Čtvrtek 16. ledna 1919

Chceme-li tento problém vylidňovací řešiti, chceme-li udržeti obyvatelstvo, pak nemůžeme to rozřešiti žádným jiným způsobem, než když dáme tuto půdu do skutečného soukromého majetku, když ti, kteří sami ji obdělávají, kteří k ní lnou, kteří tam byli zrozeni, budou se cítiti k ní připoutáni a budou majiteli pudy.

My ovšem při tom stavíme se na ten ideový základ, kde ve skutečnosti stále zůstává v platnosti věta Aristotelova, že síla demokracie jest v usedlém rolnictvu. My vidíme, že i v nejmodernějším státě, v Americe, opěrným bodem státu jsou venkovští sedláci. Vidíme, že by bylo velmi nerozumné, kdyby zřízení, která mají hlubokou tradici dějinnou a na místo nichž nemůžeme dáti nic jiného, měla býti zrušena, a to tak, že by to nejenom nepřineslo prospěchu, nýbrž pouze pro formu poškozovalo věc.

Vzácné shromáždění! Přicházím k další části své řeči: k otázce státní administrativy, a tu musím říci, že největším nebezpečím pro stát a správu státní je slabá administrativa. Vidíme, že ve všech oborech správy státní jsou symptomy, kde tyto nedostatky jsou jasny. Jaký je to pořádek, když nelze spolehnouti na politickou správu, kde okresní hejtman bojí se rozkazovati a kde četník bojí se choditi v uniformě? Jaký je to pořádek, když občanstvo nemůže míti důvěry k železnici, nemůže míti důvěry k dopravě železniční, jestli zásilky železniční dojdou? Jaká je to správa administrativní, jestliže občan stejným způsobem nemůže míti důvěru k poště, jestliže stejným způsobem nemůže míti důvěru ani k ostatním administrativním správám státním, jestliže prostě vidíme, že celá tato administrativa není vedena pevně a silně?

Nejnebezpečnější a nejobtížnější problém jest u správy vnitřní. Vzácné shromáždění, my si můžeme jenom uvědomiti, jak jiným způsobem vnitřní správa jednala dříve a jakým dnes. Dnes skutečně politické úřady, které měly dříve největší vliv, mají nejmenší váhu a jejich správcové, kteří dříve byli jakýmisi potentáty ve svých okresích, jsou dnes bez vlivu.

S tím souvisí docela přirozeně také i správa policejní. Jen na posledním případu si to uvědoměme, co se děje dnes, když se stane nějaká vražda.

Když roku 1909 byla zavražděna na Král. Vinohradech prodavačka Magda Novotná, tu policie ihned stáhla do své sítě všechny, kteří jen nějakým způsobem s touto vraždou mohli býti ve spojení, kteří byli snad známi se zavražděnou, nebo kteří prostě docházeli do obchodu. Stáhla je do svých sítí a pak teprve hledala, je-li mezi nimi vinník.

A když roku 1896 byla zavražděna v Husově ulici na Starém Městě pražském klenotnice Gollerstepperová, tu policie zatkla přes 300 lidí jen proto, že v den vraždy byli viděni v té ulici, že chodili s uzly v ruce, prostě z toho důvodu, poněvadž téhož dne byl viděn muž s uzlíkem v ruce. Z jakého důvodu to policie učinila? Jen z toho důvodu, aby jednak zkusila, zdali se mezi nimi najde vrah, jednak aby zamezila to, aby nemohly býti smazány stopy vraždy, aby nemohlo býti zabráněno, aby byli vinníci vypátráni.

Jen si vzpomeňme, když r. 1893 byl zavražděn Mrva! Jaký velký aparát správa policejní vynaložila, aby zatkla všecky, kteří by mohli býti v jakémkoli spojení s tímto procesem, a nejen zatkla, nýbrž skutečně z nich bylo přes 70 osob postaveno před soud a z nich 68 bylo odsouzeno. Byli odsouzeni ne pouze pro to omladinářské hnutí, které bylo s tím spojeno, nýbrž státní návladní přímo dokazoval jejich spoluvinu na zavraždění Mrvy.

A nyní, vzácné shromáždění, představte si, co se stalo, když byl spáchán atentát na ministerského předsedu. Byl spáchán atentát na ministerského předsedu, nalezl se zápisník, nalezly se stopy větší, nežli jakékoli stopy v minulých procesech, ale aparát policejní nešel prostě o nic dále, nežli za ten nejužší kruh osob a nešel ani k těm, kteří zvláštním způsobem byli v zápisníku vyznačeni, ani k těm, kteří byli při výsleších jmenováni a uváděni.

Tento fakt, vzácné shromáždění, ukazuje jednu věc: ukazuje, jak docela jinak jest dnes vnitřní správa vedena, jak jest ve velmi nebezpečném stavu, a to z jednoho důvodu:

My vidíme, že tu je úplný, řekl bych, strach u všech, kteří vnitřní správu vedou, aby nejednali rázně a energicky. Musíme si říci, že nejsou bohužel lepší poměry ani u vojska.

Jedna jeho část nedá se téměř ani zorganisovati; vojáci bývalé rakouské armády nedají se téměř ani zdisciplinovati. Nelze to ovšem paušalisovat a nelze také neviděti těch psychologických momentů, které tu byly, že lidé, kteří prostě stáli v zákopech po dlouhou dobu války a denně dívali se smrti v tvář, ti lidé odvykli a otupěli proti všemu tomu, co zde je, a že, když se vrátí, nemají ani nejmenší chuti poslouchati a že není ani možno, aby byl změněn rychle jejich mravní stav.

Avšak přes to jest neobyčejně nepochopitelno, jestliže s této strany kladou se přímo rozpory proti legionářům, jestliže proti těm, kteří dobrovolně bojovali, vyvolává se žárlivost anebo také insulty. A my, vzácné shromáždění, jsme měli případy, že čeští legionáři byli na ulicích pražských insultováni, (Slyšte! Hanba!) a to těmi, kteří nosili dříve rakouskou uniformu. (Hlasy: Hanba!) My, vzácné shromáždění, byli jsme svědky toho, že prostě českým legionářům byla činěna výtka, že se prý "ulejvali", že se "ulili", a že nyní se vracejí, aby byli oslavováni. Ten samotný fakt, že se dostali za hranice, není tou nejvyšší věcí, které si u legionářů ceníme. Snad každý jiný si přál, aby přišel do zajetí, ale to, co je zde neobyčejně mocné a morální, je to, že jsou to prostě lidé, kteří, když se do zajetí dostali, dobrovolně, bez nucených odvodů, se přihlásili k vojsku, a dobrovolně šli na smrt. (Výborně!) A jestliže mají se zde stát předmětem útoků takových kritik nebo přímo insultů, jaké se přihodily, pak, vzácné shromáždění, vidíme, v jak rozvrácené situaci jsme a jak již prostě ten úpadek veřejné mravnosti neobyčejně pokročil.

A my ovšem, vzácné shromáždění, v tomto směru musíme dávati z části vinu chybám v naší administrativě. My ovšem i v jednom směru musíme si přiznati, že se staly neobyčejné chyby, a to v očistě administrativy, v očistě národnostní i v očistě zásadní. Národní výbor učinil určitá očistná opatření, odstranil úředníky, kteří se nejvíce prohřešili, s jejich míst. A co se stalo? Najednou vidíme, že úředníci, kteří tehdy byli odstraněni jako exemplární zjevy, kteří hřešili po celou dobu války na národních i sociálních citech obyvatelstva, objevují se v centrálních úřadech, vidíme, že mnozí z nich jsou dokonce povyšováni, anebo že se dostávají na místa, která jsou mnohem důležitější nežli ta, která zastávali dříve. (Hlas: Chtějí dáti Hejdu do Karlína!)

Pochopíte, že tento stav musí způsobiti, že zde obyvatelstvo naprosto nemá důvěry k administrativě, ke správě státní, a že proto také ani neposlouchá těch, kterých by jinak poslouchati musilo.

My ovšem, kdybychom chtěli řešiti zásadně otázku administrativy, nemohli bychom toho učiniti jenom personálními věcmi, my bychom musili jíti také k tomu, že bychom v zásadě v zákonodárství zrušili všecko to, co v rakouské správě bylo špatné, a že bychom to nahradili způsobem lepším. Zejména správu zákonodárství musili bychom postaviti na princip moderní, že bychom zničili, co za dřívější správy překáželo, ten úžasný byrokratismus, mnohomluvnost. Často pilnost úředníka se oceňovala podle toho, jak veliký elaborát napsal.

Musíme dosáhnouti především také jednotnosti v zákonodárství správním. Rovněž jsou nutny změny v chování úřednictva. Nemůžeme říci, že by úřednictvo správní bylo ideální, ačkoliv ovšem zase na druhé straně bylo nepochopitelno, že úřednictva konceptního bylo používáno k službám manipulačním, že mu prostě byla svěřena agenda taková, která ho utloukala a která mohla býti vyřízena silami docela jinými.

Nesmíme říci, že by všecky tyto vady byly zaviněny vládou. Jest jasno, že jest to prostě důsledek celkových poměrů válečných a že my ještě jsme šťastni, že máme zde jen nepořádky, kdežto jinde je ve správě státní přímá anarchie a rozvrat. Ale ovšem nezbytnou podmínkou nápravy administrativy jest, jestliže ne pouze úřady budou správně utvořeny a správně spravovány, nýbrž jestliže také občanstvo si uvědomí, že musí zákonů poslouchati a jestli skutečně také bude zákonů poslušno. Neběží o servilní poslušnost, jaká byla v minulých letech, nýbrž jde o poslušnost mužnou, která je přímo občanskou ctí. A co je naprosto nevyhnutelné, je zničení veliké nechuti k práci, která zračí se v tom, že, kdežto stále zástupy nezaměstnaných vodí se v průvodech a hlásá se nemožnost dostati zaměstnání, že v mnohých případech, kde se vypisuje práce, k práci se hlásí jen málo lidí, nebo nehlásí se nikdo.

Tyto vady, vzácné shromáždění, které vyplývají z celého rázu života a ze všeho toho, co zanechala zde válka, docela přirozeně nelze ponechávati k nápravě jen vládě, nýbrž musíme sami usilovati o jejich nápravu.

Rána z revolveru, která třeskla minulého čtvrtka na pražském hradě, při všem smutku, který v nás zanechala, měla za následek jeden radostný pocit: že byl podán fakt a důkaz soudružnosti všech vrstev národa a všech politických stran. (Výborně!) My jsme si v tomto okamžiku uvědomili, jak nebezpečny jsou naše vnitřní poměry, ze nejsme naprosto tak pevni, abychom měli záruku jistoty a bezpečnosti, že nebudeme i my strženi do víru světového, do kterého jest stržen celý svět.

My jsme si při tomto okamžiku uvědomili, že může také u nás přijíti doba, která by nás strhla do zápasů, které by mohly poškoditi a ohroziti základy naší republiky. My jsme si byli vědomi, že duch, který v Čechách jest, který jest prosycen nevraživostmi a vzájemnými stranickými nedůvěrami, že jest takový, že se v něm nejlépe daří podzemní podkopové práci a že úkolem všech musí býti, aby tuto chorobu, tuto nemoc českého života léčili.

Ale jedno musíme si říci: že ten lék musí býti smělý. Musíme si již uvědomiti, že jsme svrchovanými pány svých osudů a že jsme odpovědni za svou budoucnost. A kdyby nám scházelo národní sebevědomí, kdyby nám scházela velká odvaha k velkým činům, pak bychom tuto dnešní dobu nepřenesli do lepších poměrů. My musíme tvrdě, důsledně a přísně střežiti všecko, co by bylo schopno, ohrožovati národní náš vývoj, ale nesmíme se také báti trestati tam, kde to je zájmem státu (Výborně!), nesmíme se také báti odstraňovati ty jednotlivce, kteří tento zájem státu ohrožují, nechť jsou to jednotlivci v jakýchkoli řadách.

Bylo zde poukázáno, že bolševictví je nejen v třídách dělnických, nýbrž i v třídách měšťanských. Není pochyby, že musíme jíti proti každému bolševictví, nechť je to bolševictví to, jehož cílem je, aby beze zřetele na ostatní celek národa chtělo způsobiti nadvládu jedné třídy nad druhou, nebo ať je to bolševictví, které beze zřetele na ostatní občany zneužívá bídy, která je zde, k obohacování, nechť to je bolševictví, které se objevuje u zámožných tříd tím, že neplatí daní a nedávají státu, co jsou povinny. A bohužel musím vytknouti také to bolševictví zámožných tříd, které neplatí daní, které - i když jsou to pouze jednotlivé případy - využívá bídy ke svému obohacovaní a je neobyčejně silným rozsévačem bolševictví ve vrstvách, ve kterých je nedostatek a bída.

Vzácné shromáždění! Jestliže jsme si řekli, že stojíme na zásadách demokratických a že chceme na demokratismu stát budovat, pak je pro nás pro všecky jasno, že to znamená, že se budeme domáhati svého cíle nikoli vládou jedné vrstvy nad druhou, nýbrž společnou vládou všech tříd a vrstev národa, neboť vláda proletariátu nade všemi ostatními vrstvami není ničím jiným, než stejným násilím, jakým byla dříve vláda aristokracie nebo vláda kapitalismu. Teror proletariátu není o nic mravnější než teror tříd jiných. Jestliže jakýkoli teror by měl býti nastolen, tedy znamená to ve všech případech, že základní zásada rovnosti občanů ve státě a v životě je tu zapírána, to znamená, že se prostě má na místo jedné priviligované vrstvy tvořiti jiná privilegovaná třída, což však neznačí nic jiného, než v národě vyvolávat bratrovražedný boj.

Nezapomínejme však, vzácné shromáždění, že jsme ještě v poměrech neobyčejně těžkých. My jsme v domě,ve kterém kolem dokola hrozí oheň, a vidíme, jak se všech stran do tohoto domu létají jiskry, které by mohly tento dům zapáliti. Vidíme, že nejvíce jest ohroženo křídlo domu, na němž vyvěšen je rudý prapor, ono křídlo že je ve světovém požáru tomto ohroženo nejvíce. A my vidíme, že jsou také stateční, hasiči s rudými karafiáty, kteří tento oheň hasí, my však také vidíme, že jsou i jiní s rudými karafiáty, kteří velice netečně a velice lhostejně přihlížejí k tomu, jestli ony jiskry dům zapálí, a my vidíme, že jsou i dokonce tací, kteří přivolávají větry, aby požár byl vznícen.

Vzácné shromáždění! Vývoj v dějinách je jako život moře: má svůj příliv a má svůj odliv. My jsme žili v odlivu, my jsme žili v útěku od práv lidských, my žili za vlády militarismu a imperialismu, my žili za vlády násilí proti spravedlnosti. Po tomto odlivu nastává příliv. Vrací se volnost národům, vrací se sociální rovnost jednotlivců. Moře má své zákony, že jen do určité míry jde příliv a do jisté míry jde odliv. A stejný zákon mají také dějiny. Ale jsou lidé, kteří vždy stojí jen u odlivu a doufají, že ten odliv půjde pořád dál, a jsou lidé, kteří stojí jen u přílivu, kteří se domnívají, že ten příliv také půjde dál a dále, a nevidí, že ten příliv, kdyby šel do nekonečna, by zaplavila zničil všecko, i je. My jsme v tom přílivu. My žijeme v době úplného přetvoření nejen národnostních a politických, nýbrž i sociálních a historických stavů a musíme zde býti vyzbrojeni odvahou pro veliké skutky, neboť dnešní doba není doba jen malých reforem, není doba malého příštipkování, nýbrž doba velikých cílů, doba velikých obzorů.

Jsme si vědomi, že jsme jen na počátku toho díla, že to, co jsme provedli, je pouze počátkem stavby velikého díla, že musíme dále rozšiřovati svůj obzor, že musíme dále rozšiřovati své cíle. Nemusíme se báti nejsmělejších cílů, nejsmělejších obzorů, poněvadž jsme si vědomi, že mravní síla, která národ český udržela, že dovede vše zregulovati do měr, aby nevzal škody celek. My jsme se z bolestí zrodili, bolestí jsme zesílili a rostli, náš celý život národní byl vývojem uprostřed utrpení a bolestí, které působí poroba, které působí útisk, které působí odmítání lidských i národních práv. V tom je význam našeho mravního obrození, že bylo vybojováno ideálními silami národa proti moci a přesile fysické a že byl vybojován vlastními silami.

My, vzácné shromáždění, jsme se dočkali toho, že jsme si vydobyli své svobody a že při tom boji jsme neztratili své cti, že národ i v dobách nejstrašnějších stál pevný a nezlomený, a jestliže jednotlivci sklonili své šíje, lid a národ zůstal nezlomen, zůstal pevný a silný proto, poněvadž věřil ve svoji budoucnost a dočkal se jí s neposkvrněnou ctí. Jsou ovšem ještě hluboké rýhy, které v nás zanechala 300letá poroba. My je vyrovnáme a máme při tom vroucí víru: že budoucnost česká, budoucnost, která byla zrozena z takových velikých zápasů a která byla přivoděna takovou mocnou silou mravní, že ta budoucnost česká bude šťastná a veliká, ale jen tehdy, jestliže ji budeme budovati všichni. (Výborně! Dlouhotrvající potlesk.)

Předseda (zvoní): Dalším řečníkem jest člen Národního shromáždění pan Chaloupka; udílím mu slovo.

Poslanec Chaloupka: Vážené shromáždění!

Není sice na programu, jako před vánočními svátky, otázka vyživovací, ale že jest jednou z nejdůležitějších, dokazuje, že i vládní prohlášení této otázky se dotklo a to tím, že se mluví o nejpřísnějších opatřeních proti lichvě. Jestli kdo toto ustanovení ve vládním prohlášení vítá, jsme to v prvé řadě jistě my, a to z toho důvodu, že aspoň budeme míti možnost viděti, kde všude se lichva jeví. Až posud měli jsme to potěšení slyšeti, že agrární i jsou lichváři, doufejme, že budeme míti také tu příležitost slyšeti, že i z jiných stavů lidé jsou lichváři.

Lichva sama nezná jistě ani náboženství ani stavu ani povolání, krátce lichva bují ve všech vrstvách obyvatelstva. Máme lichvu jistě potravinovou, lichvu, kterou neprovádí jedině a pouze zemědělec, nýbrž také ti lidé, kteří od zemědělce kupují třeba za maximální ceny, po případě pod maximální cenu a pak za drahé peníze prodávají. Ale máme také lichvu s jinými výrobky, máme také lichvu s prací, tedy jistě žádná politická strana není vyjmuta z toho, že by u ní lichva nebyla.

Rozdíl jest jen ten, že nikde v žádném listě jiných politických stran se proti lichvě vlastních stranníků nepsalo a nepracovalo, jedině u strany naší, a rozdíl jest také v tom, že v listech ostatních nikdy se nejmenovali lidé zemědělci, ale vždy se jmenovali lidé "agrárníci", bez ohledu na to, jestli zrovna ten člověk, který lichvařil, patřil k agrárníkům, nebo nepatřil.

Tedy s naší strany se děly všecky možné pokusy, abychom lichvě zabránili. Že to nebylo možno a že jistě se našla mezi lidem zemědělským - a jsem tolik konciliantní, že se přiznám - i mezi našimi stoupenci, mezi agrárníky, řada lidí, kteří skutečně lichvařili, přiznávám.

Tolik morální síly každý nemá, jestliže mu někdo přímo vnucuje peníze, aby je odmítl. Takových případů jsme měli velmi mnoho. Nejlepším prostředkem proti lichvě by bylo, kdybychom hleděli a snažili se zaopatřiti dostatek potravin proti té lichvě agrární, o které se stále mluví. Jakmile bychom měli dostatek potravin, odpadá jakékoli lichvaření s nimi.

Bohužel, musíme se přiznati, že po té stránce nebylo se strany vlády učiněno všechno, co by mohlo býti učiněno. Ještě se nemůžeme dosud zhostiti toho vídeňského byrokratismu, nemůžeme nijaká opatření učiniti rychlou cestou, nemůžeme ihned se postarati o zaopatření něčeho podobného. Poukazuji jen na jeden případ.

Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP