Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Dne 16. 12. 1992 přijala Česká národní rada Ústavu České republiky. V tisícileté historii české státnosti je to první ústava, jež byla přijata pro Českou republiku jako svrchovaný a samostatný stát v mezinárodním společenství. Ústava ČR byla publikována ve Sbírce zákonů ČR pod č. 1/1993 Sb. s účinností od 1. 1. 1993.

Ústava České republiky se ve své preambuli hlásí k zásadě občanské společnosti a ke kontinuitě se všemi dobrými tradicemi dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé. Ústava zakotvuje zásadu legitimizace státní moci lidem v čl. 2: "Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo. Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon."

Politický systém ČR je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů. Volby jsou demokratickým způsobem vytváření s tátních orgánů (čl. 5 Ústavy). Jejich prostřednictvím přenáší lid svou svrchovanost na zastupitelské sbory, legitimuje je k výkonu ústavně stanovených pravomocí. Moc zákonodárná v ČR náleží Parlamentu České republiky (čl. 15 Ústavy).

Pravomoci Parlamentu ČR z hlediska Poslanecké sněmovny

Vzhledem k tomu, že jiný ústavní orgán není vybaven právem přijímat zákony, je Parlament jediným a výlučným zákonodárným orgánem ČR. Parlament má v kompetenci i jiné pravomoci, jako např. dávat souhlas k některým mezinárodním smlouvám (čl. 49), volit prezidenta republiky (čl. 54 odst. 2). Poslanecká sněmovna může vyslovovat důvěru nebo nedůvěru vládě ČR (čl. 68 odst. 3, čl. 72 odst. 1), v souladu se zákonem o volbách do zastupitelstev v obcích a místním referendu vyhlašuje volby do zastupitelstev v obcích apod.

Parlament ČR je dvoukomorový

Podle Ústavy ČR je Parlament tvořen dvěma komorami, a to Poslaneckou sněmovnou a Senátem (čl. 15 odst. 2). Poslaneckou sněmovnou se stala dnem účinnosti Ústavy (1. 1. 1993) Česká národní rada. Senát je konstruován jako protiváha vůči Poslanecké sněmovně, jako prvek vytvářející předpoklady kvalitnějšího legislativního procesu a jako prvek kontinuity Parlamentu pro případ, že by byla Poslanecká sněmovna rozpuštěna.

Obě komory Parlamentu mají autonomní postavení. Vznikají na základě odlišného volebního systému. Poslanecká sněmovna podle zásad poměrného zastoupení, Senát na základě zásad většinového systému. Členové obou komor Parlamentu mají také různě dlouhé volební období. Poslanci čtyřleté (to je zároveň volebním obdobím Poslanecké sněmovny), senátoři šestileté, přičemž každé dva roky se volí třetina senátorů (volební období Senátu tak nekončí). Poslanecká sněmovna má 200 poslanců, Senát 81 senátora.

Ústava zakotvuje neslučitelnost současného členství v obou komorách Parlamentu a dále funkce poslance nebo senátora s funkcí prezidenta republiky, soudce a dalšími funkcemi, které stanoví zákon. Mezi funkcí poslance a člena vlády není inkompatibilita stanovena, pouze poslanec (nebo i senátor), který je členem vlády, nemůže být předsedou či místopředsedou Poslanecké sněmovny (nebo Senátu), ani členem parlamentních výborů a vyšetřovacích či stálých komisí komory, jejímž je členem. V současné době používá Poslanecká sněmovna jako svůj jednací řád Zákon č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny.

Mandát a imunita člena Poslanecké sněmovny

Mandát poslance je konstruován jako tzv. "mandát volný", kde slovo mandát (latinsky) znamená pověření, zmocnění, plnou moc. Jedná se o zmocnění zastupovat volební obvod v Poslanecké sněmovně. Mandát poslance vzniká jeho zvolením. Poslanci vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem (čl. 23 Ústavy).

Poslance nelze odvolat. Jeho mandát může (viz čl. 25 Ústavy) zaniknout pouze z důvodů: odepřením slibu nebo složením slibu s výhradou, uplynutím volebního období, vzdáním se mandátu, ztrátou volitelnosti, rozpuštěním Poslanecké sněmovny, vznikem neslučitelnosti funkcí podle čl. 22 Ústavy a také úmrtím poslance. Při pochybnostech, zda mandát poslance zanikl, jsou dotčený poslanec nebo předseda Poslanecké sněmovny anebo skupina nejméně 20 poslanců oprávněni podat návrh Ústavnímu soudu, aby tuto skutečnost zjistil.

Poslanec požívá během výkonu své funkce imunitu (překážku v přestupkovém či trestním postihu). Ta je jednak absolutní (idemnita), kdy poslance nelze (nikdy a nijak) postihnout pro hlasování v Poslanecké sněmovně nebo senátora v Senátu nebo jejich o rgánech, a jednak je to vlastní imunita.

Za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo v jejich orgánech nelze poslance trestně stíhat. Poslanec podléhá jen disciplinární pravomoci Poslanecké sněmovny.

Imunita je pojímána jako procesní překážka v trestním postihu poslance, což znamená, že jej nelze trestně stíhat bez souhlasu Poslanecké sněmovny. Odepře-li Poslanecká sněmovna souhlas, je trestní stíhání navždy vyloučeno. Poslance lze zadržet, jen byl-li dopaden při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté. Příslušný orgán je povinen zadržení ihned oznámit předsedovi Poslanecké sněmovny. Nedá-li předseda Poslanecké sněmovny do 24 hodin od zadržení souhlas k odevzdání zadrženého soudu, je příslušný orgán povinen ho propustit. Na své první následující schůzi komora rozhodne o přípustnosti stíhání s konečnou platností.

Za přestupky poslanec podléhá jen disciplinární pravomoci Poslanecké sněmovny, pokud zákon nestanoví jinak.

Poslanec má právo odepřít svědectí o skutečnostech, které se dozvěděl v souvislosti s výkonem svého mandátu, a to i poté, kdy přestal být poslancem.

Orgány Poslanecké sněmovny

Ústava určuje obligatorní a fakultativní orgány komor Parlamentu. Obligatorními orgány Poslanecké sněmovny jsou funkcionáři sněmovny (předseda a místopředsedové), výbory a komise. Jako fakultativní může Poslanecká sněmovna zřídit pro vyšetření věci veřejn ého zájmu vyšetřovací komisi, navrhne-li to nejméně pětina (tj. 40) poslanců.

Zasedání komor jsou stálá. V rámci zasedání se konají schůze, které jsou v zásadě veřejné. Zasedání Poslanecké sněmovny po volbách svolává prezident republiky tak, aby bylo zahájeno nejpozději třicátý den po dni voleb. Neučiní-li tak prezident republiky, sejde se Poslanecká sněmovna třicátý den po dni voleb. Zasedání komory může být usnesením přerušeno, ne však na dobu delší než 120 dnů v roce celkem. V době přerušení zasedání může předseda Poslanecké sněmovny nebo Senátu svolat komoru ke schůzi před stanoveným termínem. Musí tak učinit vždy, požádá-li jej o to prezident republiky, vláda nebo nejméně pětina členů komory. Zasedání Poslanecké sněmovny končí uplynutím jejího volebního období nebo jejím rozpuštěním.

Komory Parlamentu ČR jednají zpravidla odděleně. Společnou schůzi obou komor (tedy celého Parlamentu) svolává předseda Poslanecké sněmovny a pro jednání takovéto společné schůze obou komor pak platí jednací řád Poslanecké sněmovny. Společná schůze je předepsána pouze pro volbu prezidenta republiky (čl. 54 odst. 2 Ústavy) a pro přijetí slibu zvoleného prezidenta (čl. 59 odst, 1 Ústavy).

Rozpuštění Poslanecké sněmovny

Rozpustit Poslaneckou sněmovnu může prezident republiky v taxativně vymezených případech: jestliže Poslanecká sněmovna nevyslovila důvěru nově jmenované vládě, jejíž předseda byl prezidentem republiky jmenován na návrh předsedy Poslanecké sněmovny; jestliže se Poslanecká sněmovna neusnese do tří měsíců o vládním návrhu zákona, s jehož projednáním spojila vláda otázku důvěry; bylo-li zasedání Poslanecké sněmovny přerušeno po dobu delší než je přípustné; jestliže Poslanecká sněmovna nebyla po dobu delší tří měsíců způsobilá se usnášet, ačkoliv nebylo její zasedání přerušeno a ačkoliv byla v této době opakovaně svolána ke schůzi.

Poslaneckou sněmovnu nelze rozpustit tři měsíce před skončením jejího volebního období.

Vztah Poslanecké sněmovny k dalším ústavním institucím

V ústavním systému ČR náleží institut prezidenta republiky (čl. 54-66 Ústavy) a vlády (čl. 67-79 Ústavy) k moci výkonné (exekutivě).

Prezident republiky je volen na pětileté funkční období oběma komorami Parlamentu. Není mu však ze své funkce odpovědný, ani není parlamentem odvolatelný. Naproti tomu vláda se podle ústavy ujímá moci nebo ji ztrácí tím, že dostává nebo ztrácí důvěru Poslanecké sněmovny.

Pravomoce prezidenta republiky ve vztahu k Poslanecké sněmovně

Ve vztahu k Poslanecké sněmovně prezident republiky: svolává zasedání Poslanecké sněmovny; rozpouští Poslaneckou sněmovnu; má právo vrátit Parlamentu přijatý zákon (o němž znovu jedná pouze Poslanecká sněmovna) s výjimkou zákona ústavního; podepisuje zákony (čl. 62).

Podle čl. 63 vyhlašuje prezident republiky volby do Poslanecké sněmovny a do Senátu.

Prezident republiky má právo účastnit se schůzí obou komor Parlamentu, jejich výborů a komisí. Udělí se mu slovo, kdykoliv o to požádá (čl. 64).

Prezident republiky se může vzdát svého úřadu do rukou předsedy Poslanecké sněmovny (čl. 61 Ústavy).

Předseda Poslanecké sněmovny za okolností popsaných v čl. 66 Ústavy dočasně přebírá vyjmenované pravomoci prezidenta republiky.

Poslanecká sněmovna v systému: vláda - parlament - prezident republiky

Vláda jako vrcholný orgán výkonné moci je sborem, kolektivním exekutivním orgánem, který reprezentuje předseda vlády. Zásadní ústavní vztah vlády k Poslanecké sněmovně je vztah ústavní odpovědnosti.

Odpovědnost vlády Poslanecké sněmovně je podle čl. 68 Ústavy těmito instituty: možnost vyslovení nedůvěry vládě Poslaneckou sněmovnou podle čl. 72 Ústavy; nutnost předstoupení nově jmenované vlády (do 30 dnů po svém jmenování) před Poslaneckou sněmovnu se žádostí o vyslovení důvěry podle čl. 68. odst. 3 Ústavy; možnost vlády předložit Poslanecké sněmovně žádost o vyslovení důvěry podle čl. 71 Ústavy. Tím se může uplatnit kontrolní funkce opozice, neboť návrh na vyslovení nedůvěry vládě projedná Poslanecká sněmovna, je-li podán písemně nejméně 50 poslanci. K jeho přijetí je třeba nadpoloviční většiny všech (tj. 101) zvolených poslanců.

Důsledkem odpovědnosti vlády Poslanecké sněmovně je demise vlády. Vláda podá demisi vždy po ustavující schůzi nově zvolené Poslanecké sněmovny (čl. 73 odst. 2 Ústavy).

Podle čl. 68 odst 2-5 Ústavy předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů. Vláda předstoupí do 30 dnů po svém jmenování před Poslaneckou sněmovnu a požádá ji o vyslovení důvěry. Pokud nově jmenovaná vláda nezíská v Poslanecké sněmovně důvěru, procedura se jmenováním vlády a jejích členů se opakuje. Jestliže ani takto jmenovaná vláda nezíská důvěru, jmenuje prezident republiky předsedu vlády na návrh předsedy Poslanecké sněmovny.

Legislativní proces z hlediska Poslanecké sněmovny

Podávání návrhů zákonů

Právo zákonodárné iniciativy v Poslanecké sněmovně má kterýkoliv poslanec (i jednotlivec), jakkoliv vzniklá skupina poslanců, Senát (jako celek), vláda nebo zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku.

Návrh zákona se předkládá písemně a musí obsahovat přesné znění toho, na čem se má Poslanecká sněmovna usnést. Náležitosti uvádí Jednací řád Poslanecké sněmovny. Navrhovatel přitom může vzít svůj návrh zákona zpět až do ukončení druhého čtení zákona. Poté může vzít takový návrh zpět jen se souhlasem Sněmovny.

Návrh zákona se předkládá předsedovi Sněmovny. Ten jej postoupí organizačnímu výboru.

Předseda Sněmovny rozešle neprodleně návrh zákona všem poslancům a poslaneckým klubům. Pokud není navrhovatelem vláda, požádá ji, aby se do 30 dnů od doručení žádosti k návrhu svým stanoviskem vyjádřila. Vláda zasílá své stanovisko k návrhu zákona předsedovi Sněmovny.

Po vyjádření vlády k návrhu zákona nebo nevyjádří-li se vláda k takovému návrhu do 30 dnů od doručení žádosti, doporučí do 15 dnů organizační výbor předsedovi Sněmovny zařadit předložený návrh zákona se stanoviskem vlády, bylo-li předloženo včas, do návrhu pořadu schůze Sněmovny. Současně navrhne, kterému výboru, popřípadě výborům má být návrh přikázán, a určí zpravodaje pro prvé čtení.

Předseda Sněmovny přihlédne k doporučení organizačního výboru a rozhodne o zařazení návrhu zákona do návrhu pořadu nejbližší schůze Sněmovny. Současně navrhne, kterému výboru, popřípadě výborům má být návrh přikázám, a určí zpravodaje pro prvé čtení a navrhne přikázání návrhu zákona k projednání výboru nebo několika výborům.

Návrh zákona se stanoviskem vlády, bylo-li předloženo včas, se doručí poslancům a poslaneckým klubům nejméně 10 dnů před schůzí Sněmovny, na které má dojít k jeho prvému čtení.

Prvé čtení návrhu zákona

Návrh zákona uvede navrhovatel; po něm vystoupí zpravodaj, kterého určí organizační výbor nebo předseda Sněmovny (§ 88).

O návrhu zákona se koná obecná rozprava, po níž se Poslanecká sněmovna může usnést, že jej vrátí navrhovateli k dopracování nebo že jej zamítá. Nerozhodne-li tak, přikáže Poslanecká sněmovna návrh zákona k projednání výboru, popřípadě několika výborům, a to podle návrhu organizačního výboru nebo předsedy Sněmovny (§ 88). Kterýkoli z poslanců může předložit jiný návrh na přikázání; o takovém návrhu rozhodne Sněmovna bez rozpravy. Byl-li návrh zákona přikázán výboru k projednání, nelze jej již vrátit navrhovateli k dopracování.

Lhůta pro projednání návrhu zákona ve výboru je 60 dnů od rozhodnutí o jeho přikázání výboru k projednání. Tuto lhůtu může Sněmovna zkrátit nebo prodloužit, a to nejvýše o 20 dnů. Jen se souhlasem navrhovatele lze takovou lhůtu prodloužit o více než 20 dnů.

Výbory, jimž nebyl návrh zákona přikázán k projednání, mohou své stanovisko k návrhu zákona sdělit Sněmovně a výboru, který návrh zákona projednává, a to i písemně; totéž mohou učinit i jednotliví poslanci.

Druhé čtení návrhu zákona

Výbor, popřípadě výbory, jimž byl návrh zákona přikázán, předloží po jeho projednání předsedovi Sněmovny usnesení, v němž zejména doporučí Sněmovně, zda má návrh zákona schválit či nikoliv. Doporučí-li v usnesení změny nebo doplňky návrhu zákona, přesně je formuluje. Nejméně pětinová menšina všech členů výboru může předložit předsedovi Sněmovny oponentní zprávu, která má obdobné náležitosti jako usnesení výboru.

Předseda Sněmovny zajistí vytištění usnesení výboru, popřípadě oponentní zprávy k návrhu zákona a doručí je všem poslancům nejméně 24 hodin před zahájením druhého čtení návrhu zákona.

V druhém čtení uvede návrh zákona navrhovatel. Po navrhovateli vystoupí zpravodaj výboru nebo zpravodajové výborů. O návrhu zákona se koná obecná rozprava. Po obecné rozpravě může Sněmovna vrátit návrh zákona výboru k novému projednání nebo rozhodnout, že návrh zákona zamítá.

Nerozhodla-li Sněmovna, že návrh zákona vrací výboru k novému projednání nebo že jej zamítá, koná se po obecné rozpravě rozprava podrobná. Sněmovna se v ní může usnést, že projedná některá ustanovení návrhu zákona odděleně. Během podrobné rozpravy se předkládají k návrhu zákona pozměňovací, popřípadě jiné návrhy. Pozměňovací návrhy, popřípadě jiné návrhy se dají vytisknout a předseda Sněmovny je zašle neprodleně všem poslancům.

I po podrobné rozpravě může Sněmovna vrátit návrh zákona výboru k novému projednání nebo rozhodnout, že návrh zákona zamítá.

Třetí čtení návrhu zákona

Třetí čtení návrhu zákona lze zahájit nejdříve za 24 hodin po doručení pozměňovacích, popřípadě jiných návrhů poslancům. Ve třetím čtení se koná rozprava, ve které lze navrhnout pouze opravu legislativně technických chyb, gramatických chyb, chyb písemných nebo tiskových, úpravy, které logicky vyplývají z přednesených pozměňovacích návrhů, popřípadě podat návrh na opakování druhého čtení.

Na závěr třetího čtení Sněmovna hlasuje o pozměňovacích, popřípadě jiných návrzích k návrhu zákona. Poté se Sněmovna usnese, zda s návrhem zákona vyslovuje souhlas.

Projednávání některých dalších předloh

Poněkud modifikovanou proceduru trojího čtení podstupuje schvalování vládního návrhu zákona o státním rozpočtu na příslušný rok. Mezinárodní smlouvy a dohody uzavřené vládou schvaluje Poslanecká sněmovna ve dvou čteních.

Jednací řád pamatuje též na urychlení legislativního procesu pro případ tzv. legislativní nouze a pro předlohy schvalované na základě rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN.

Většina potřebná pro přijetí návrhu Poslaneckou sněmovnou

Poslanecká sněmovna (podobně i další její orgány) je způsobilá se usnášet za přítomnosti alespoň jedné třetiny všech poslanců. K platnému usnesení Sněmovny je třeba souhlasu nadpoloviční většiny přítomných poslanců, pokud Ústava nestanoví jinak. Vzhledem k tomu, že z celkového počtu 200 poslanců nemusejí být přítomni všichni a že se tento počet může měnit i během jednání, je číslo vyjadřující nadpoloviční většinu poslanců - tzv. kvórum - proměnlivé. Během jednání se kvórum uvádí na výsledkové tabuli v jednacím sále spolu s počtem přítomných poslanců a dalšími údaji. Počet poslanců je udáván automaticky podle počtu provedených registračních úkonů, které provádějí poslanci při příchodu do jednacího sálu prostřednictvím osobní (nebo jednorázově vydané náhradní) registrační karty. S těmito údaji pak pracuje systém hlasovacího zařízení.

Souhlasu třípětinové většiny všech poslanců (tedy nejméně 120) je třeba k přijetí ústavního zákona a ke schválení mezinárodní smlouvy, která přenáší některé pravomoci orgánů České republiky na mezinárodní organizaci nebo instituci.

Souhlasu nadpoloviční většiny všech poslanců (tedy nejméně 101) je třeba k přijetí usnesení o vyhlášení válečného stavu a k přijetí usnesení o souhlasu s pobytem cizích vojsk na území České republiky je třeba. Souhlasu nadpoloviční většiny všech poslanců je dále třeba při hlasování Sněmovny o návrhu zákona zamítnutého Senátem, při hlasování Sněmovny o zákonu vráceném prezidentem republiky a při hlasování Sněmovny o vyslovení nedůvěry vládě.

Účast Senátu a prezidenta republiky v zákondárném procesu

Návrh zákona, s nímž Sněmovna vyslovila souhlas, zašle její předseda bez zbytečného odkladu Senátu. Schválí-li Senát návrh zákona, s nímž vyslovila Sněmovna souhlas, nebo se k němu do 30 dnů od jeho postoupení neusnese anebo vyjádří usnesením vůli nezabývat se takovým návrhem, je návrh zákona přijat.

Jestliže Senát návrh zákona usnesením zamítne, předseda jej na nejbližší schůzi, nejdříve však za 10 dnů od doručení usnesení předloží Sněmovně, aby o něm hlasovala znovu. Návrh zákona je přijat, schválí-li jej Sněmovna nadpoloviční většinou všech poslanců.

Jestliže Senát vrátí Sněmovně návrh zákona s pozměňovacími návrhy, předseda jej na nejbližší schůzi, nejdříve však za 10 dnů od doručení poslancům předloží Sněmovně znovu, aby o něm hlasovala ve znění schváleném Senátem; přijme-li Sněmovna usnesení, jímž vysloví souhlas s návrhem Senátu, je návrh zákona přijat.

Neschválí-li Sněmovna návrh zákona ve znění schváleném Senátem, hlasuje znovu o návrhu zákona ve znění, ve kterém byl postoupen Senátu. Návrh zákona je přijat, schválí-li jej Sněmovna nadpoloviční většinou všech poslanců.

Při novém projednávání návrhu zákona, který byl Senátem zamítnut nebo Sněmovně vrácen, nejsou ve Sněmovně přípustné pozměňovací návrhy.

Předseda Sněmovny postoupí přijatý zákon prezidentu republiky. Vrátí-li prezident republiky přijatý zákon Sněmovně do 15 dnů ode dne, kdy mu byl postoupen, rozešle se stanovisko prezidenta poslancům. Předseda předloží vrácený zákon Sněmovně na nejbližší schůzi, nejdříve však za 10 dnů od jeho doručení. Pozměňovací návrhy nejsou přípustné. Setrvá-li Sněmovna na vráceném zákonu nadpoloviční většinou všech poslanců, zákon se vyhlásí. Jinak platí, že zákon nebyl přijat.

Ústavní žaloba

Již schválený zákon nebo jeho část lze napadnout u Ústavního soudu v podobě návrhu (alespoň 41 poslanců) na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení. Další podrobnosti uvádí § 64 Zákona č. 182/1993 Sb.