom, kam se má podati žádost za milost, když byl příslušník československého státu odsouzen před 28. říjnem 1918 některým soudem bývalé říše rakousko-uherské, ležícím mimo obvod naší republiky, bylo v tom směru nutno doplniti § 411. novým kompetečním ustanovením. Tomuto vyhovuje čl. 2. vládního návrhu. Ježto právní výbor uznal nutnost vládou navrhovaných změn a doplnění, usnesl se 20. března 1919, navrhnouti Národnímu shromáždění, aby schválilo tento návrh, a já jako zvolený referent dovoluji si tlumočiti tento návrh našeho právního výboru. (Výborně!)

Místopředseda Konečný: Ke slovu není nikdo přihlášen. Přistoupíme proto ihned k hlasování. Osnova zákona na změnu zákona z 21. března 1919 čítá pouze 4 paragrafy. Budeme proto o celé osnově hlasovati na ráz a zároveň i o nadpisu zákona. Prosím ony pány, kteří souhlasí s osnovou zákona, jak je uvedena ve zprávě právního výboru v §§ 1. až 4., aby povstali se svého místa. (Děje se.) To je většina. Zákon se v prvním čtení přijímá.

Navrhuje pan zpravodaj snad nějaké změny textové?

Zpravodaj dr. Matoušek: Ne.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP