Pátek 10. ledna 1919

Preto prosím, aby zákaz, daný ministru Šrobárovi pri jeho vyslaní na Slovensko, aby v nedeľu a vo sviatok boly krčmy zavreté a pálenka sa nesmela predávať, ostal v platnosti navždy, a aby ti, ktorí zákaz tento prestupujú, boli trestaní.

Prosím a žiadam, aby vláda podporovala boj protialkoholistický, který dosiaľ viedla len cirkev a niekoľko spolkov striezlivosti. Tieto boly dosiaľ bez moci, bude-li ich ale vláda podporovať, zmizne alkoholismus ze Slovenska a národ sa bude môcť volne vyviňovať mravne i zdravotne.

Ale nie len z národnostného i zdravotného ohľadu žiadam, aby sa zabezpečila výchova mládeže, ale - zvlášte z ohľadu náboženského. Každý človek má 2 najsilnejšie ideály, najsvätejšie, ktoré ho vedú celým jeho životom a to sú presvedčenie národné a presvedčenie náboženské.

Každý musí mať tieto 2 city, hoc i mnohý ten druhý popiera. Každý predsa musí mať svoj názor náboženský, či už náboženský, alebo protináboženský.

Ti, ktorí majú názor protináboženský, bojujú práve tak vytrvale za svoje presvedčenie, ako ostatné strany náboženské. Otázka je len ta, ktorá strana tvorí väčšinu.

To vie každý, že Slováka len náboženské presvedčenie zachovalo pred zúfalstvom, pri mravnom živote. Chcel-li by mu kto toto presvedčenie odobrať, uvalil by to najväčšie nešťastie na náš národ.

Hlásame tú najväčšiu slobodu. Aká sloboda by to ale bola, chcela-li by strana protináboženská, čítajúce 5-10 %, svoje presvedčenie oktrojovať na veľkú väčšinu národa? Každý nech volne hlása svoje presvedčenie. Pán ministerský predseda dr. Kramář, 10. decembra, keď som tu bol prvý raz, povedal tie významné slová, že Slovákov chceme mať tak, ako sú, so všetkými ich dobrými vlastnosťami.

Myslím, že k tým najkrajším vlastnostiam Slováka patrí práve jeho náboženstvo, ktoré mu preto nesmieme vziať. Naši protivníci, ktorí chceli nás od Čechov odtrhnúť, štvali práve tým, že Češi nám odeberú náboženstvo, najväčší náš poklad. Naši Slováci však sami hovorili, my známe Čechov, ako národ múdry. Nemôžeme si predstaviť, že by tento múdry národ tak netaktne pokračoval, aby hneď zo začiatku, len čo štát bol utvorený, chcel nám brať náboženstvo. Chlodvikovi, královi Frankov, povedal remešský biskup Remyg pri jeho prestúpení na kresťanskú vieru dľa dejepisca tieto slová: "Incende, quod adorasti et adora, quod incendisti." "Pal, čomu si sa klaňal, klaňaj sa tomu, čo si dosiaľ pálil."

Tým chcem povedať, že kresťanská viera, ktorá Frankov a Francúzov priviedla k tomu najväčšiemu rozkvetu a ktorá i národ československý udržovala po dlhé storočia, musí byť základom jeho vývoju i naďalej.

Musím sa dotknúť i volebného zákona. Tento bod je ten najdôležitejší a musíme sa s ním dôkladne zaoberať. Predom pripomínam, že, má-li táto reforma byť spravedlivá, a má-li byť zastúpená každá vrstva, nesmieme žiadať len všeobecné tajné hlasovacie právo, ale i právo, ktoré je proporcionálnym, aké je už v niektorých štátoch. Čo je právo proporcionálne? Právo, kde by i menšina bola zastúpená. Predstavte si, pánovia, že zpomedzi obyvateľstva je 60-70 % roľníkov a len 40-30 % stavu mestského, alebo intelligentov. Máme-li 100 okresov, bude dľa starého volebného práva 100 poslancov jednoho smýšlania, ktorí však budú zastupovať len tých 70 okresov rolníckych, mešťanská a intelligentná trieda, tých 30 %, nebude zastúpená vôbec. Preto žiadam, aby jedným z najhlavnejších bodov nového volebného zákona bola proporcionalita, aby i menšiny boly zastúpené.

Pokladám za potrebné prehovoriť ešte niekoľko slov o vyvlastnení majetkov. S touto zásadou musí vo všeobecnosti súhlasiť každý demokraticky smýšľajúci človek.

Medzi nami není iste ani jednoho takého aristokrata alebo kapitalisty, aby túto zásadu vo všeobecnosti zavrhoval. Ja len zo stanoviska cirkevného sa odvolávam na Vás, aby ste pri odjímaní cirkevných majetkov v prvom rade pamätali na cirkevný proletariát, na nižší kňazstvo, ktoré dosiaľ najväčšiu rollu hralo na poli národnom, aby i ono bolo odmenené, aby se i jemu dostalo patričnej mzdy z cirkevného majetku.

Prebytok, ktorý bude potrebný k plateniu nižšieho i vyššieho kňazstva, má byť upotrebený v dorozumení s cirkevnou samosprávou patričnej cirkve. Tak je to všade. Niektoré cirkve majú už teraz svoju autonomiu, iné si ju budú žiadať, a myslím, že snadno ju dostanú. Nech sa dá preto cirkevný majetok do autonomnej správy cirkevnej, pravda, pod dozorom štátnym, aby tieto majetky používaly sa k účelom štátnym, k zakládaniu škol, nemocnic, čo je tiež úkolom štátu. Aby ale ráz týchto cirkevných majetkov bol zachovaný, žiadam, aby patričné cirkve podržaly si správu týchto medzi ľudom kolonisovaných majetkov s tou výhradou, že musia byť venované ku společenským, krajinským účelom.

Myslím, že tým bude položený základ jak národný, tak náboženský a budeme-li štát takto zakládať a takto stavať, dojdeme k veľkému rozkvetu, a som presvedčený, že dielo toto bude korunované vencom stálej slávy. (Výborně! Potlesk.)

Předseda: Dále uděluji slovo dr. Masarykové. (Potlesk.)

Posl. dr. Masaryková (uvítána hlučným potleskem): Pane předsedo, vážené Národní shromáždění!

Navazuji na slova vládního prohlášení: "Všechny základy mravní byly válkou, nepoctivou a prolhanou politikou Vídně a Budapešti otřeseny. Vláda jest si vědoma své povinnosti, že musí vší silou působiti k tomu, aby zejména výchově mládeže, vládou rakouskou za doby války tak zvlčilé a zanedbané, věnována byla nejvážnější práce."

Nepokládáme slova tato za programové prohlášení všeobecného rázu. Praktičtí činitelé v Praze-VII. i ve středu Prahy mne žádají, abych vám, vážené Národní shromáždění, řekla tato fakta: Pro děti, sirotky opuštěné, pro děti nemocné nemáme v Praze přístřeší, nemáme srdce, které pro ně tluče. (Hlas: Slyšte!) Uvádím tyto příklady: Tři děti byly uzavřeny s mrtvou matkou dva dny (Hlas: Hrozné!) a žena, která vyšetřila případ, neměla, kam by děti uvedla.

Uvádím další příklad: Otec vrátil se z vojny těžce nemocen, žena mu za války umřela, má drobné siroty, musí jim sám práti, děti ošetřovati, pracovati, není možnost si práci hledati, a pro ty děti není útulku.

Uvádím třetí případ: Vidím to malé dítě před sebou: pětileté, těžce rhachitické, nemůže státi na nožkách. Přišlo a dívalo se vážnýma, starýma, velikýma očima. My jsme neměli pro to dítě domova.

Praha naše královská, slavná naše Praha nemá pro ty děti útulku. Útulna v Bartolomějské ulici podle slov ředitele má místo pro 20 dětí. (Hlas: Stěžují si, že se s nimi špatně nakládá!) Nominálně byla založena pro 60 až 70 dětí. Včera jsem se ještě šla podívati, abych nepřeháněla ani v nejmenším. Deset dětí trpí katarhem očním, mají očka slepená, není možna isolace, dvě ošetřovatelky mají též katarh. Do učebny jich, jest to jedna z největších místností útulny, byla umístěna okresní vyživovací kancelář číslo C, ovšem úplně rakouským způsobem, poněvadž na školy sáhá se nejdříve. Dětem bere se nejdůsledněji. Je to táž historie, která se stala se sirotčincem, kde na sta dětí bylo ze sirotčince vypověděno, bylo tam umístěno několik prostitutek, které nemohly býti účelně léčeny, poněvadž celá věc byla nereelní.

V Praze potřebujeme naléhavě útulny, ale ihned. Možno to udělati obratem, bude-li vyživovací kancelář odstraněna na příslušné místo, jest možno do toho pokoje umístiti do 3 dnů 15 postýlek.

Ty postýlky jsou, jen není jasná jejich "příslušnost", rozhoduje-li o nich to neb ono ministerstvo. To ostatně bývá i při jiných příležitostech.

Jest potřeba, aby se udělala v Bartolomějské ulici první stanice, jakási sběrna. Jest možno, aby se zde umístilo 50 dětí, ale nemohou tam býti ani týden, ani 14 dní. Byl by to, promiňte drastičnosti výrazu, ale my, kteří jsme v práci, nemůžeme se tomu vyhnouti - byl by to očišťovací, odvšivovací ústav pro naše děti, kde by zůstaly 2-3 dny a pak umístily by se v jiné útulně trvale. Jest naléhavě nutno, aby Praha měla pořádnou útulnu, neboť nemohu se dívati těm lidem, kteří pracují, ani do očí. Oni říkají: co vlastně děláte v Národním shromáždění? A já mám říci, že politiku. (Hlas: A co město Praha? Ta nic?) Nejde nám jen o peníze, jde o porozumění, jde o to, abychom věděli, jaká jest naše povinnost. Dante říká, že lenost jest malá láska k dobrému, a my máme té lásky k dobrému a dětem ještě málo.

Jiný případ, - mám vlastně 2 právě tak drastické, nechci Vás unavovati, nechci, aby se mi vytklo, že také řečním. (Posl. Zeminová: To jest právo a povinnost! Proto jste zvolena, abyste mluvila!) Raději, abychom ty postele již dostali. Já Vám ty případy uvedu, jestliže si přejete. Vyšetřovala jsem případ tuberkulosy.

Přišla jsem do rodiny, kde otec měl amputovanou nohu a otevřenou tuberkulosu kosti. Byl velice špatný a vlhký. Nedaleko postele byl hrnec, do kterého nemocný plival. Všecko bylo zašpiněno a v nepořádku. Muž měl 11letého hošíka. Odcházejíc všimla jsem si, že pod postelí zrovna v blízkosti hrnce jest narovnáno mnoho růžových a bleděmodrých škatulek. Ptala jsem se, k čemu slouží, a dověděla jsem se to. Obec, jest to obec v obvodu Velké Prahy, dala jeho ženě koncessi, aby v sobotu nakoupila cukroví a prodávala je za rohem. Žena jeho cukroví nakoupila a v sobotu narovnala do nebezpečných škatulek a tam na rohu prodávala. Bylo to v dělnické čtvrti a kupovaly to nedoživené děti. Otázka tuberkulosy i otázka samosprávy hrozně jsou tu demonstrovány, starosta vyhýbá se platit občanu příspěvek, aby nemusil platit příspěvek, dá tak otravující a jedovatou koncessi.

Třetí případ týká se mládeže, která vlivem války byla stržena až do zločinnosti. Pro ty děti nemáme místa v naší republice. A teď, když bychom je měli, nevíme, které ministerstvo rozhodne o těch nešťastných postýlkách. Ale já už to vím, trvalo to 14 dní - ale už jsem to vybádala. (Veselost.)

A dostaneme je, kde je možno pomoci hned.

Má řeč má dvě výhody. Je krátká a za druhé doufám, že z ní něco ihned bude; totiž že ty útulny do 14 dnů s vaším souhlasem, vaší sympatií, vaší silou budou. (Výborně!)

Pánové, já se domnívám, že nevidíte ty oči dětí, sice si myslím, že bychom přišli rychle k politice práce; myslím, že nevidíte ty staré oči malých dětí. Před těma dětskýma očima ustupuje faleš a klam, ať je zde nebo tam. Ty nás musí spojiti. Před těma dětskýma očima zodpovídáme se z osudu našeho národa. A jestli těm dětským očím budeme věrni, pak vyhrajeme. (Výborně! Hlas: To je budoucnost národa, děti!)

Před 500 lety národ božích bojovníků stál proti celému světu. A my budeme těm dětským očím věrni, poněvadž jsme Čechoslováci. (Výborně!) A my budeme státi mezi pobloudilým Německem a mezi ubohým, nešťastným Ruskem pevni a svorni, poněvadž budeme těm dětským očím věrni. (Souhlas.)

K socialisaci našeho národa dojdeme jen neúnavnou, věrnou, oddanou prací! (Výborně!). Ne všeobecnými frázemi, ne dlouhými řečmi (Výborně!), ne žurnalistickým štvaním. (Výborně! Hlučný potlesk. Poslanec Johanis: Nejen sliby, slečno, nýbrž musí býti také skutky!)

Půjdeme pro ty postýlky spolu. (Poslanec Johanis: Tak platí! Výborně! Vy nemáte, slečno, lůžka, my nemůžeme dostati roury!) Já vám zas pomohu, získati roury pro vaše sanatorium. (Poslanec Johanis: Musíte míti moc peněz! Hlas: Aby kapitalisté byli uspokojeni!)

Já nechci se pouštěti do politiky, já chci zůstati při těch dětech, poněvadž slova neplatí, je třeba činů (K poslanci Johanisovi) a vy půjdete se mnou pro ty postýlky pro útulnu! (Poslanec Johanis: Tak prosím!)

Prosím, já končím ultimátem: Poněvadž jsem naší vládě bezpodmínečně, věrně oddána, žádám, aby dělala svoje povinnosti, abychom měli do 14 dnův ústřední útulnu a abychom měli do 2 měsíců všechny útulky, jichž potřebujeme. (Výborně!) Budeme-li svých povinností takto pamětlivi, pak bude platiti, co řekl Neruda: Jsme malá republika, malá hvězdička, ale jsme z kvádrů. (Výborně! Hlučný potlesk.)

Předseda: Dalším řečníkem pan poslanec Vaněk. Uděluji mu slovo.

Poslanec Vaněk: Slavné Národní shromáždění!

Ujímaje se slova ku programovému prohlášení vlády, mám ten dojem, že prohlášení to přichází poněkud opožděně, a že by bývalo na místě, aby bylo učiněno již v prvních dnech naší nové vlády Československé republiky. A pravdou jest, co zde již bylo řečeno, že od obtíží, od chaosu, který nám nastává, nás mohou zachrániti jenom rychlé činy. Strana naše, za kterou mám čest zde mluviti, jest s prohlášením vlády srozuměna, a my jsme ochotni koaliční vládu v provádění tohoto programu podporovati. Jsme sobě plně vědomi obtíží, s nimiž naše mladá Československá republika musí počítati, neboť jsme vyčerpáni na všech stranách! Scházejí nám produkty, schází nám organisace práce, schází nám do značné míry i chuť k práci, poněvadž lid pracující je těžce dotčen tím, že na jeho záchranu, zejména po stránce hospodářské, pokud týká se výživy jeho, až dosud tak málo bylo podniknuto.

Velectění pánové! My musíme se jen obdivovati té trpělivosti, s jakou pracující lid těžkou svou práci až dosud vykonával a nesmíme se nijak diviti tomu, že lid začíná býti netrpělivý. Při těžké práci, nemít doma pro svou rodinu výživy, nemít slušného bytu, nemít žádného ošacení, žádné obuvi, dívati se na všecku tu bídu, která ze všech koutů domácnosti cení na rodinu strašlivé své zuby, jest jistě situace hrozná, nesnesitelná a odtud potom plyne ta nechuť ku práci, na kterou tak mnozí řečníci zde sobě stěžovali, že nelze docíliti větší výkonnosti v práci.

Velectění pánové! My zejména plně souhlasíme s tím odstavcem programového prohlášení vlády, který se týká ostrého postupu proti lichvářům s potravinami. Jsme přesvědčeni, že kdyby vláda byla přišla s ostrým opatřením ihned po svém nastolení, že bylo by to značně přispělo k uklidnění, uspokojení širokých vrstev lidových. Než, musíme i tak býti spokojeni, že aspoň nyní vláda chce dohoniti to, co zameškala. Že jest toho potřeba, ukazuje, velectění pánové, zjev, který jsme mohli pozorovati v dnešním tisku. Tady z Prahy velkořezníci posílají na venek telegramy, aby se sem vepřové maso nedováželo, poněvadž prý kleslo v ceně. Zde bylo řečeno často: jmenovat, jmenovat! Jména těchto velkořezníků jsou uvedena v novinách. Vláda jistě sleduje všechno to, co v tisku je obsaženo, a má tedy možnost, ihned zde exemplárně zasáhnouti. Jsem velmi zvědav, co v té věci bude učiněno.

Velectění pánové! Další, velmi sympatickou součástí prohlášení jest otázka vyvlastnění velkostatků. I zde lid dlouho již na počin vlády čeká. A jisto, že i v tom směru bude uklidněn, bude-li viděti dobrou vůli, že vláda opravdu chce vážné kroky ve směru tomu činiti. Ovšem, velectění pánové, jest ihned zapotřebí říci, že si představujeme vyvlastnění velkostatků nikoliv takovým způsobem, aby byly snad široké vrstvy pracujícího lidu zase zatíženy poplatností do několika pokolení, nějakými miliardovými náhradami, nýbrž, že vyvlastnění to stane se tak, aby společnost pracujících zatížena nebyla. Žádné náhrady! Vyvlastnění bez náhrad, poněvadž tento majetek, který se nalézá v rukou kapitalistických velkostatkářů, to není žádný výsledek vlastní osobní práce, to je vlastně majetek válečných zbohatlíků, majetek válečných lupičů ze 17. století uvnitř českého národa. (Výborně! Potlesk.)

Tímtéž právem, jakého ti páni, ti předkové dnešních válečných zbohatlíků, tohoto majetku nabyli, tímtéž právem mohou býti o něj zase připraveni, nanejvýš, že by se z důvodu lidského soucitu jim a snad jejich žijícímu pokolení, vyměřila mírná renta, aby snad jakž takž mohli býti živi. Předpokládám ovšem, že i při tom by společnost jim určila jako všem ostatním povinnost práce.

Velectění pánové! V prohlášení vlády praví se dále, že je důležitým úkolem vlády, vštípiti našemu lidu zase cit povinnosti práce. I s tím můžeme souhlasiti, avšak předpokládáme, že jednou z hlavních povinností republiky jest, aby ona tu povinnost práce důkladně a náležitě vštípila všechněm příslušníkům republiky.

Již italský státník Macchiavelli praví, že svoboda nemožna jest tam, kde žije mnoho lidí z práce jiných bez práce své vlastní, a svoboda i v naší republice nebude možna, dokud zde budeme mít množství trubců vedle společenských včel. Společenské včely měly by pracovat, měly by ten med do úlů snášet a trubci by jen žili, užívali a vládli. Tak tomu nerozumíme! My žádáme, aby byla prohlášena zákonitá povinnost práce pro všechny zdravé muže i ženy dospělé, ti aby všichni pracovali a starali se o výchovu příštího pokolení, a tomuto pokolení novou povinnost práce určili a vštěpovali.

Při všem porozumění, které pro program vlády přinášíme, shledávám však, že v programu tom něco schází. Pohřešujeme v programu péči o válečné invalidy. Tato otázka je stejně akutní, ta otázka stejně naléhá na rychlé rozřešení, jako ony otázky, které ve vládním prohlášení jsou uvedeny. Zde shledávám, že současná společnost stává se jednostrannou a nevděčnou.

Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP